Nově přeložený román Moniky Ali V kuchyni rozhodně netrpí přemírou „magického vcítění se“, což je podle Jiřího Peňáse hlavní rys současné české ženské literatury, případně „ženského“ psaní vůbec, ať už jej produkuje autor jakéhokoli pohlaví („Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha“, LN, 1. 12. 2012). V některých dialogických pasážích umí být Ali přinejmenším stejně jadrná jako prototypický spisovatel-muž, a dokonce zábavnější, protože ženská optika působí v této poloze neotřeleji. Vezměme si například následující rozhovor uštvaného hlavního hrdiny, šéfkuchaře hotelu Imperial Gabriela, a neschopné obézní kuchařky Oony:

„Co to bylo?“ zeptal se Gabe a začal se rozhlížet kolem.
„Copak zlato?“
„Ten škrábavý zvuk. Jestli tady máme myš…“
„Kdepak myš,“ řekla Oona. „Mám suchou kůži na patě. Trochu jsem si ji škrábala druhou nohou.“

Za jiné scény si Ali takřka zaslouží přízvisko literární Tarantino v sukních: „Gabriel“, tou dobou na stopě obchodníkům s lidmi z řad hotelových zaměstnanců, se k jednomu z nich „naklonil ještě blíž. Cítil aviváž, barvu na vlasy a strach. ,Vím, co s nimi Ivan dělá. Vím, kde strávíš nejbližších deset let.‘“ V jednom případě však autorka zachází příliš daleko: „,Oona,‘ řekl Gabriel, vstrčil ruku do trenek a prohrábl a porovnal to, co bylo uvnitř, aby se připravil na nový den.“ Fascinující zdůvodnění daného úkonu stranou, muži ho v kuchyni provozují až příliš často.

Někteří recenzenti Ali vytýkají, že román násilně poslepovala z přílišného množství heterogenních částí. Problém je hlavně v tom, že kdyby svůj záběr omezila, témata, jimž se věnuje, by nejspíš mohla pojednat hlouběji, autentičtěji. Multikulturní britská společnost, obchod s lidmi, proměny způsobů práce, neoliberální kapitalismus, vykořeněnost a nejistota moderního individua spolu souvisí. Pohromadě v jednom románu však v podání Moniky Ali zadělávají na rušivou tezovitost. Místo aby každé z nich důkladně literárně zpracovala, nechává o nich mluvit své postavy, čímž čtenáři všechno poněkud urážlivě servíruje až pod nos.

Teze, které autorka vkládá postavám do úst, mají často podobu zajímavých postřehů – jako například následující promluva poslance Fairweathera, který chce investovat do Gabrielovy restaurace: „Naše takzvaná britská identita je jako naše ekonomika,Gabrieli, deregulovaná do nejzazších extrémů. Je to tržiště idejí a hodnot a kultur a žádná z nich nemá přednost před ostatními. (…) Mluvíme tady o multikulturním modelu, ale ve skutečnosti to není nic jiného než volný trh.“ Postavě poslance podobný způsob vyjadřování věříme. Problém nastává ve chvíli, kdy jako hloupější dvojče Zygmunta Baumana začne mluvit pomocný kuchař nebo bývalý technik z tkalcovny.

Hlavní hrdina Gabriel je celkem sympatický nešťastník. Má přenošené ambiciózní plány, k jejichž uskutečnění mu chybí energie i dostatečná kontrola nad svým životem. Ve dvaačtyřiceti letech by si rád otevřel vlastní restauraci, vzal si svou přítelkyni Charlie a založil s ní rodinu. V cílové rovince se mu však všechno začne kolosálním, až jobovským způsobem kazit. Zjistí, že jeho otec umírá. Ve vzpomínkách a hovorech, které s otcem vede, objevuje, co všechno v životě vlastní rodiny nechápal a sobecky zanedbával. Už bylo zmíněno, že část Gabrielových podřízených a spolupracovníků je zapojená do obchodu s lidmi. Gabriel se jim chce dostat na kobylku, což uskutečňování jeho plánů také moc neprospívá.

Nejzásadnějším způsobem mu však život nabourá Běloruska Lena, kterou si k sobě z těžko postižitelného důvodu nastěhuje. Bývalá prostitutka, která v hotelu Imperial načerno myla nádobí, se po vraždě nočního uklízeče, s nímž žila, ocitla na ulici a Gabriel se jí ujal. Kvůli této ženě, která ho sexuálně přitahuje, ale vlastně se mu nelíbí a za den pronese tři holé věty, se hlavní hrdina v konečném důsledku vzdá úplně všeho. Nabízejí se dvě možná vysvětlení tohoto vyústění. Může vyjadřovat buď lacině sentimentální pokání bílého Brita nad sociálními poměry v zemi, anebo Gabrielovu neschopnost řídit svůj život v důsledku úplného vyhoření.

Přes Leninu podivnou úlohu v celé věci je pád hlavního hrdiny osvěžujícím způsobem očistný. Osvěžující je i rozhodnutí autorky bangladéšského původu napsat román z pohledu bílého Brita a úplný závěr knihy, který příjemně zmírňuje Gabrielův náraz na dno, aniž zároveň nabízí klasický happy end. K románu V kuchyni zkrátka lze mít nezanedbatelné výhrady, ale zároveň ho s klidným svědomím doporučit ke čtení.