Tvorba Hanne Ørstavikové se českému publiku představila již před šesti lety románem Láska pojednávajícím o komplikovaném vztahu matky k malému synovi, ve kterém má nezájem a uzavřenost fatální následky. Neklid v rodinném hnízdě, jak tento směr současné norské literatury nazývá literární historik Per Tomas Andersen, je spisovatelčiným stěžením tématem, o čemž nás přesvědčí i právě vydaný román Ve skutečnosti.

Protihráčem matky tentokrát není malé dítě, ale dvacetiletá dívka, která však stojí před svým rodičem stejně bezbranně jako Jon z románu Láska. Johanna studuje na vysoké škole psychologii a bydlí s matkou především proto, aby snížila své životní výdaje na minimum a nemusela si brát studentskou půjčku jako většina jejích vrstevníků. Johannin život se pevně ubírá v mantinelech, které vymezila matka. Johanna potlačuje své tělesné i duševní pocity, obléká, pohybuje a mluví tak, aby matku byť neúmyslně nerozzlobila. Vztah dvou ústředních ženských postav je napjatý, každý rozhovor je opatrným tancem kolem ohně a stísněnost dvoupokojového bytu ukazuje především nefungující komunikace. Tanec, slovní i duševní, je to opatrný, lehkému škobrtnutí se nedá vyhnout, naštěstí se ale dá vždy nějak napravit – třeba tím, že Johanna matce oholí nohy nebo s ní se zájmem debatuje o vhodné barvě stěny v kuchyni, kterou samozřejmě nemůže být jiná než optimistická a zářivá zlatá.

Neklid do již tak syčícího hnízda přináší muž. Johanna se zamiluje do pomocníka v univerzitní kantýně, poprvé pozná taje tělesné lásky a rozhodne se s Ivarem odjet na šestitýdenní prázdniny do USA. Rozhodnutí je to impulsivní, emotivní a překvapivé i pro samotnou Johannu. Odhodlání vyletět z matčina hnízda naruší celou dosavadní strukturu disciplinovaného života, který je na nejlepší cestě složit se jako domeček z karet. Večer si Johanna sbalí batoh, ráno vstane a zjistí, že dveře jejího pokoje jsou zvenku zamčené  a matka odešla do práce.

Román Ve skutečnosti vykresluje v poněkud extrémní podobě problém neúplné a nefunkční rodiny, bolestný přerod v dospělost a křehkost vztahů s těmi nejbližšími. Ørstaviková v příběhu akcentuje dnes aktuální roli peněz, finanční závislost dělá Johannu ještě slabší a manipulovatelnější.

Minimalistický styl oproštěný od jakékoli psychologické analýzy nesoudí, ani nehodnotí. Dvě ústřední postavy jsou komplikovanější než dvojice v předešlém titulu Láska. Tentokrát totiž není tak jednoduché říct, kdo je vinen. Osamělá a stárnoucí matka, která se bojí dát dceři svobodu, aby ji neztratila? Nebo dvacetiletá dcera, která se bojí dospět a vzít život do vlastních rukou?