Jen málokterý spisovatel ztělesňuje lépe britskou literární tradici než Jonathan Coe. V jeho díle se vzácně snoubí několik rovin: odvaha k experimentování s literární formou, umění vystihnout ducha doby a v neposlední řadě výjimečný smysl pro humor.

Coe je mužem mnoha talentů. Ještě než se stal uznávaným prozaikem, koketoval s psaním hudebních recenzí i aktivním působením v hudebních kapelách. Jeho dalším oblíbeným polem je film. Coe za svou bohatou dráhu prozaika publikoval biografie dvou slavných herců, Humphreyho Bogarta a Jamese Stewarta. A podobně široké zájmy mají i postavy jeho děl: v každém z Coeových románů hraje hudba či film podstatnou úlohu.

Coe se narodil v roce 1961 v severoanglickém Birminghamu, mládí tedy strávil v prostředí, v němž hlavní roli hrálo odborové hnutí. V porovnání s dneškem se mohou sedmdesátá léta v Británii jevit jako z jiného světa. Na denním pořádku byly mnohaměsíční stávky, vysoká nezaměstnanost i nespolehlivé veřejné služby. Radikální změnu v tomto ohledu znamenalo zvolení Margaret Thatcherové ministerskou předsedkyní v roce 1979. K revoluci v hudbě došlo už o pár let dřív: éterický art rock nahradil řízný punk. Je jasné, že tato změna zasáhla hrdiny Coeova románu Pár trotlů, v němž se autor vypořádal se sedmdesátými lety, mnohem výrazněji.

Následující dekáda se nesla ve znamení tvrdé politiky Železné lady. Rozdíly mezi jednotlivými sociálními vrstvami se opět prohloubily a britští intelektuálové houfně prchali na druhou stranu oceánu. Období pokrytecké, novoviktoriánské morálky popsal Coe ve svém patrně nejlepším románu Panské dělení. Mrazivou společenskou satiru tu však – ostatně podobně jako v ostatních Coeových románech – odlehčuje autorův smysl pro humornou nadsázku a jemná sebeironie, s níž o sobě promlouvají jednotlivé postavy.

Spánek jako román
Vrchol Coeova experimentování s formou a částečný odklon od společenského románu představuje román Dům spánku z roku 1997. Coe má k britské tradici experimentu hodně blízko: vždyť je autorem životopisu zřejmě nejodvážnějšího novátora poválečné britské literatury B. S. Johnsona.

Ve svém románu složil svému předchůdci patřičnou poctu. Text Domu spánku je rozčleněn do šesti úseků, z nichž každý představuje jednu spánkovou fázi: od hlubokého spánku přes fázi, v níž se člověku zdají sny, až po úplné probuzení. Ve spánku se jednotlivé příběhy i časové roviny volně prolínají, často není jasné, kde jedno vyprávění končí a jiné začíná. Stejně tak to v Domu spánku vidí i Coe. Jednotlivá "spánková" období na sebe volně navazují v jediné větě, v níž nějaké slovo vyvolá, stejně jako ve spánku, či v proudu myšlenek, volnou asociaci, která se rozvine v úplně jiný příběh v jiném čase. Ambiciózní projekt, v němž rytmus textu pulzuje rozdílně jako lidský organismus při spánku, byl oceněn několika evropskými literárními cenami.