Bulharská spisovatelka, dramatička a novinářka Teodora Dimova (1960) patří k nejznámějším, nejúspěšnějším, ale také čtenáři i kritikou nejuznávanějším současným bulharským autorům. Literární talent zdědila po svém otci, bez nadsázky nejslavnějším bulharském spisovateli druhé poloviny dvacátého století, klasikovi bulharské literatury Dimitru Dimovovi (co do významu srovnatelném s naším Hrabalem nebo Kunderou), který se proslavil zejména obsáhlým románem Tabák, jehož filmová podoba obletěla celý svět. Teodora Dimova si vydobyla místo respektované spisovatelky nejen na domácím poli, ale i v zahraničí. Její romány i dramata jsou vydávány v německy, anglicky a francouzsky mluvících zemích i např. v Chorvatsku, Maďarsku, Makedonii, Česku či Polsku. Jako spisovatelka se Teodora Dimova proslavila už svou prvotinou Emine (2001), mezinárodní prestiž si ale získala zejména svým druhým románem Majkite (Matky, 2005). Ten je inspirován skutečnou událostí, kdy skupina dětí základní školy v Plovdivu brutálně ubila svou spolužačku. Tuto základní situaci ale Dimova využívá (podobně jako Dostojevskij v Bratrech Karamazových) k popisu dnešního morálně značně pokřiveného světa dětí i jejich rodičů. Originální kompozice je vystavena na jednotlivých portrétech dětí, které sice vyrůstají v různých podmínkách a prožívají různá dětství, ale všechny mají něco společného, něco až hrůzně současného. Za tento román, který se také dočkal dramatizace, získala Teodora Dimova ve Vídni v konkurenci pěti set nejlepších literárních děl prestižní Velkou cenu východoevropské literatury (Grand Prix for East European Literature).Třetím románem Adriana pak Teodora Dimova potvrdila svou pozici nejlepší současné bulharské spisovatelky. Získala za něj bulharskou Cenu Eliase Canettiho, což je nejprestižnější bulharská literární cena, srovnatelná s naší Magnesií Literou, a to v kategorii nejlepší beletristická kniha roku. Román Adriana navazuje na slavný nedokončený román Dimitra Dimova Roman bez zaglavie (Román bez názvu) o milostném vzplanutí krásné, inteligentní, ale také rozmazlené a excentrické dívky Adriany. Dimova na svého otce navazuje (sama říká, že cítila jako povinnost vůči otci, sobě i Adrianě dovést Adrianin život do konce, aby nezůstal jen tak viset ve vzduchoprázdnu) a zachycuje Adrianu coby třiadevadesátiletou stařenu, která svůj život vypráví dívce Juře. Intimní příběh stárnoucí ženy Dimova podává postmoderní formou, založenou na střídání narativních postupů a perspektiv, nenadálém propojování přímých, nepřímých i polopřímých řečí a pozoruhodné pozici autorského subjektu, takže tu vzniká i jistá mezigenerační literární polemika s jejím otcem, který Román bez názvu napsal v podstatě klasickou formou.

V roce 2010 vydala Teodora Dimova svůj předposlední román Marma, Mariam, za který získala cenu Heligon, což je cena bulharských nakladatelů za nejlepší beletristickou knihu. V roce 2013 vyšel její zatím poslední román Vlakăt za Emaus (Vlak do Emauz), ukázku z něj měli čeští čtenáři možnost si přečíst v časopise Plav.

Teodora Dimova je také v současnosti zřejmě nejlepší a určitě nejhranější bulharskou dramatičkou. Její hry se uvádějí na jevištích všech nejznámějších bulharských divadel i na řadě zahraničních scén (např. v Londýně) a všude se setkávají s příznivým ohlasem publika i kritiky. Celkem vydala a na divadelních prknech uvedla jedenáct divadelních her. Za hru Fjuri získala Cenu Bulharského státního rozhlasu, za hru Stoper Cenu za současné bulharské drama a také za ni byla nominována na cenu Svazu umělců. Kromě toho získala Teodora Dimova v roce 2005 cenu Svazu bulharských spisovatelů za beletrii a v roce 2006 cenu Hlavního města Sofie za kulturní přínos.