Na trhu se nedávno objevila graficky vydařená knížka se značně matoucím názvem Bla Bla Bla, jejímž autorem je mladý a nadějný italský spisovatel Giuseppe Culicchia. Možná mohla být jako první přeložena některá z jeho dalších knih, ale kostky již byly vrženy a nyní nezbývá než čekat, co na to čtenář řekne.

Neschopnost komunikace, nevolnost ze současného světa, ztráta sebe sama, do těchto tří hesel by se dala shrnout obsahová charakteristika této útlé knížky. Oproti autorovým předchozím humorně laděným prózám je to docela tvrdý oříšek. Může za to nejenom téma (úpadek jednoho lidského individua), ale také, a možná především, forma, kterou je kniha napsána – papírové stránky se staly svědky jakéhosi stylistického experimentu. Autorovi nelze upřít, že se mu právě neobvyklým použitím jazyka skvěle podařilo přenést na čtenáře nevolnost svého hrdiny (místy dokonce tak, že je to až neúnosné, což je konec konců v dokonalé symbióze s neúnosnou životní situací protagonisty).

Jazyk vypravěče-protagonisty postupně degraduje paralelně s jeho upadající životní situací. Z řadového zaměstnance žijícího na úrovni tuctové střední třídy a se vcelku slušným slovníkem se z něho stává hladový bezdomovec používající čím dál častěji hrubé výrazy. Vyvrcholením je pak vulgární verze modlitby, kterou odříkává na pokraji propasti dělící ho snad mezi životem a smrtí, smrtí v zapomnění a ve „sračkách“ (nelze se ubránit použití tohoto výrazu vzhledem k jeho frekventovanosti v druhé půli knihy). Naléhavost jeho jazyka je navíc akcentována i častým opakováním stále stejných výrazů, které se v některých pasážích mění ve výkřiky zoufalství.

Existenciální úzkost hrdiny se však odráží nejenom ve slovníku, ale také ve způsobu, jakým sám vnímá své okolí. Jeho popisy lidí - „šílené myšky a pokusná zvířátka“ (s. 17), o něco dále drsnější „maso, kosti, organické tekutiny, membrány, chrupavky“ (s. 23) nebo ještě dále „krev, sperma, sliny, žluč, chcanky, hovna uvnitř nepatřičných těl uvnitř sériových obleků“ (s. 24) - jsou vskutku až surrealisticky syrové. Postupně ztrácí schopnost s kýmkoliv komunikovat a jedinými partnery do diskuze mu jsou nakonec jen tři polonahé figuríny hledící nepřítomně přes sklo výlohy.

Vnímání vlastní existence tak ve společenském kontextu prochází u hrdiny určitou gradací. Zpočátku se staví do pozice kritika společnosti poukazujíce na její negativní stránky a pohlížeje na své okolí snad až s pohrdáním. Poté dochází k prvnímu zlomu, kdy hrdina naléhavě pocítí nutkavost vymazat vlastní totožnost a snaží se utéci sám před sebou. Svoji identitu skutečně ztrácí - zavěsí telefonní sluchátko, „aniž ví, kdo je“. Na samý závěr je jeho vnímání světa a sebe v něm doslova katastrofické (tam venku je jen „apokalypsa chodců a aut“), završené otčenášem všech vyvrhelců.

Protagonista knihy tedy volí jako řešení existenciální krize únik ze spárů konzumní společnosti; jeho snaha je o to větší, čím více mu okolí nabízí pomocnou ruku, kterou on stále vehementněji odmítá, aby tak se světem, a potažmo se sebou samým, neměl opravdu už nikdy nic společného. Nakonec ztratí povědomí o svém já a cíl, který si tak vytyčil, tj. vymazat svoji existenci ze světa, je prakticky dosažen. Za celou dobu se nedozvíme ani jeho jméno, anonymita a utopení se v kolosu moderního velkoměsta jsou tak dokonalé.

Při četbě člověk na více místech pocítí nutkání knihu odložit a nechat rozečtenou na dobu neurčitou. A nelze se tomu divit. Značně depresivní téma spolu se zvoleným stylem je jistě zajímavý experimentální kousek, který ale kromě experimentování samotného nepřináší nic objevného. Téma existenciální krize je v tomto případě sice stále akcentováno, avšak zároveň se jaksi rozplývá pod tíživou expresívností výrazů.