Nakladatelství Dybbuk vydalo ve velmi zajímavém výtvarném provedení román Bla bla bla od Giuseppe Culicchii (*1965), kultovního spisovatele mladých italských čtenářů. Počin je to chvályhodný, neboť tak máme konečně k dispozici příklad italské „generační literatury“, která zažila velký rozkvět na konci 80. a v 90. letech jako výraz životního pocitu mládeže traumatizované stavem civilizace, prázdnotou každodenního života, společenskou nerovností, arogancí bohatých, o nešťastných láskách ani nemluvě.

Culicchia pojal kritiku společnosti mnohem vážněji a systematičtěji než jeho vrstevníci a naše kniha je závěrem jakési trilogie o vzdorném mládí (Tutti giù per terra), dočasném konformismu (Paso doble) a vzpouře (Bla bla bla). Hrdinou knihy je mladý muž, který se jednoho dne při návštěvě cizího města rozhodne zmizet ze svého života. Celé dny vysedává v pronajatém pokoji nebo bloumá po městě, a jak mu docházejí peníze, je stále zarostlejší, špinavější a hladovější. Neví, co dál, co s ním bude, až přijde na mizinu, cítí se osamělý, ale nechce se s nikým bavit, provádí věci, které by jako racionální člen lidské společnosti nikdy nedělal: vystřihuje si fotografii z občanského průkazu a lepí ji na erotický inzerát, telefonuje své mrtvé matce, poslední peníze utrácí u kadeřníka za extravagantní účes. V jeho novém, posléze bezdomoveckém životě Culicchia přímočaře a programově ukazuje všechny absurdnosti moderní euroatlantické civilizace: neobyvatelnost velkoměsta, všudypřítomnost reklamy, zrádnost slev, závislost na práci a na televizi, odcizení a lhostejnost.

Ne že by Culicchia neměl při své epochální obžalobě v řadě věcí pravdu, ale jeho kniha má dva velké nevyřešené problémy: jeden kulturně-ideový a jeden umělecko-řemeslný. Culicchiův příběh je originální tím, že nekončí osvícením, novou láskou, návratem do středostavovského života či odchodem do nějaké bukolické idylky. Hrdina vytrvá ve svém bezdomovectví a za svou pravdu je hotov zaplatit cenu nejvyšší. Avšak poznává (žádná to novinka), že lidské společnosti se nemůže úplně vyhnout a pokud nechce umřít (a to nechce), nějakým způsobem s ní musí kolaborovat. Východiskem je konzumace odpadků této nenáviděné společnosti a příležitostné krádeže – tedy řešení zajisté nehodná člověka, který se postavil zkaženosti civilizace. Oproti některým recenzentům a Alici Flemrové v doslovu si nemyslím si, že toto jednání má co do činění s filozofickou spekulací Luigiho Pirandella a jeho románem Jeden, nikdo, stotisíc. Náš hrdina je totiž filozoficky zcela dezorientovaný a není schopen žádného existenciálního experimentu. Jeho vzpoura je gestem romantickým, vzhledem k tomu, že spor já (tj. konkrétní lidství, vnitřní rozpolcenost, bezmoc) x společnost (tj. neporozumění, nepřátelskost, nízký kalkul, represe) je typickým půdorysem romantických románů. Rozdíl tkví v tom, že náš neoromantický a vyhořelý hrdina není v pravém slova smyslu kladný, ale chová se jako poraněné zvíře, které odmítá pomoc nebo se za ni mstí, a že jeho vzpoura, v duchu o něco modernějšího nihilismu, nevede k hrdinské smrti, ale doslova k ušmudlanému kompromisu.

Druhým problémem knihy je obehranost Culicchiových postřehů, nejen dnes, ale i v Itálii roku 1997. Pokud autor chce, aby jeho text byl literaturou, nesmí zavalit čtenáře snůškou samozřejmostí a banalit, které si můžeme přečíst v novinách, slyšet v rádiu, které, stejně jako počasí, už jsou bezmála součástí každodenní konverzace a které už byly dokonce zrecyklovány marketingem. Literatura je hra, metafora, ironie, nadsázka, sdělení, které zůstává nedopovězeno někde mezi řádky, v podobném tematickém okruhu úspěšně pěstovaná na široké škále od surreální imaginace Borise Viana až po reklamní speech Alda Noveho. Zde je však sdělení přímočaré a odpovídá mu také přímočarý styl „bla bla bla“ – použitý záměrně, musíme dodat, ale ne proto méně stereotypní. Plochý, nihilistický jazyk tká nedějový text, popisuje hrdinovy stavy a bloumání, občas přerušená krátkou epizodou (vstup do obchodu, setkání s bytnou), a jeho zoufalá, prázdná gesta pramenící z deprese a osamění. Odcizení je zobrazeno zejména sáhodlouhým vyjmenováváním prvků městského prostředí, které takto ztrácejí význam a souvislosti, rozpadem živých bytostí (obraz lidských těl do částí a údů, jimiž jsou nacpány dopravní prostředky) a pejorativními metaforami („želatina silničního provozu“; Big Mac vyvolávající „mastné a smrduté střevní plyny, jež „jsou pravou povahou kapitalismu“). Ve svém spravedlivém hněvu si autor bohužel neodpustí ani laciné schematismy, jako jsou nabídka jisté dámičky, že od našeho zbědovaného protagonisty výhodně odkoupí ledvinu, nebo vyprávění o hrdinově bratrovi, původně levicovém aktivistovi, který zpronevěřil peníze svých soudruhů a investoval je do výroby neprůstřelných vest pro policisty.

Culicchia chtěl napsat velmi rozzlobenou knihu a nastavit nemilosrdně zrcadlo dnešní zkažené civilizaci, ale z tohoto chvályhodného záměru vzešel rozpačitý a bezzubý výsledek. Tak jako protagonista neuspěl v boji proti společnosti, neuspěl ani Culicchia jako rapsód tohoto hrdinství. Nejlépe tato kniha poslouží příštím generacím jako pramenný materiál o tom, jak vypadala evropská velkoměsta na konci 20. století v očích svých kritických obyvatel.

Vyšlo v časopise Host, XXIII, 1/2007, s. 58. Na iliteratuře se souhlasem autora.