Útlý román Norky Hanne Ørstavikové Ve skutečnosti (1999)se v originále jmenuje Stejně pravdivé, jak já jsem skutečná. Řádka připomínající lyrický verš dává tušit, že půjde o hledání pravdy, životní cesty, autentické existence. To se potvrdí hned na prvních stranách. Stejně jako nadpis působí existenciálně i výchozí situace. Vypravěčka Johana, studentka psychologie, nemůže ven ze svého pokoje. Je v něm zamčená.

Omezení fyzické svobody, vybičuje Johanu k tomu, aby unikla alespoň v myšlenkách. Čtenář je stržen proudem jejích úvah o soužití s matkou a především fragmentárních vzpomínek na posledních čtrnáct dní. Před dvěma týdny se Johana zamilovala do mládence z univerzitní kantýny a vůbec poprvé spala s mužem. Ono ráno, kdy se budí v zamčeném pokoji, není ledajaké, protože ten den má s milovaným Ivarem vyrazit na delší pobyt do USA.

Ørstaviková zvolila tentokrát klasického nedůvěryhodného vypravěče. Johanino myšlení je stejně uzamčené jako její fyzická schránka v čase vyprávění. Ani přebohatým aparátem psychologické terminologie, kterou driluje na zkoušky, nedokáže nahlédnout vlastní omezenost či pochybenost vzájemného vztahu s matkou. Zato čtenář ví mnohem víc než vypravěčka, a hned od prvních stránek jasně vidí, že tady je všechno špatně. To ústí v nesmírný chlad, pocit tísně a čtenářský odstup, v pasážích, kdy Johanu posedají představy o sexuálních zvrácenostech, dokonce ve fyzický odpor. V technice vyprávění spočívá stěžejní problém knihy. Tísnivá atmosféra čtenáře nevtáhne, právě naopak na vypravěčku nahlíží jako na zvíře v teráriu a z knihy je rázem „případová studie Johana“.

Stejně jako v autorčině románu Láska (česky 2002) je i zde tématem vztah matky a dítěte a  chybějící komunikace. V Lásce matka fatálně selhává ve vztahu k malému synovi, tady je vztah matky a dcery je nuancovanější. Dcera je ve věku, kdy je schopna se v mezilidské mocenské hře závislostí sama zhostit role. Matka manipuluje vcelku předvídatelně, ale také Johana matku využívá. Navzdory skandinávským zvyklostem, podle nichž děti odcházejí z domova nejpozději po střední škole, s ní dosud bydlí a žije na její účet, aby se na studiích nezadlužila. Tady je román silný – i vypravěčka sama v vidí v lásce k Ivarovi velké nebezpečí. Ohrožuje její zářnou kariéru psychologie i vysněný dům, v němž bude s matkou bydlet.

Stejně neskutečný jako Johaniny barvotiskové představy je její jazyk. Johana si jen osvojila několik různých většinou ujařmujících a svazujících diskurzů. Je silně věřící a jedním z jazyků je ten náboženský, textu však dominuje pojmový aparát psychologie. V područí teorií se Johana snaží racionálně nabýt kontrolu nad city. A neustále předvádí, že to nedokáže.

Ve vypjaté chvíli si třeba vybaví Harlowovův pokus s opičím mládětem, kterému místo matky podstrčí napodobeninu z froté. Opičátko hyne a celý pokus je dokladem citové deprivace. S účelem a výsledkem experimentu nás Johana neseznámí, představí pouhý obraz: „Drobný obličejík opičky s velkýma očima a moje máma. Cítila jsem, jak to na mě zase jde.“ Jenže urputně racionální vypravěčka nevyhodnotí asociaci jako čtenář, kterému je podána více méně „po lopatě“. Johana přičte nevolnost na vrub labilnímu krevnímu cukru. Škoda, že citovaná pasáž je v jinak dosti čtivém překladu nepřesná. V originále stojí toto: „Drobný obličejík opičky s velkýma očima a ten kus froté, co měl být máma“. Přitom u Ørstavikové aspiruje na metaforické čtení takřka každé slovo.