Britský prozaik Jonathan Coe (1961) vyvolal největší rozruch svým pátým románem Dům spánku (The House of Sleep) z roku 1997. Dostal za něj Writer’s Guild Award za nejlepší prózu a prestižní francouzskou cenu Médicis pro zahraniční knihu; letos pak i vůbec poprvé udílenou Evropskou cenu mladých čtenářů.

Coe v knize skvělým způsobem skloubil působivou formu s bohatým dějem. Většina hlavních postav má problémy se spánkem a většina děje se odehrává ve velkém domě Ashdown na pobřeží moře ve dvou časových rovinách: liché kapitoly v letech 1983 a 1984, kdy byl dům studentskou ubytovnou, sudé kapitoly v roce 1996, kdy dům slouží jako soukromá klinika pro léčení poruch spánku a hlavní postavy, původně studenti, se sem z různých důvodů po letech vracejí.

Na první pohled by se mohlo zdát, že střídání dvou časových rovin je složité, ale Coe především tak umně buduje stavbu románu, že je naopak velmi přehledné a navíc nepostrádá prvky napětí. Děj se skládá jako mozaika, jejíž jednotlivé části do sebe přesně zapadají. Čtenář musí být proto velmi pozorný a ostražitý, protože autor na něj neustále klade pasti v podobě překvapivých propletenců, point a vysvětlení. Napětí trvá až do samého konce a nedá čtenáři téměř vydechnout. Složitá struktura je vyvážena silným příběhem s přitažlivými postavami, dobře charakterizovanými a přitom skrývajícími různé záhady. Umístění do jakéhosi „strašidelného“ domu odkazuje k tradičnímu místu děje např. v anglickém gotickém románu, ale i k Dickensovu Ponurému domu.

Kniha se přitom dotýká mnoha témat: jsou to nejen poruchy spánku a samotný spánek vůbec, ale i sny a jejich vztah k realitě a naopak, problémy milostných vztahů, profese novináře, posedlost filmem či vědou, nesmyslné teoretické semináře a školení, problematika sexuální identity, změna pohlaví, rodičovská odpovědnost, obětování vztahu či rodiny kariéře apod.

V knize se proplétají až k překvapivému vyvrcholení příběhy čtyř hlavních postav: dr. Dudden vede kliniku v Ashdownu; kdysi zde byl ubytovaný jako student. Dudden léčí poruchy spánku, ale především takto postižené lidi studuje; sám spánkem pohrdá, protože bere tolik času, a touží eliminovat jeho potřebu na minimum; jeho vědecká posedlost je zde dovedena až k šílenosti a hrozivé monstrozitě. Druhou hlavní postavou je pak jeho studentská láska Sára, později učitelka v Londýně. Sára je narkoleptička (náhle upadá do mikrospánku a občas nedokáže rozlišit sen od skutečnosti, z čehož plyne řada tragikomických situací) a prožívá složité vztahy s muži i ženami. Další je student a později novinář a filmový kritik Terry; ten vůbec odmítá spát, čímž zaujme dr. Duddena, ale nakonec pochopí, že právě po spánku a po snech touží nejvíc. Jiný student Robert je pro lásku k Sáře ochotný obětovat mnohé a jejich vztah prodělá během let vůbec nejsložitější peripetie; důležitý je pro něj mj. dávný sen a vysvětlení jeho smyslu a tím i nalezení cesty k vlastní identitě.

Ne často bývá kniha tak inteligentní a zábavná (nikoli pouze ve smyslu, že obsahuje i několik opravdu komických situací, scén či dialogů, ale že je také zábavná v tom, jak musí čtenář skládat celý příběh po kouskách a odhalovat všechny ty vztahy a spojení), kniha dotýkající se nepovrchně tolika závažných problémů, kniha tak čtivá a umně zkonstruovaná.

Jistě, příběh je možná místy až příliš vyspekulovaný, některé náhody až příliš „náhodné“, některé proměny osob až příliš účelové (např. Robert se operativně změní v ženu, aby zaujal lesbickou Sáru). Ale nad tím vším zvítězí právě ono napětí z mozaikovité struktury textu: román jako skládanka, román jako puzzle. Ani v tom by pochopitelně nebylo nic nového, ale ve spojení se zvoleným příběhem, postavami a tématy to funguje výborně. Všechno do sebe přesně zapadá – logicky, přesvědčivě a vyváženě. I takové věci – nebo náhody? osud? – se mohou stát.

(Host 1/2005)