U příležitosti návštěvy veletrhu Svět knihy Praha 2009 poskytly norské autorky Helene Uri a Hanne Ørstavik rozhovor našemu serveru iliteratura.cz. Obě autorky v něm odpovídaly na stejné otázky, které jsme s jejich svolením sestavily do jednoho rozhovoru. Ptala se Barbora Grečnerová a Karolína Stehlíková.

BG, KS: Obě jste hosty knižního veletrhu Svět knihy Praha 2009. Jaké jste vy samy čtenářky? Čtete? A co čtete?

HØ: Čtu jako spisovatelka, tím chci říct, že nečtu, protože bych musela nebo kvůli někomu jinému, čtu jen sama pro sebe. A čtu jen to, co potřebuji a co mám chuť si přečíst. To neznamená, že čtu jednoduché věci, někdy mám chuť číst komplikované věci, ale především se řídím chutí a ne povinností.
A co čtu? To je různé. Mám období, kdy čtu hodně psychologické a psychoanalytické literatury. V posledních letech jsem četla např. Ludwiga Igru nebo Melanii Klein. Teď se mi vrátila chuť číst beletrii. Takže teď mám období, kdy čtu své současné norské kolegyně. A právě teď čtu také knihu francouzského filozofa Gastona Bachelarda Poetika prostoru. Čtu ji velmi pomalu, znovu a znovu, je to hezká kniha.

HU: Čtu hodně a způsob čtení závisí na tom, v jaké fázi vlastní tvorby se právě nacházím. Když píšu knihu, čtu velmi disciplinovaně. Analyzuji, jak píší ostatní, a snažím se zjistit, jestli jejich způsob psaní funguje nebo ne. Čtu určitě jiným způsobem, než když nepracuji na žádné knize. Když nepíšu, čtu mnohem uvolněněji.
A co čtu? Čtu různé typy knih. Nejsem vybíravá. Snažím se nebýt dopředu kritická, ale otevřená různým typům literatury. Samozřejmě se v takovém případě může stát, že se mi kniha nelíbí. Čtu poměrně hodně současnou norskou literaturu, protože si myslím, že je dobré vědět, jak píšou moji kolegové. Naposledy jsem četla poslední román Nikolaje Frobenia. Jinak mám ráda takové typy knih, jaké píše například Trude Marstein. Její romány jsou příkladem jazykově motivovaných knih, kde se vlastně nic moc neděje a kde samotný děj nestojí v centru. Na druhou stranu mám velmi ráda i velké příběhy, jaké píší např. Morten Harry Olsen nebo John Irving, abych zmínila i někoho ze světové literatury. Líbí se mi oba typy psaní.

- Obě dvě píšete hodně o ženách. Předpokládám ale, že nemáte příliš radost z označení ženské autorky nebo ženské psaní.

HØ: Snažím se nezabývat se nálepkami, kterými lidé označují to, co píšu. Hlavními postavami mých knih jsou ženy, takže kromě jiného v nich jde o feminismus. Zabývám se tím, jaké to je být ženou. Jsem si vědoma toho, že pohlaví je stále podstatnou kategorií. Píšu tedy knihy s hlavními ženskými hrdinkami, ale nepíši o nich proto, že bych věděla, co tím psaním chci sdělit. Píšu o nich, jako by to byli muži. Píšu o jejich životech a říkám si, že se ženskost promítne do textu sama od sebe. Není to můj hlavní cíl. Podstatné je, že tyto ženy žijí existenciální život. To je důležité, protože v tomto univerzálním existenciálním prostoru jsme zvyklí potkávat muže a číst o mužích. Samozřejmě bych si přála, aby to bylo lhostejné, ale velmi dobře vím, že tomu tak není. Pohlaví je stále jednou z určujících kategorií. Být ženou je něco úplně jiného než být mužem. Prostor, který mají ženy v naší kultuře (té skandinávské, ale jistě i v té vaší) je menší. A myslím si, že je důležité na to poukázat.

HU: Ne, podobná označení nemám ráda. Jako vystudovaná lingvistka jsem velmi citlivá na krásy jazyka i jeho asymetrie. O tomto tématu jsem napsala několik článků do norského tisku. Je očividné, že ženy stále dostávají nálepku „ženský“, zatímco muži žádnou podobnou nálepku nedostávají. Per Petterson je spisovatel, zatímco já jsem „ženská“ spisovatelka. Podobné to je např. i se slovem manažer, stojí-li v textu manažer, myslí se tím muž, jinak v textu stojí „ženský“ manažer nebo „ženský“ lékař. Když začnete jazyk analyzovat, srovnávat, zjistíte, že je v něm ukryto mnoho manipulace, která není zřejmá na první pohled.
Označení ženská literatura tedy nemám příliš ráda, ale snad mám právo jít proti proudu. V sedmdesátých letech, kdy vrcholil boj za zrovnoprávnění žen, to byl jistě důležitý pojem. Nejsem si ale jistá, zda je důležitý i dnes. Co je literatura? Je literatura závislá na tom, zda ji píší ženy či muži? Myslím si, že nálepka ženská literatura nemá opodstatnění stejně jako nálepka mužská literatura. Nikdy bych o sobě neřekla, že píši ženskou literaturu.

- Ženské postavy ve vašich románech mají často negativní vlastnosti. Píšete i o takových tématech, jako je nedostatek lásky k vlastnímu dítěti, což je stále poměrně tabu. (Mám na mysli především romány H. Ørstavik Láska a román H. Uri Anděl z nylonu.) Proč?

HØ: S tímto tvrzením nemohu souhlasit. Je příliš zjednodušující a obecné říci, že všechny ženské postavy v mých románech jsou negativní. Mluvíme-li ale o románu Láska, chtěla jsem ukázat, že Vibeke i Jon touží po lásce. Pro Jona je tragické, že láska, po které touží Vibeke, je láska k muži. Vibeke hledá vztah k muži místo, aby ji naplňovala láska k vlastnímu dítěti. Tragické je to, že oba touží po lásce, ale nemohou si ji vzájemně dát. Je to taková rodičovská tragédie. Rodiče mají určité potřeby, které musí naplnit, aby mohli fungovat jako lidé. A pokud je nenaplní, trpí tím jejich děti. Je to pro nás, pro nás dospělé, pro nás rodiče velký úkol. Musíme si být vědomi toho, co potřebujeme, a získat to, abychom neměli jen tisíce potřeb, ale abychom se cítili tak naplněni, že budeme mít co dát svým dětem.

HU: Píšu o postavách, které se mi zdají zajímavé. Myslím si, že všichni lidé bez ohledu na pohlaví v sobě mají trochu zla a negativních pocitů. S příslušností k pohlaví to nemá nic společného. Pokud se jedná o tabuizované téma nemilovat své dítě nebo být špatným rodičem, je to pociťováno ještě silněji, když se jedná o ženu. Známe tradiční obraz matky a dítěte, madony s dítětem. Chtěla jsem napsat knihu o člověku, který trpí nedostatkem lásky. Ta postava je přesvědčena, přestože ve skutečnosti tomu tak není, že nemiluje své dítě. Myslela jsem si, že pokud bude román pojednávat o ženě, bude vyznění silnější. Proto je to ženská postava.

- Ze způsobu vašeho psaní je zřejmé, že jazyk hraje ve vašich textech důležitou roli. Co pro vás jako spisovatelky znamená jazyk? K čemu ho využíváte?

HØ: Myslím si, že jazyk je forma i obsah, proto od sebe tyto dvě stránky nelze oddělit. Nepoužívám jazyk jako nástroj k dosažení něčeho jiného. Domnívám se, že to, čeho chci dosáhnout, je právě v samotném jazyku. Tón, stylistická rovina, slovní zásoba, zvuk, rytmus, to všechno dohromady je jazyk, který vytváří kontakt, vytváří přítomnost. Román není nějaké místo mimo román, román je proces čtení románu. Román se odehrává ve chvíli, kdy ho čteme, a jazyk musí umožňovat takový prožitek, aby se něco dělo, zatímco čteme.

HU: Myslím si, že každý opravdový spisovatel se musí zabývat jazykem. Pokud by se spisovatel nezabýval jazykem, ale pouze dějem, psal by ten typ literatury, který já určitě psát nechci.
Tuto otázku dostávám velmi často kvůli své původní profesi. Nemyslím si ale, že se liším od ostatních spisovatelů, že se více zabývám jazykem. Možná si více uvědomuji různé nálepky, sama umím nálepky dávat, pojmenovávat své výrazové prostředky. Vím, že například právě vytvářím syntaktickou strukturu, kde je mnoho souřadných vztahů. Vím, jak se jednotlivé jevy jmenují, dokážu analyzovat své texty.
A k čemu jazyk používám? Jazyk je pro mě druhou dimenzí románu, která je stejně důležitá jako děj. Přiznávám se, že je pro mě důležité i to, aby se v mých knihách něco dělo. Jsem tím typem spisovatele, který má rád, když se něco děje, když něco posouvá čtenáře kupředu. Vůbec mě neurazí (naopak to chápu jako kompliment), když někdo řekne, že tahle kniha je „page turner”. Tento termín se používá především v souvislostech se zábavnou literaturou, ale mě potěší. Nicméně jazyk je pro mě pochopitelně velmi důležitý. Pracuji  s ním důkladně, hledám správné výrazy, používám ho samozřejmě i k charakteristice postav, o kterých píši. Používám jazyk k tomu, abych vytvářela krásnou literaturu. Jazyk je pro mě tím, co literaturu utváří, děj je jenom kostra, která drží pohromadě příběh a posouvá ho dopředu. Ale literatura, krásná literatura, to jsou všechny ty jazykové nuance. To je nesporné.

Home page Hanne Ørstavik 

Home page Helene Uri