V Lisabonu, zachmuřeném jižním městě na okraji Atlantiku, lze narazit na velikána portugalské moderní literatury Fernanda Pessou na každém kroku. Měl však větší štěstí než jeho současník, Pražan Franz Kafka. Turisté si o něm sice čtou v bedekrech, ale jeho podobenku na tričku si většinou nenavlékají na letním horkem zpocená těla. Maximálně zajdou do vyhlášené kavárny Brasileira, kde sedí jeho bronzová socha, dají si espreso a zkouší si představit, jaké to asi bylo, když tady sedával ten plachý a osamělý muž a cosi sepisoval. Třeba zrovna pracoval na své Knize neklidu, jež nyní vychází česky ve druhém, rozšířeném vydání.

Ušpiněná modrá košilka
Fernando Pessoa (1888-1935), jeden z největších světových básníků a spisovatelů dvacátého století, je přítomný v každé lisabonské ulici. V každé zdi či kamenném schodu starých čtvrtí prolezlých slanou mořskou plísní. Nebyl totiž sám. Zmnožil své já jako nějaký bůh modernistické literatury na více než 70 fiktivních osobností, tzv. heteronym, a zabydlel své milované město jejich osudy, povahami, texty a horoskopy. Začal s tím už v sedmi letech, kdy napsal první báseň Mé drahé maminečce a vymyslel své první heteronymum Chevaliera Pase. Dětství měl pestré, ale ve svém díle na ně většinou vzpomíná s hořkostí: „Bůh mě stvořil jako dítě a nechal mě jím být navždy. Proč ale připustil, abych slabýma ručkama žmoulal modrou košilku ušpiněnou od nekonečných slz?“ Pohledem dnešního člověka by z Pessoy mohl být světoběžník. Narodil se v Lisabonu přesně ve tři hodiny odpoledne a dvacet minut. Čas vždy uváděl, protože se v dospělosti stal nejen básníkem, ale také tvůrcem více než tisícovky horoskopů. Otec, zaměstnanec ministerstva vnitra a hudební kritik, brzy zemřel na tuberkulózu a matka se znovu provdala - tentokrát za přísného oficíra s navoskovanými kníry, který se jako konzul odstěhoval s rodinou do Jižní Afriky. V jihoafrickém Durbanu se malý Fernando vzdělává v angličtině u irských jeptišek. Je velmi nadaný, a tak může přeskočit dokonce dva roky najednou. Na střední škole skládá první verše a hltá anglickou literaturu: Poea, lorda Byrona a Johna Keatse. Ze svého světoběžnictví však není nijak nadšený, spíš zažije pocit vykořeněnosti, který ho už nikdy neopustí.

Co s ním?
V sedmnácti letech se cítí natolik silný, aby dal sbohem otčímovi, ale také exotice dalekých krajů. Začne znova žít v rodném městě s babičkou Dionísií a dvěma tetami. Nastupuje na filozofickou fakultu, ale po roce studií zanechává a raději za trochu zděděných peněz po babičce zakládá malé nakladatelství. To však brzy zkrachuje a mladý básník se musí začít živit jako překladatel na volné noze nebo také vznešeněji cizojazyčný korespondent u obchodních firem. Často se poukazuje na jeho uzavřenou povahu a rutinní život drobného úředníka s brýlemi a motýlkem, shrbeného nad nudnými lejstry. Jenže tohle všechno je jen povrchní pohled na jeho existenci. Ve skutečnosti pracoval v kanceláři dva dny v týdnu a zbytek času věnoval literatuře či zakládání nejrůznějších literárních časopisů, které vznikaly a zanikaly jako zajímavá slunce pro Pessoovy známé a tehdejší lisabonskou bohému. Pessoa měl oblíbenou značku kořalky a to, že zemřel v sedmačtyřiceti letech na problémy s játry, není náhoda. Zabýval se také psychologií - zkoumal s vervou svou duši, své sny a zabýval se okultismem či překládal anglickou literaturu. A samozřejmě psal. Anglicky a portugalsky. Za jeho života mu však vyšla jen anglicky psaná poezie a portugalsky psaná básnická sbírka Poselství. Až po smrti byla v jeho pozůstalosti nalezena dnes už mytická dřevěná truhla napěchovaná texty, které psala buď jeho fiktivní „já“ (podle autora výplody jeho hysterie), nebo on sám.

Dnes existují stovky editorů, kteří se snaží v portugalské Národní knihovně dílo z truhly rozluštit, seřadit a postupně vydávat. V českém kontextu měl Pessoa opravdu štěstí. Ujala se ho kongeniální překladatelská dvojice Josef Hiršal a Pavla Lidmilová a začali jeho dílo systematicky vydávat. Kniha neklidu, soubor fragmentů či střepů Pessoovy duše, deníkových zápisků, krátkých filozofických úvah či prostě zaznamenaných myšlenek, byla spisovatelovým velkým projektem, jejž dnes postupně dokončují a vytvářejí tzv. „pessoologové“. Také jeho druhé české vydání je nově uspořádáno a obohaceno.

Vše procítit
Pessoa zanechal silný otisk nejen v rodném Portugalsku. „Všichni, kdo píší poezii, jsou jeho heteronymy,“ napsal básník Valter Hugo Mãe. Kdekoli v portugalském světě, včetně Brazílie, narazíte na jeho okřídlené fráze či verše. Například v labyrintu metra v São Paulu se na jedné mozaice leskne hnědo-žlutě vyvedený nápis: „Všechno stojí za to, pokud duše není malá.“ Pessou se také inspiroval režisér Wim Wenders, který ve svém Lisabonském příběhu nechal hlavního hrdinu v jednom kuse pročítat právě Knihu neklidu. Dnes je jeho dílo nahlíženo z nejrůznějších perspektiv od filozofické až po mystickou interpretaci. Spekuluje se o vlivu myšlenkového systému templářů (byl prý členem jejich řádu či snad zednářem), kteří byli ve své době v Portugalsku nositeli pokroku a k nimž se uchylují všechny romantičtější portugalské povahy. Nejlépe to asi shrnul letošní laureát Seifertovy ceny, básník žijící dlouhá léta v Portugalsku František Listopad: „Kafka i Pessoa přesáhli svou dobu a teď se neví, co s tím přesahem.“ Co dělat s Knihou neklidu, se ale ví. Je to kniha úvah a črt, vivisekce osamění vhodná na dlouhé duchovní cesty - „já se nevyvíjím, cestuji“. Kniha, jež může být vydávána, čtena a promýšlena znova a znova, což samo o sobě vyvolává pocit proměny a neklidu, ale i jistého druhu uklidnění, protože „literatura je nejpříjemnější způsob, jak nebrat na vědomí život“. Je to zbraň proti duševní lenosti, zahnívání či pocitu falešné spokojenosti se sebou samým. Průvodce po pocitech marnosti, melancholie, smyslu ztráty Boha, literatury či umění. Pessoovo heslo „procítit vše všemi způsoby“ je výzvou a procítit (ne pochopit) jeho verše či knihy dnes patří k základní poetické výbavě každého, koho přitahují tajemství a krása.