Román Pár trotlů britského prozaika Jonathana Coea v sobě spojuje dvě rysy typické pro poválečnou britskou literaturu: smysl pro citlivé vykreslení sociálního a politického ovzduší ve společnosti i odvahu experimentovat s literární formou.

Málokdo si dnes uvědomuje, že hospodářský úspěch Velké Británie a z něj plynoucí blahobyt mají na svědomí až osmdesátá léta. V předchozí dekádě zmítaly celou zemí neustálé spory mezi zaměstnanci a vedením, jež nezřídka přerostly v dlouhodobé stávkování. Problémy v Severním Irsku přinesly do Anglie dosud nepoznanou vlnu teroristických útoků. Konzervativci, vedení Edwardem Heathem, ani labouristi v čele s Haroldem Wilsonem a posléze Jamesem Callaghanem, si s nastalou situací nevěděli rady, takže Británii začaly sužovat problémy, jež se dnes mohou zdát takřka neuvěřitelné: časté výpadky elektřiny, nespolehlivé služby, nesnášenlivost mezi jednotlivými sociálními vrstvami.

To však byly starosti dospělých. Hrdiny Coeova románu Pár trotlů Bena Trottera, Philipa Chase a Douga Andertona, spolužáky z jedné dobré střední školy v průmyslovém Birminghamu, zajímají jiné věci: opačné pohlaví, alkohol a především hudba. Do poloviny sedmdesátých let vládly Británii artrockové kapely, jejichž složitě vystavěné skladby často zabíraly celou jednu stranu desky. Založit takovou skupinu je Benovým i Philipovým společným snem, který se jim nakonec, podobně jako první nesmělé milostné pokusy, povede naplnit. Nevyhnutelný nezdar je ovšem o to bolestnější. Hned na první zkoušce se těleso nazvané podle Tolkienovy postavy z Pána prstenů Gandalfova hůl rozpadne a na jejích troskách vznikne nové těleso Chřtán záhuby. Název napovídá, že artrockové snění je nenávratně ztraceno: scénu ovládl s jednoduchými melodiemi a údernými texty punk, který tak nadchne Douga, jenž jednoho víkendu podnikne na zapřenou výlet do Londýna.

Coeův román sleduje osudy tří přátel, jejich spolužáků i rodinných příslušníků po celých šest let, od roku 1973, kdy poprvé naplno propukly bombové útoky IRA, jež tragicky zasáhnou do života Benovy sestry Lois (s ní Ben tvoří onen titulní pár „trotlů“), až do chvíle, kdy Ben, čerstvě přijatý na Oxfordskou univerzitu, sedí v birminghamské hospodě U Hroznu, až dojemně naivně sní o světlé budoucnosti po boku své milované a z titulní stránky britského bulvárního deníku The Sun se na něj dívá nová naděje britských konzervativců a budoucí vítězka parlamentních voleb Margaret Thatcherová.

Potud by se mohlo zdát, že jde o docela tuctový příběh party středoškoláků, kteří postupem času tříbí své životní i politické postoje. Ovšem Jonathana Coea zdobí v Páru trotlů dvě věci. Prvním kladem je experimentování s literární formou, jež autor vyzkoušel a k dokonalosti dovedl již v cenami ověnčeném románu Dům spánku. Autor v knize střídá celou škálu žánrů: od klasického vyprávění přes deníkové záznamy, recenze do školního časopisu a reakce čtenářů až po joyceovský proud vědomí, jedním dechem vyřčený třicetistránkový Benův hospodský monolog, jenž celou knihu uzavírá.

Experimentální stránka však v Páru trotlů stojí přece jen trošku v pozadí – a může za to Coeův fantastický smysl pro humor. V podání jeho dospívajících hrdinů je i ten nejvážnější problém přebit záplavou vodopádu vtipných obratů, slovních hříček a zábavných situací. V tomto ohledu je Jonathan Coe tím nejlepším pokračovatelem britské humoristické tradice, jak ji ztělesňovali například P. G. Wodehouse, Kingsley Amis či David Lodge. Společně s autorovou nostalgií po dávno uplynulé době (Pár trotlů je alespoň částečně autobiografický román a Ben Trotter je Coevým druhým já), jež však nesklouzává do laciné sentimentality, tvoří celek úžasně čtivý příběh o dospívání. Po přečtení poslední řádky je čtenáři líto, že jej hrdinové opouští. Z existence určitých postav i z vložených retrospektiv však čtenář vytuší, že životy Coeových postav mají literární pokračování. O osudech absolventů birmighamské střední, opět úzce propletených s politickou a kulturní situací v Británii, tentokrát v devadesátých letech, pojednává román Uzavřený kruh.