24. července zemřel ve Varšavě Mirosław Nahacz (1984-2007), jedna z největších nadějí nejmladší polské prózy. Ve věku pouhých 23 let tak zanechal kromě bezpočtu publicistických textů také tři nadmíru úspěšné romány.

Nahacz pocházející ze zapadlé beskydské vesnice Gładyszów debutoval již v osmnácti letech románem Osiem cztery (2003). Za svůj raný úspěch vděčí především spisovateli Andrzeji Stasiukovi, který se se svým vydavatelstvím usadil doslova ve vedlejší vesnici. Stasiuk byl mladíkovým talentem tak nadšen, že se rozhodl jeho prvotinu vydat a na obálce ji zhodnotit slovy: „Skutečnost dostala chuť se vypovídat a vybrala si k tomu Nahacze, který souhlasil s tím, že ji vyslechne a zapíše. Ano, vážení čtenáři, Mirosław Nahacz je vyvoleným. O tom jsem absolutně přesvědčen. To zkrátka člověk slyší. Něčemu takovému se nelze naučit, protože není od koho...“

Román Osiem cztery byl záhy označen za „generační“. Vypráví totiž o nehodnotném životě mladých lidí narozených v 80. letech (tedy i autora), kteří místo politických traumat a převratů zakoušejí rostoucí blahobyt. Onu „pozlacenou nudu“ utápějí – jak jinak – v drogových a alkoholových excesech. V tematicky nepříliš originální knize však vynikl nad ostatní generační debuty nesporný jazykový a vypravěčský talent mladého autora.

Druhý Nahaczův román, Bombel (2004), znamenal autorův tematický i technický obrat zcela jiným směrem. Popisuje totiž život neškodného osmatřicetiletého vesnického pijana, který vypráví svůj příběh jen proto, že „když se vykládá, míň se chce chlastat“. Autor se tak úspěšně zařadil do (v Polsku tradičního) proudu „alkoholické prózy“, inspirován nejen Jerzym Pilchem (Pod mocnym aniołem) a zmíněným Stasiukem (Haličské povídky), ale snad i Bohumilem Hrabalem. Tímto veleúspěšným románem (kritika jej vesměs označila za „pozoruhodný“, „vyzrálý“ a „hodnotný“) se také rozloučil s prostředím polské periferie – přestěhoval se do Varšavy a spolu s Dorotou Masłowskou a Agnieszkou Drotkiewiczovou začal studovat kulturologii na Varšavské univerzitě.

Zatímco Bombel byl označován za prózu alkoholickou, Nahaczova poslední vydaná kniha Bocian i Lola (2005) si vysloužila přezdívku „halucinační“. Je to způsobeno především obtížností a nesrozumitelností textu o světě, ve kterém lze jen těžko odlišit realitu od halucinace, pravdu od fikce, literaturu od reálného života. Nad tímto světem stále visí hrozba apokalypsy. Nahaczovy pochmurné vize z poslední publikované knihy se často objevovaly i v rozhovorech, které poslední dobou poskytl. Zatímco ještě v roce 2005 tvrdil: „Já nikam nespěchám. Mám takový pocit, který však může být marný, že mám 21 let, napsal jsem Bociana i Lolu, píšu čtvrtou knihu, a že mám před sebou ještě strašně moc času....“, v posledních rozhovorech se potýkal s pocitem nesmyslnosti své vlastní existence.

Krátce před smrtí Nahacz dokončil svůj poslední román s pracovním názvem Niezwykłe przygody Roberta Robura. A opět zásadně změnil svůj styl: na úctyhodných 600 stranách experimentuje s žánrem fantasy.

Posledním Nahaczovým krokem do neznáma byla jeho dosud nevyjasněná sebevražda ve sklepě vlastního domu ve Varšavě. Pohřeb Mirosława Nahacze se konal 28. července v pravoslavném kostelíku v Leszczynach v Nízkých Beskydech.