George Orwell, slavný britský spisovatel a také myslitel, kdysi řekl, že pudink a červené poštovní schránky se staly součástí jeho duše, čímž se stručně a výstižně definoval coby Brit. V eseji z roku 1941 nazvané Anglie, naše Anglie pak vyzdvihuje jako nejcharakterističtější rys anglické civilizace její jemnost, stejnorodost a spolehlivost. Ony aspekty Anglie typu tolerance a vytříbené způsoby pak nejen chválí, ale rovněž je považuje za záležitosti kontinuální. A třebaže v dalším spisku příznačně pojmenovaném O nepočítání černochů přiznává, že drtivá většina britského proletariátu žije v Asii a Africe, o jejich zobrazení v literatuře nehovoří - mimo jiné též proto, že v oficiálně uznávaném umění dané doby nebyli zastoupeni skoro vůbec. Čestnou výjimku tu představuje snad jen román E. M. Forstera Cesta do Indie, kde až maniakální podezřívavost, s níž britská aristokracie přistupovala k obyvatelstvu kolonií, přerůstá dokonce v nosné téma celého díla.

Ony stereotypy a staré, mnohdy únavné antagonismy anglického třídního uspořádání společnosti příliš nenarušili ani "rozhněvaní mladí muži", hnutí, které v poválečné Británii tvoří jakousi paralelu k americké beatnické generaci 60. let. Z dnešního pohledu nutno totiž konstatovat, že spíše než cokoli jiného představují literaturu mírného nesouhlasu či přímo kompromisu, a v zásadě se neliší od autorů tzv. buržoazního románu, neboť i zde zpravidla vševědoucí vypravěč komentuje stav společnosti, čímž ho do jisté míry potvrzuje. Jen si připomeňme, že rebelie protagonisty povětšinou spočívá v tom, že za manželku pojme ženu krásnou a bohatou zároveň, i dopomůže si tak k patřičnému postavení, kterým vlastně vůbec neopovrhuje a chce jej dosáhnout. A vývoj Británie coby středně veliké postimperiální konzumní společnosti, jež je méně a méně poznamenána i příslovečnou ostrovní izolovaností, samozřejmě pokračuje dál. Obdobně jako fyzické území se zmenšovaly též ambice spisovatelů, kteří nejen že již nechtěli napsat román s velkým r, ale v postmoderní době začali zpochybňovat i samotnou existenci románu jako žánru. Kratší i delší formy prózy nicméně přesto žijí dál - snad právě proto, že nám nabízejí stylizovaný pohled do vědomí, a tento přístup do osamění a nitra člověka je ve srovnání s ostatními druhy umění přece jen privilegovaný.

Faktem nicméně zůstává, že až donedávna se spisovatelé ve svých dílech omezovali pouze na bílou Anglii střední třídy a výlet do prostředí černochů či Asiatů jim byl pouhým ozvláštněním (viz kupříkladu takový Martin Amis). Třebaže svým způsobem reflektovali měnící se koncept sňatku, rodiny, ženy a dokonce i politiky konce impéria, rozpory současné Británie v jejich plné šíři, to jest onu pověstnou konzervativnost versus sex a drogy, proklamovanou občanskost versus násilí (ať už motivováno rasově nebo sportem) či údajnou kosmopolitnost versus úzkoprsou provinčnost rozehráli až autoři se jmény jako Ishiguro, Rushdie nebo hlavně Kureishi. I oni jsou samozřejmě také Brity, třebaže v novém slova smyslu - což se koncepčně týká nejen tak řečených menšin, ale celé britské společnosti vůbec.

Konzervativní literární kritika a teorie dílo Hanifa Kureishiho bohužel stále v přeneseném slova smyslu označuje za záležitost regionální a kulturně jej tedy umisťuje kdesi na okraj pomyslné mapy, to jest tam, kam dle daného názoru patří vše, co se nějak zabývá přistěhovaleckou nebo i postimigrantskou zkušeností v Británii. Předem ho tedy jako autora odmítá plně včlenit do posvěceného literárního kánonu děl považovaných za reprezentativní. Hlasy ozývající se z protichůdných pozic ovšem tvrdí, že Kureishi hovoří nejen z centra, ale též k centru Británie, neboť ať už se umělec narodil kdekoli, nevyhnutelně pochází a vychází z historicky multikulturního impéria a do značné míry se též opírá o jeho literární dědictví - vždyť výše zmíněný Hanif vždy vykresluje svou pozici s příznačným anglickým suchým humorem a ironií. A pokud si uvědomíme, že za jednoho z nejvýznačnějších britských prozaiků 20. století je nyní obecně pokládán Joseph Conrad, jehož mateřštinou byla polština, přímo se nabízí otázka, jak asi Hanifa Kureishiho přijme a reinterpretuje nové milénium, na jehož prahu se všichni dnes nacházíme (a v úvahu zde zkusme vzít nejen demografické, ale též ekonomické trendy, jakož i tlaky masové kultury).

Hanif Kureishi se narodil 5. prosince 1954 v Bromley, tedy na jižním předměstí Londýna. Rodina jeho otce pocházela z indické Bombaje, jelikož však zastávala velmi liberální názory, přesídlila do Pákistánu, a odtud poslala svého syna počátkem 50. let studovat do Británie, jak už to ve vyšších vzdělaných třídách bylo zvykem. Ten pak v Anglii zůstal, oženil se a měl dvě děti - Hanifa Kureishiho a jeho sestru -, a právě on svého potomka přivedl k psaní (mnoho členů rodiny z dané strany ostatně v Indii a Pákistánu pracovalo jako žurnalisté). Malý Hanif tak, třebaže Angličan, nevyrůstal v anglikánské církvi, a ačkoli Ind, nikdy nenáležel k muslimské tradici. Dospíval v rasově nepokojných 70. letech a ona zkušenost hraje v jeho tvorbě postkoloniálního vypravěče příběhů důležitou roli.

Spisovatel Kureishi rozhodnutí o své budoucí dráze učinil již coby mladík, přičemž z českých umělců ho dle vlastních slov nejvíce ovlivnil Milan Kundera a jeho Žert či rané filmy Miloše Formana. Po dobu studií filosofie na Londýnské univerzitě se živil psaním pornografie, kterou publikoval pod pseudonymem Antonia Frenchová. Také jeho začátky u divadla byly více než skromné - vydělával si jako uvaděč v Královském divadle, kde se však zakrátko stal rezidenčním dramatikem. V tamější kreativní atmosféře vznikly i jeho první tři hry, Horečka stoupá (Soaking the Heat) v roce 1976, Král a já (The King and Me) a Vlast (The Mother Country) o čtyři roky později. Úspěch mu však zajistila až trojice následujících titulů, které už samy o sobě metaforicky nesou jistý význam: Periferie (Outskirts), Hranice (Borderline) z roku 1981 a Stěhovaví ptáci (Birds of Passage) z roku 1983. Poměrně přesně naznačují, jaká témata v nich autor uchopí - pocit vyděděnosti v tom smyslu, že není schopen Británii bezvýhradně přijmout coby domov (především dozajista proto, že samotná Británie nebyla schopna přijmout jeho a stále je tedy vnímán jako kdosi jiný či odlišný), pocit člověka, který si není zcela jistý, kam vlastně patří, neboť je svým způsobem vykořeněný (a jeho identita je tedy více než rozkolísaná).

Poté však Kureishi divadlo na delší čas opouští - co se vlastní tvorby týče, vrátil se k němu až v roce 1999 hrou Spi se mnou (Sleep with Me), kterou s velkým ohlasem uvedlo Královské národní divadlo. Cíleně se totiž zaměřil na televizní drama a film, jelikož si uvědomil, že divadlo ovlivňuje pouze malé (třebaže nadšené) publikum, zatímco obrazovku a plátno sledují masy diváků V roce 1985 tak vzniká jeho první předloha k filmu Má krásná pradlenka (My Beautiful Laundrette), kterou autor prý nanečisto napsal někdy v únoru přes noc v domě svého strýce v pákistánském Karáčí. Zatímco kritici z obou stran Atlantiku vyzdvihovali zejména fakt, že imigranti konečně nejsou pojati jako oběti systému, nýbrž jako moderní obchodně myslící bytosti (scénář byl mimo jiná ocenění též nominován na Oscara), pákistánská komunita se zrovna polichocena necítila - portrét homosexuálního Pákistánce zapleteného do obchodu s drogami chápala jako negativní postavu a chtěla, aby britští a američtí občané vnímali přistěhovalce pouze v rámci kladných stereotypů. O tři roky později pak veliká očekávání poněkud zklamal film Sammy a Rosie v posteli (Sammy and Rosie Get Laid), jenž se zaměřuje na život takzvaného smíšeného páru v Londýně rasových nepokojů a bouří. Nepříliš příznivé ohlasy nicméně Kureishiho neodradily a svůj další scénář si v roce 1991 též režíroval - ústředním obrazem dílka Londýn mě zabíjí (London Kills Me) je mikrokosmos bezdomovců, zachycuje se tu však i život na ulicích, to jest svět či spíše podsvětí gangů a drog.

Navzdory tomu, že se Hanif Kureishi záhy ocitl doslova v roli mediální hvězdy, jasně vnímá i úskalí dnešní doby. Jak sám řekl v jednom rozhovoru, valí se na nás nyní spousta informací a reklamy, což jsou strašně povrchní věci, a právě proto potřebujeme literaturu - abychom porozuměli překotně se měnícímu životu a světu i jeden druhému. V roce 1990 tak vyšla jeho prvotina nazvaná Buddha z předměstí (Buddha from Suburbia), svého druhu Bildungsroman, který ihned získal prestižní cenu Whitbread Award a byl již přeložen do více než dvaceti jazyků. Jelikož se s tímto titulem mohl seznámit i český čtenář, v souvislosti s novelkou Byli jsme si blízcí si jen připomeňme, že dílo je vyprávěno v první osobě, přímo překypuje nejrůznějšími sofistikovanými literárními odkazy a téměř všichni ústřední hrdinové se ocitají na křižovatce rasy, třídy, sexuální orientace či tradičního chápání úlohy jednotlivých pohlaví. A už tady drogy neznamenají vzpouru, ale pouze dočasný útěk z deziluze a konformity předměstí. Nejlépe ostatně daný svazek asi charakterizoval Salman Rushdie jako "naprosto neuctivý a drze nemístný, nicméně také nefalšovaně dojemný a pravdivý, a navíc velmi zábavný".

Pokud se věnujeme pouze beletrii, druhou Kureishiho knihou je Černé album (The Black Album), román, který vyšel v roce 1995, zachycuje však atmosféru Londýna o šest let dříve, to jest v roce, kdy padla Berlínská zeď a byla vyhlášena fatwa proti Salmanu Rushdiemu. Zde je nutno zdůraznit, že již Kureishiho babička byla důvěrnou kamarádkou babičky Rushdieho ještě v Bombaji a oba spisovatelé se pak skutečně spřátelili na počátku 80. let. Fatwa se Hanifa hluboce dotkla, nedokázal se smířit s tím, že by se jakýkoli stát, v tomto případě Irán, mohl byť jen pokusit umlčet hlas velkého umělce. S Haroldem Pinterem se tedy vypravil do čísla 10 na Downing Street, aby požádal o pomoc britskou vládu, a napsal Černé album, jenž pojednává o mladých islámských fundamentalistech v Anglii, kteří podporovali útoky proti Salmanovi a stali se skutečnou hrozbou. Dle vlastních slov se daným způsobem pokusil pochopit, proč chtějí zničit svobodu, svobodu myšlení, projevu a fantazie, která je jedinou obranou proti autoritám, a zdá se, že alespoň částečnou odpověď opravdu našel. Jelikož padly dávné hierarchie, reakcí mnoha mladých Asiatů v Británii se stal příklon k extrémismu - fundamentalismus je totiž natolik přísnou autoritou, že jakékoli pochyby ani nepřipouští, a znamená tak pro určité kruhy jedinou pravdu a jistotu.

V roce 1997 následovala sbírka povídek Láska v modrém čase (Love in a Blue Time), z níž se próza nazvaná Můj syn fanatik (My Son the Fanatic) dočkala i filmové verze - je jakousi variací na Černé album, neboť se zaměřuje na zkušenost otce, pákistánského přistěhovalce v Británii, jehož syn odmítne veškeré hodnoty a majetek, o něž Parvez coby řidič taxíku celý život usiloval, a připojí se k fundamentalistické sektě islámu. Ústředním tématem sbírky se však zdá být láska a nenávist a sex a drogy, a to vše v podání agresivně současných postav, které zcela propadly hédonismu a o klasicky anglosaském puritánství nemají ani ponětí. Což ostatně platí též o autorově druhé a zatím zároveň poslední sbírce povídek z roku 1999 s titulem Celý den půlnoc (Midnight All Day). I zde spisovatel do značné míry pracuje s ironií, to jest s oním moderním způsobem vyjádření, jakým se vypovídá o krutosti a chmurách, aniž by člověk upadl do zarputilosti či mentorování, nedokázal se však zbavit cynismu a melancholie, mezi nimiž jednotlivé prózy či pasáže nezřídka oscilují. Všechny kousky tu mají silně zpovědní tón a dá se říci, že i nějaké semiautobiografické rysy už třeba i v tom smyslu, že coby hrdiny si Kureishi vybírá stále stejné "typy", to jest spisovatele, herce a "lidi okolo televize". Na místo diagnostiky lásky se dere diagnostika ztráty milované osoby či citu vůbec, a lze tudíž prohlásit, že tíhne k zobrazování té temnější stránky vztahů, které autorovi ostatně, jak to kdysi vtipně vyjádřil v interview, nikdy nepřipomínaly oddychový večírek.

A jak do toho všeho finálně zapadá relativně útlý svazek z roku 1998 Byli jsme si blízcí (neboli v anglickém originále Intimacy)? A hned nutno zdůraznit, že v samotné zemi "mateřské" byla novelka přijata velmi rozporně - třebaže se okamžitě stala bestsellerem, někteří kritici ji vyzdvihovali coby Kureishiho dílo nejlepší, zatímco feministky proti němu vyhlásily až jakousi fatwu. Noříme se zde totiž do zaostřeného proudu vědomí protagonisty, muže středního věku a slušně situovaného, který se během jediné noci rozhoduje, zda opustí svou partnerku a dvě děti. Jeho pochyby, frustrace, protikladné impulsy a ambivalence vůbec jsou rozjitřeny natolik, že tu ne nadarmo spisovatel zavedl novou žánrovou podkategorii - emocionální thriller (mimochodem též nedávno přiznal, že sám prošel obdobnou životní krizí a zvažováním, přestože z hovorů z barů ví, že stejnými dilematy jsou zmítáni mnozí "pánové tvorstva" - a matka jeho dvou dětí a bývalá redaktorka zároveň opět v tisku onu "dvojí zradu" samozřejmě hořce oplakala). A jelikož i tady Kureishi zobrazuje jevy syrové v jejich nahotě a rozpad vztahu v celé jeho ošklivosti, zase narušuje ortodoxní úctu ve vnímání protějšků - proto se Susan vypravěči v konečném efektu redukuje na "tučný, uplakaný obličej" a hádky typu "za jak dlouho se má správně vytáhnout sáček čaje z horké vody". Její vítěznou soupeřkou je pak - jak jinak - mladší Nina, která ztělesňuje to, co Jay prozatím jen od milenky očekává, a otevřeno tedy zůstává, není-li jen otázkou času, než své kouzlo rovněž ztratí.

Kromě duchem, nikoli však fyzicky přítomného otce (ten vlastní dle autorových slov jako imigrant rozchody a odchody nikdy neschvaloval), je v novelce zdrojem naděje i pevné pouto, jež Jaye váže k jeho potomkům. V dílku se ovšem vyskytují i dva další muži - rozvedený stárnoucí Viktor, který marně hledá novou lásku a intenzitu citu, a věrný přítel Ášíš, živoucí spolehlivost, klid a spokojenost. Oba tak do značné míry zastupují paradoxně se svářící touhy muže opouštějícího rodinu, který hned v první větě praví, že "tahle noc je ze všech nejsmutnější". V jeho niterném boji mezi závazkem, to jest povinností, a svobodou v procesu mučivého sebezpytování získá prim iluze svobody a je tedy možno říci, že protagonista je muž sobecký, jenž sám sebe navíc lituje. A zdali s ním v závěru čtenář soucítí, nebo ho odsoudí? Patrně obojí, nicméně narážíme tu na problém, který si zaslouží alespoň stručný komentář.

Motiv úniku dozajista prostupuje celou Kureishiho tvorbou, neboť jeho dospívající hrdinové všichni utíkají z limitujícího lůna rodiny a nezřídka i komunity. Do jaké míry je paralelní odchod dospělé osoby od rodiny, kterou si sama založila, avšak v níž se cítí stejně utiskována, toť bod číslo 1. Všichni autorovi protagonisté též mají problémy s identitou, která je jim nicméně díky jejich původu dána. Do jaké míry jsou paralelní zkušeností omezení daná identitou zvolenou, to jest dobrovolnou rolí hlavy rodiny, toť bod číslo 2. Nejvýznamnější ovšem je (ačkoli s tím politicky korektní ideologové patrně nebudou souhlasit), že v novelce Byli jsme si blízcí Hanif Kureishi asi poprvé vytvořil zcela "rasově nečitelnou" postavu - jméno věrného přítele Ášíše a autorova tendence transformovat své biografické údaje do formy fikce sice mohou svádět k domněnkám, v textu však potvrzeno není zhola nic, a ani by to nebylo důležité. Jakkoli je totiž možno Jaye interpretovat jako slabocha a zbabělce nebo jen dětinského snílka a naivního rebela, je postavou vskutku univerzální.