Pro většinu Britů jsou sedmdesátá léta obdobím, kdy nejenže došlo k výrazné změně politického klimatu v zemi, ale kdy se také podstatně proměnila kulturní scéna; od ještě přespříliš učesaných Beatles a o něco uvolněnějších Rolling Stones se na plakáty na stěnách dětských pokojíčků dostaly i kontroverznější osobnosti spojované např. s nastupující érou glam rocku či později punku. Britskými dějinami tohoto období navíc hýbaly zlomové události, které měly velký vliv na vývoj ostrovního státu v následujících desetiletích. Kromě úsměvných, byť převratných změn typu uznání pondělí jakožto prvního dne týdne, se děly i důležité věci; k moci se dostali konzervativci, jejichž premiérka Margaret Thatcherová se nejenom stala nejdéle sloužící předsedkyní kabinetu v britských dějinách, ale také jednou z nejkontroverznějších osobností na tomto postu, a britští politici se sice poprvé, ale zato velmi nevybíravě začali vyjadřovat k narůstající vlně přistěhovalectví.

Do tohoto tzv. „hnědého“ období britských dějin situoval známý britský prozaik Jonathan Coe děj svého románu Pár trotlů (The Rotter´s Club, 2001), který se teď v podobě dalšího svazku Světové knihovny Odeonu dostává do rukou i českému čtenáři. Hlavní hrdina Benjamin je v jeho podání typickým teenagerem té doby; chodí na dobrou chlapeckou školu, nosí uniformu, seznamuje se se slastmi, ale i strastmi alkoholu, zažívá první lásky. Zároveň je však i svědkem událostí, které do jeho jinak poměrně bezstarostného světa citelně zasáhnou: jeho sestra Lois přijde při birminghamském bombovém útoku IRA o snoubence a nervově se zhroutí, dospělí v jeho okolí jsou zapojeni do odborových nepokojů a stávek. Coe se naštěstí nenechal zlákat k přílišné angažovanosti; tím, že je jeho hrdinou skoro ještě dítě, může na tyto klíčové momenty nahlížet jeho optikou. Díky Benjaminovi jsme svědky všech zásadních událostí, ale pozorujeme je jen zpovzdálí, plynou kolem nás, míhají se kdesi v pozadí, ale vždy je přehluší něco, co je pro Benjamina v tu chvíli důležitější (nová deska jeho oblíbené kapely, první intimní zkušenost, mejdan se spolužáky, školní časopis). Sedmdesátá léta jsou v knize spíše do detailu přesně nakreslenými kulisami, ve kterých Coe rozehrává svůj opus na téma dospívání.

Dvěma klíčovými motivy v knize Pár trotlů jsou hudba a již zmiňovaná politika. Benjamin je prototypem tehdejšího mladého muže, rád čte, ale hlavně se zajímá o hudbu, navíc mnohem aktivněji než ostatní kamarádi. S partou přátel zakládá kapelu Chřtán záhuby (podle jejího názvu je zjevné, že nepůjde o idylický pop), píše hudební opusy, věnuje se hudební kritice. Jako by si ho Coe vypůjčil z biografie některé slavné osobnosti rockové scény 70. let. Může se zdát, že chlapec z prestižní školy a spořádané středostavovské rodiny nemůže mít nic společného s tehdejšími extravagantními hudebními ikonami. Stačí však připomenout dalšího slavného britského spisovatele Hanifa Kureishiho, který na střední škole zažil zvláštního, hudbou posedlého spolužáka Davida Roberta Jonese, ze kterého se o pár let poději nevyklubal nikdo jiný než David Bowie, a rázem zjistíme, jak moc je Coeův Benjamin přesný. Hudba je pro něj prostředkem k sebevyjádření, ale rovněž hodnotícím prvkem: podle hudebního vkusu pozná, jaký kdo je.

Stejným měřítkem je pro Benjamina a jeho kamarády politické přesvědčení. Aktivně žijí politikou, čtou noviny, vyjadřují se k sociálním nepokojům, přispívají do školních novin Nástěnka, píší pamflety. Právě části, kdy Coe vystupuje z role prostého vypravěče děje a dává prostor hrdinům a jejich vlastním literárním výtvorům, jsou nejlepšími momenty románu. Benjaminovy divadelní kritiky, rozhovory a komentáře jsou nejen dokonalými stylistickými hříčkami, ale především mimořádně vtipnými gagy. Coe jimi dokazuje, že se ne nadarmo ve své doktorské práci věnoval dílu Henryho Fieldinga; svým smyslem pro humor a nadsázku se stal důstojným pokračovatelem humoristické tradice v britském románu. Vrcholem jeho mistrovství jsou pak fiktivní dopisy, které píše Benjaminův spolužák Harding. Harding se v nich stylizuje do role koloniálního důstojníka ve výslužbě Arthura Pusseye-Hamiltona, jenž se staví do pozice rozhořčeného strážce „tradičních hodnot“ a hodnotí dění kolem sebe. Zde Coe čerpal z pravdivé události, kdy v roce 1974 školák uveřejnil v novinách otevřený dopis, v němž volal po potlačení hornické vzpoury a povolání armády. Harding je ztělesněním opačné strany barikády; oproti jisté uvolněnosti a liberalismu symbolizuje rostoucí konservatismus britské společnosti a předznamenává budoucí politický vývoj.

I přes některé tragické události jsou Benjaminova / Coeova sedmdesátá léta idylickou dobou, dobou, kdy nepokoje rychle přešly, Britové i přistěhovalci koexistovali v harmonické symbióze a kdy se žilo velkými ideály. To horší mělo teprve přijít. To však Benjamin neřeší. Pár trotlů je příběhem o jeho dospívání, o tom, jaké to bylo vyrůstat v Anglii druhé poloviny 70. let, poslouchat při tom Pink Floyd a Jethro Tull a bouřit se proti laxnosti vlastních rodičů.