Dánská prozaička Helle Helle, autorka úspěšné knihy Představa o nekomplikovaném životě s mužem, navštívila pražský veletrh Svět knihy.

OH: Název vaší knihy - Představa o nekomplikovaném životě s mužem - zní, jako kdyby šlo o jednu z mnoha příruček o partnerských vztazích...
HH: Je pravda, že to tak zní, ale o žádnou příručku se samozřejmě nejedná, šlo o vtip. Hlavní postava knihy, Susanne, si myslí, že když odstraní všechny komplikace, život bude jednodušší. Což je ovšem skutečně jen představa, nikoliv reálný život.

- Máte postavu Susanne ráda?
- Jestli ji mám ráda? Ano, vždyť to jsem já.

- To je to tak jednoduché - Susanne jste vy?
- Zas tak úplně samozřejmě ne, ale je mi sympatická a rozumím tomu, proč dělá právě to či ono. Jejím hlavním problémem je, že se jí „nedostává slov“. Všude kolem chodí lidi a pořád mluví, a vám se přitom pořád nedaří vyslovit to, co byste vyslovit potřebovali. To je ostatně také důvod, proč mé knihy neoplývají zrovna květnatým jazykem.

- Je to už takové klišé, že v severských knihách a filmech se příliš nemluví, a když už, tak tiše, zatímco v italských či srbských pořád někdo křičí, hádá se, dělá rychlé pohyby... Platí to ve skutečnosti?
- Myslím, že ano. Já jsem vyrůstala na jihu Dánska a tam se skutečně žádná velká výřečnost nikdy neprovozovala... Když se tam kohokoliv zeptáte, jak se má, tak začne mluvit o tom, co dělal či dělá, nikdy o tom, co cítí, co prožívá.

- Pracovala jste v nemocnici či na trajektu, o čemž jste pak také psala. Nyní jste profesionální spisovatelka, bude tedy psát o tom, jak píšete?
- Ne, to doufám, že ne, to by mě nudilo. Předtím jsem pracovala ještě v jiných profesích, takže myslím, že jsem „načerpala“ dost inspirace do zásoby.

- V souvislosti s vaším prvním románem Příklad života byl zmiňován termín „punktroman“. Co si pod ním máme představit?
- Nevím, protože Příklad života není punktroman... Jde zkrátka o soubor krátkých pasáží, které jsou uspořádány do jednoho celku. Když jsem Příklad života psala, pracovala jsem, měla jsem malé děti, takže jsem neměla příliš času. Každý den jsem tedy vždycky napsala jenom krátký text a tyto prózy jsem přiřazovala postupně k sobě. Proto tuto mou knihu někdo řadí k punktromanu.

- A vy, jak vidím, jste na toto označení alergická.
- Trochu ano, protože ten termín zní příliš teoreticky.

- Hlavním tématem vašich knih jsou vztahy mezi mužem a ženou. Zdá se, že každý takový vztah osciluje mezi komplikacemi a nudou...
- Patrně to tak skutečně je. A kdybych si měla vybrat já osobně, tak preferuju komplikace.

- Kdesi jste také říkala, že vlastně píšete jen půl příběhu, druhou si musí každý čtenář domyslet.
- To vyplývá z úspornosti jazyka, o níž jsme už mluvili. Mé knihy potřebují čtenáře, který bude naladěn na stejnou vlnu. Nehodnotím, jen popisuju, nechci nikomu říkat, co si o čem má myslet. Nepíšu proto, abych lidi něco učila, píšu proto, že nerozumím světu.