Fernando Pessoa, Portugalec píšící portugalsky a anglicky, který žil v Lisabonu, bývá přirovnáván ke svému současníkovi Franzi Kafkovi, židovi píšícímu německy a česky, který žil v Praze. I pro dnešní Portugalsko je Pessoovo jméno neomylnou referencí, ale vypůjčují si je spolu s autorovou tváří spíš universitní instituce a tvůrci prestižních literárních cen, než výrobci triček a suvenýrů, jak se přihodilo jeho středoevropskému bližnímu. Ale Pessoovo jméno stejně zná snad každý Portugalec.

„A nad temnotou lesklých střech se chladné světlo vlhkého rána konečně rozbřeskne jako trýzeň apokalypsy. Zas je tu nesmírná noc stále silnějšího jasu. Zas ta stejná hrůza jako vždy – den, život, vymyšlená užitečnost, beznadějná činorodost.“ Zapsal si brzy ráno pomocný účetní Bernardo Soares na list papíru a odpoledne téhož dne se možná setkal ve své oblíbené kavárně s Fernandem Pessoou. Nebo si snad ta slova zaznamenal Fernando Pessoa, a pak, než odešel na setkání s Bernardem Soaresem, odložil list papíru na hromadu dalších.

Fernando Pessoa (1888–1935), autor „posmrtných vydání“, je dnes nejznámějším představitelem portugalské literatury 20. století. Jeho tvorba je předmětem zájmu mnoha badatelů, neustále se objevují nové texty, které autor, většinou v identitě některého ze svých heteronym, napsal. V Pessoově tvorbě převažovalo dílo básnické, nicméně od prvního portugalského vydání Knihy neklidu od Bernarda Soarese („Livro de Desassossego“ por Bernardo Soares) v roce 1982 se stále větší pozornost věnuje jeho prozaické a dramatické tvorbě (Fernando Pessoa je autorem symbolického dramatu Námořník (O Marinheiro, česky ve výboru Za noci našeho bytí, 1995).

Dalším směrem, kterým se ubírá zájem editorů Pessoova díla, je autorova záliba v okultních vědách a astrologii a texty věnované této oblasti (Pessoa pracoval většinu života jako cizojazyčný korespondent u obchodních firem v Lisabonu, ale příležitostně také sestavoval horoskopy pro klienty. Vlastně ne on, ale další z heteronym, jimiž zabydlel svět, Raphael Baldaya.) a konečně i o psychologii, psychoanalýzu.

Vztahu geniality a šílenství je věnována převážná část textů, které obsahuje zatím poslední, sedmý svazek kritického vydaní díla Fernanda Pessoy. Postupné vydávání Pessoových textů je vždy výsledkem velkého úsilí a práce hraničící místy s detektivním pátráním. Většina autorových rukopisů leží, tedy ležela, při jejich převzetí, na hromadách v truhle. Truhla není nezvyklý termín literární vědy, ale o prostý kus vybavení interiéru (české vydání Knihy neklidu přináší spolu s dalšími fotografiemi i fotku této slavné truhly). Doktorka Lidmilová, autorka překladu a doslovu, uvádí, že ona truhla, dnes v majetku lisabonské Národní knihovny, obsahovala „celkem 27 543 textů, převážně rukou psaných na volných listech, útržcích papíru nebo na čemkoliv, co bylo právě k dispozici, datovaných i nedatovaných a při inventarizaci seřazených do obálek často jinak, než snad zamýšlel autor“.

Kniha neklidu má sice formu připomínající deníkové záznamy, ale je to deník založený na velmi nepevném základě. Útržkovité texty, pouze v menšině opatřené datem od samotného autora, což při Pessoově zálibě v záhadách a fiktivních identitách i dějích nemusí odpovídat dataci oficiálních kalendářů, skládají dohromady obraz doby viděné očima nesmírně citlivého a inteligentního člověka, ale především obraz autora samotného, s přesahy do obecných soudů o podstatě a smyslu lidského bytí.

Pessoa čelil dvěma obrovským nejistotám. Jedna byla dána dobou, v níž žil, druhá je osobním osudem. Texty Knihy neklidu byly napsány mezi lety 1913 až 1934. Pessoa intenzivně cítí tíhu, jakou modernímu člověku klade na bedra svoboda bez Boha. Jeho texty jsou místopisem hledání svobodné cesty, bez omezení a současně ochrany, kterou nabízel svět, kdy oslabenou křesťanskou víru snad člověku má nahradit jiný kodex, jiný systém. Hledání a potvrzení smyslu vlastní existence, tedy něco, s čím se v té či oné podobě setká úplně každý z nás, neusnadňuje Pessoovi, či Bernardu Soaresovi, ani víra v Boha, ani přimknutí se k bezmyšlenkovitému všednodennímu pinožení a shonu, kterým je třeba naplnit čas, aby se na čas zapomnělo. Uvědomuje si potřebu toho, že člověk musí věřit v nějaké ideály a cíle, ale současně se obává, jak ho takové cíle omezují.

Pessoa popisuje svět z pohledu vyhnance. Část dětství a mládí prožil a matkou, otčímem a nevlastními sourozenci v Jižní Africe, angličtina pro něho byla jazykem, ve kterém psal a často uvažoval. Byla mu tak vlastní, že anglická byla i poslední slova, která načrtl v předvečer smrti, „I know not what tomorrow will bring“. Nicméně do Portugalska se vrátil z vlastní volby na prahu dospělosti. Studium na lisabonské vysoké škole jej ale zklamalo. Po řadě dalších pokusů a mnoha projektů, které s obrovským nasazením začal, ale nikdy nedokončil či nedokázal udržet při životě, se uchýlil k práci, která mu zajišťovala nezbytně nutný minimální příjem a poskytovala dostatek času na literární tvorbu. Portugalsko přijal za svůj jediný domov, ale vždycky jej pozoroval z odstupu cizince. Vědomí, že věci mohou vypadat a dít se jinak, mu život nijak neusnadňovalo. Veškeré pochyby, úvahy a závěry, ale i sny, případně i zážitky, rozhovory, zaznamenával s obnaženou upřímností, a stále s vědomím, že jsou určeny pro spoustu anonymních čtenářů, pro lidstvo.

Není nutné číst Knihu neklidu v chronologické posloupnosti. Čtenář se jí může probírat a volit svoje pořadí, v němž se s úvahami Bernarda Soarese/Fernanda Pessoy seznámí. A přestože se setká s velice intimními texty, nemusí jej trápit rozpaky, že snad nevhodně nahlíží příliš daleko do něčího soukromí, jak se může stát nad některými dopisy slavných, které byly původně určeny jen pro jediného konkrétního adresáta.

Na závěr nelze opomenout velice krásnou grafickou úpravu posledního vydání Knihy neklidu. Na obálce, které je fyzicky příjemné se dotýkat, je pohled na lisabonské střechy a vody Teja, do nichž se promítá zmnožená postava Pessoy, nebo snad unikátní fotografie nejméně pěti Pessoových heteronym, nečekaně kráčejících Lisabonem ve stejnou chvíli po stejné ulici. Na vnitřní straně obálky potěší nesmírně autentické kopie Pessoova průkazu totožnosti, s fotografií, otiskem palce. Skvělý nápad, nabídnout právě u Pessoy ukázku, jak problém totožnosti, odpověď na otázku, kdo jsem? člověku „vyřeší“ úřady. A další podoby totožnosti: horoskop heteronyma Ricarda Reise, fotografie Pessoy z doby v Jižní Africe a naproti ní snad poslední známý autorův portrét, bez obligátního klobouku a dlouhého převlečníku. Další fotografie uvnitř knihy a sépiově nažloutlá barva jednotlivých listů umocňují čtenářský požitek.