Giuseppe Culicchia rád dává svým prózám naivistické tituly. Už předloni se čeští čtenáři mohli seznámit s novelou Bla bla bla a na sklonku loňského roku se objevilo další útlé dílko Kolo, kolo mlýnský. Culicchiovi nelze upřít koherenci mezi titulem a obsahem: Bla bla bla bylo skutečně těžko stravitelným blábolením, a i když je na tom Kolo, kolo mlýnský podstatně lépe, k hodnocení jeho úrovně můžeme použít první dvě věty, kterými začíná: „Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský, kolo se nám polámalo... Koncem 80. let to opravdu vypadalo, že se svět co nevidět poláme.“ Dnes už víme, že se svět zatím nepolámal, i když k tomu možná nemá daleko, ale co se jistě a opět polámalo, je Culicchiova kniha.

Bůh ví, zda se Culicchia nechal inspirovat Lukácsovými teoriemi typičnosti, ale jeho hrdina je snad do posledního detailu typickým mladým italským outsiderem se všemi psychologickými, ekonomickými a společenskými konotacemi. Novela sleduje asi tříleté, poměrně neplodné období milánského mladíka Waltera, který vyšel střední školu, nastoupil na frustrující civilní službu, přitom se přihlásil na univerzitu (na níž nesložil jedinou zkoušku), pak hledal práci a nakonec začal pracovat načerno jako příručí v knihkupectví. V rodinném a osobním životě to není lepší: matka je jen jakási zanedbatelná postava u sporáku, otec tráví dny u televize, spílá synovi, jaký je „sráč“, a předhazuje mu za vzor hrdiny televizních soutěží. Děvčata, která chtějí buď pracháče, nebo revoluční vůdce, jej přehlížejí (je dokonce ve svém věku dosud panic) a jediným jeho úspěchem je neobyčejné, ale málo vítané kouzlo, kterým působí na homosexuály. Ve vší pozemské bídě se pouze jedinkrát setkává s andělskou dívkou-vykupitelkou, než se však stačí rozhoupat k činu, mizí dívka nenávratně pryč.

Walter je ve své bezprizornosti typickým představitelem poměrně velké skupiny italských mladých lidí od dvaceti do čtyřiceti let, kteří bydlí u rodičů, nemohou sehnat práci, mnozí ani uspokojivého partnera a jejich úsilí něco se svým životem udělat je den ode dne a rok od roku slabší. Těžko říci, jakou váhu má v této beznaději jejich vlastní pasivita a jakou objektivní příčiny, zejména stagnace italské ekonomiky a mafiánkso-klientelistická struktura italské společnosti, v níž vás bez protekce nenechají ani umývat okna. To však není úvaha pro literární recenzi.

Je nesporné, že ekonomická a mentální nesoběstačnost mladých Italů je velmi rozšířeným a závažným fenoménem, a je správné, aby se o ní psaly knihy. Způsob, jakým to činí Culicchia, je ovšem nešťastný. Suše, věcně, znuděně, až otráveně líčí obecně známé jevy. Jeho psaní budí dojem fyzické námahy – jakoby bylo pro vypravěče skutečnou dřinou popisovat svoje zážitky. Vyprávění nemá žádnou zápletku, jen pár epizod a jinak stále stejné stereotypy, jazyk je obecný, umírněně hovorový (alespoň jak se jeví z překladu), bez expresívních tónů, parafrází, citací, hyperbol a jiných ozvláštnění, ze své psýché nám toho hrdina příliš neodhaluje, spíše jen registruje věci kolem sebe, o psychologii dalších postave se vůbec hovořit nedá, humoru se taky dočkáme jen zřídkakdy, dialogy působí těžkopádně. Také líčení „těch druhých“, zlaté mládeže z bohatých rodin, jezdící v drahých autech, oddávající se sexuálním perverzím ve svých mnohapokojových apartmánech a fetujících na diskotékách, je zjednodušující paušalizací. Společným rysem všech rovin knihy je prostě zoufalá a chronická neinvenčnost. Jsou to jen zápisky, náčrt scén a postav, na kterých by se ještě mělo pracovat, aby z nich vznikl skutečný román.

To, co Walter vypráví, je dokonale známé, stokrát proprané a zparodované. Studenti vysokých škol vydaní napospas všemocným profesorům, jejichž hlavním zájmem je odbyt jimi napsaných učebnic. Walterova civilka zaměřená na integraci Romů, ale ve skutečnosti spočívající v dělání tisíců a tisíců zbytečných fotokopií a přípravě materiálů pro kariérní postup jeho šéfa, zatímco o Romy se vlastně nikdo nestará. Zmanipulované konkurzy, prolhaní novináři, hysterické učitelky, líní a neschopní lékaři, všechno je to skutečné, výstižně popsané, občas i vtipně, ale v tomto zpracování maximálně námět na rozhovor nebo reportáž. Z toho, co každý den vidíte kolem sebe, dokáže udělat román jen opravdu dobrý spisovatel. A to Culicchia není.

Culicchia má ovšem v Itálii úspěch. Je to nepochybně proto, že vyjadřuje znechucení a protest velké části čtenářské obce sestávající z Walterových klonů, a poroty literárních cen dávají svým oficiálním oceněním (Mont Blanc, Grinzane Cavour za prvotinu) této mase znechucených morální almužnu. Je také šokující, že za téměř dvacet let, které uplynuly od doby, o níž Culicchia píše, se v Itálii vůbec nic nezměnilo. V Česku je realita velmi odlišná, proto může Culicchia sotva spoléhat na nalezení spřízněných duší a o českém úspěchu této novely velmi pochybuji. Jediným jejím kladem je možná otevření okénka do současné italské reality, o které se tady příliš mnoho neví. Tímto okénkem můžeme zahlédnout i sebe samé: „Političtí uprchlíci z východu jezdili na západ a pídili se po pornoshopech a obchoďácích. Konečně si mohli svobodně koupit gumové penisy, nacpat si je do zadku a taky přijít o práci. Tohle byl jejich vysněný svět, nebo se jejich snu alespoň blížil“ (s. 62). Úplnému pochopení Culicchiova textu brání časté narážky na různé politické sociální a mediální jevy, které jsou neznalému českému čtenáři nesrozumitelné. Kolik z nás ví, kdo je to „Advokát“ nebo „TeleMike“? Možná by nebylo od věci takovou knihu doprovodit poznámkovým aparátem nebo doslovem, ale chápu, že podobné pomůcky jsou dnes u současné literatury považovány za pedantské excesy. Překlad Ivy Papírníkové se občas zadrhává o neobratné formulace, ale Culicchiově ploché knize to zas tolik neuškodí.