Neexistuje mnoho autorů, již by zažili tak raketový začátek kariéry jako britská prozaička bangladéšského původu Monica Ali. Hned za svou prvotinu, román Brick Lane(česky pod názvem Ve čtvrti Brick Lane, BB/art 2003), se dostala do širší nomice Bookerovy ceny 2003 a v témže roce ji literární časopis Granta na základě ještě nepublikovaného rukopisu zvolil nejlepší mladou autorkou roku.

V románu Ve čtvrti Brick Lane, který se stal světovým bestsellerem a byl přeložen do mnoha jazyků, Monica Ali zobrazila svět, který velmi dobře znala. Svět bangladéšských imigrantů žijících v londýnském East Endu v ulici, která propůjčila jméno i jejímu literárnímu debutu, svět nejrůznějších postav a postaviček, jež sem svál osud a touha po lepším životě. Její román je až dickensovským portrétem současného Londýna, který se k nelibosti mnohých proměnil z města dýmajících krbových komínů na město, kde vedle sebe v těsné blízkosti musí koexistovat finančníci ze City i jihoasijští prodavači sárí a kari. Autorka v něm zachytila životní příběh Naznín, mladé dívky provdané v dohodnutém sňatku za o generaci staršího Chánuu a pomalu se sžívající s pro ni neznámým městem a prostředím. Jedním z důvodů úspěchu románu byl i fakt, že tato kniha postrádá tradiční patos, který vykazují mnohá podobně zaměřená díla britských autorů (a především autorek pocházejících z jihoasijského kontinentu). Monice Ali se totiž na rozdíl od nich podařilo nahlížet na složitou problematiku současných imigrantů s nadhledem a mnohdy až humorem.

Přijetí románu v Británii samé bohužel nebylo až tak jednoznačné. Již krátce po vydání se ozvaly četné protesty, především z řad samotných bangladéšských imigrantů, kteří autorce vytýkali zjednodušující pohled na svět a především způsob, jakým své postavy vykreslila. Podle nich román zneuctil celou jejich kulturu a urazil příslušníky bangladéšské komunity. Poslední kapkou do ohně bylo pro mnohé oznámení, že filmová společnost Ruby Films chystá natočit filmovou verzi příběhu. Z individuálních protestů se přes noc stala veřejná záležitost, do které se kromě obyvatel Brick Lane vložili i významní přestavitelé britské kulturní scény. Na obranu románu několikráte vystoupil i Salman Rushdie, který poznal podobné protesty na vlastní kůži již před více jak patnácti lety, kdy rozhořčení muslimové podobně pochodovali ulicemi a pálili jeho román Satanské verše.

Po takto ohromujícím úspěchu a zároveň po již zmiňovaném kontroverzním přijetí jejího díla na domácí půdě se velmi netrpělivě očekávalo, s čím že nadějná autorka přijde příště. Mohly se naplnit dva scénáře, jež jsou typické pro autory s podobnými kořeny jako Monica Ali. Ten první, optimističtější, by znamenal, že autorka bude pokračovat ve slibně zahájené kariéře a že se zařadí po bok literárních klasiků typu Salmana Rushdieho a Hanifa Kureishiho, či velmi úspěšných mladých autorů jako Hari Kunzru. Vyžadovalo by to však, aby si Monica Ali dokázala udržet osobitý styl, a aby se především nestala obětí vlastního původu a komunity, podobně jako mnozí jiní autoři, kteří se nikdy nedokázali přenést přes svou imigrantskou minulost a uvízli v pasti témat jako je diaspora a následná asimilace v Británii. Pokud by se naplnil druhý scénář, šla by Monica Ali ve stopách své vrstevnice Zadie Smithové, jež sice od vydání bestselleru Bílé zuby napsala další dva romány, Sběratele podpisů a O kráse (který byl dokonce nominován na Booker Prize), ale ani jedním z nich se jí nepodařilo překonat genialitu své první práce.

O to překvapivější je cesta, kterou si Monica Ali zvolila, pokud jde o její nejnovější román Alentejo Blue. Stánky s orientálním kořením vyměnila za korkové duby, ženy rozprávějící před obchody s látkami v ulici Brick Lane za muže pokuřující ve stínu kamenných domů vesnice Mamarrosa v jednom z nejchudších krajů Portugalska, Alenteju. Je nasnadě zeptat se, jak britská autorka s kořeny v Bangladéši dospěla k rozhodnutí napsat román o Portugalsku. Jak říká v jednom z rozhovorů, plánovala původně napsat úplně jinou knihu, jež se měla odehrávat v Londýně a na severu Anglie. Kdykoliv si však sedla ke stolu a chtěla začít pracovat, nemohla přestat myslet na dům v Alenteju, kde trávila s manželem letní prázdniny. Hlavou se jí neustále honily obrázky krajiny, životní příběhy místních rázovitých lidí a nejrůznější příhody, které zažila na vlastní kůži a nebo je znala z doslechu. Nebylo již jiné cesty, než všechny ty představy přenést z hlavy na papír.

Na rozdíl od knihy Ve čtvrti Brick Lane, jež je poměrně tradičním, chronologickým vyprávěním, je román Alentejo Blue spíše volně poskládanou sbírkou kratších či delších žánrových obrázků. Autorka v něm střídá perspektivy, tu vypráví příběh stařičkého farmáře, který sedí na mezi a v náručí drží mrtvého přítele, jehož právě nalezl oběšeného, tu hledí na svět kolem sebe očima mladičké Teresy, která chce rodnou vesnici opustit a jet poznat jako au-pair ten opravdu velký svět kdesi v Británii. Líčí osudy mužů i žen, mladých i starých, místních lidí i cizinců. Společné mají jedno. Všichni sní o lepší budoucnosti, všichni do jednoho se snaží utéct před ospalostí místa, v němž žijí; chtějí nechat daleko za sebou háje korkových dubů a kamenné obílené domy s typickým modrým zdobením kolem dveří a oken. Všichni však vědí, že se jim to nikdy nepodaří a jejich sny se nikdy nenaplní. Nemají na to dost odvahy a jsou již příliš spjati s krajem a lidmi kolem sebe.

Byť se autorka snažila o maximální autentičnost a vystříhala se ve vykreslení postav místních lidí ironie a nadsázky, jsou její portugalské postavy přece jen poněkud schematické a naplňují často stereotypy, jež si západní turisté o lidech této země vytvořili. Nejde ani tak o to, zda jsou pravdivé či nikoliv, ale spíše o to, že nepřinášejí nic nového. Proto mezi obyvateli Mamarrosy nalezneme vše, co bychom předem očekávali – upracovaného starého farmáře, obtloustlého majitele kavárny, který stále žije vzpomínkami na to, jaké to bylo, když v sedmdesátých letech pracoval v USA, revolucionáře z dob odboje proti Salazarovi či pologramotnou místní vědmu.

To, co román oživuje, jsou především postavy cizinců, které jsou ve srovnání s postavami místních lidí mnohem prokreslenější. Jsou to vesměs Britové, kteří se buď v tomto kraji natrvalo usadili, anebo turisté, již sem přicházejí a hledají romantiku a tradice. Monice Ali se podařilo zcela přesně vystihnout, o jaký typ lidí jde. Jsou to zestárlí hippie, kteří sem utekli za romantikou a zapomněli starat se i o praktičtější stránky života, turisté, co doufají, že jim romantická zákoutí a historické uličky pomohou vyřešit vážné problémy, či zhrzení spisovatelé, co zde už dlouhá léta marně čekají na inspiraci a komplexy méněcennosti utápějí v alkoholu a sobeckých milostných avantýrách. Všichni do jednoho však životní ztroskotanci, co se zde schovávají sami před sebou.

Hlavní devizou románu Alentejo Blue je atmosféra a rytmus. Vyprávění je úmyslně zpomalené a přímo kopíruje životní tempo a mentalitu obyvatel Alenteja. Čtenář jako by se opravdu na několik dní přenesl do sluncem vyprahlé Mamarrosy a zažíval spolu s místními lidmi mnohdy pro Středoevropana nepochopitelnou každodenní realitu. Otázkou je, zda všudypřítomné horko, nuda a ospalost neovlivnily román až přespříliš. Jestli těch postav a osudů prostě není najednou až moc a nerozpíjejí se v tak trochu nemastný celek. Ať je to tak nebo jinak, bude záležet stejně jen na čtenáři, zda na literární stylizaci autorky přistoupí. Každopádně bude u jejího nového románu důležité jedno: nesrovnávat jej s výjimečně povedeným předchozím dílem, nechat se volně unášet letním Portugalskem a užít si ho se vším všudy a hlavně – v tom horku neusnout.