Imre Kertész
Protokol

…

Objednal jsem si buzení na půl pátou, ale už ve čtyři jsem na nohou. Nenávidím časné vstávání, ale když už musím vstávat brzy, vstanu ještě dříve. Chuděra má žena, vrávorajíc ospalostí, nám chystá snídani a mně sendviče na cestu. Pomeranč. Čokoládu. Nádraží Keleti – jako bych se zničehonic ocitl na břehu Gangy zrovna v den nějakého hinduistického svátku. Žebráci s nohama napadenýma snětí, hulákající obchodníci s veteší, alkoholici s úlisně číhavým pohledem. Prodírám se mezi nimi kupředu, tašku zavěšenou na rameni svírám a chráním i rukou, neodvažuji se zastavit, nikomu nic nedám, od nikoho nic nevezmu, jsem nejistý, není ve mně láska. Není ve mně láska. Tady je můj vlak, tady je můj očíslovaný vagon, tady je i mé očíslované místo k sezení, u okna. Jsem jakž takž v bezpečí. Ve vlaku se topí. Dveře se zavírají automaticky. Místo vedle mě je prázdné: jsem rád, že vedle mě nikdo nesedí, není ve mně láska. Vytáhnu si noviny. Deník s aktuálními zprávami mi zvedá žaludek. Úvodník uvnitř ještě má jakous takous morálku, to však jen zhoršuje situaci. Být morální v nemorálním světě je také nemorální. Jaké je řešení? Nevím. Na mou duši a čest, Káťo, nevím. Složím deník a nacpu jej do síťky na zadní straně sedadla před sebou. Vytáhnu si časopis 2000. Očima přelétnu obsah a je mi jasné, že nejspíš mě bude zajímat deník Salvátora Dalího. Diary of a Genius, „Géniův deník“ – ne, není to přehnané, souhlasím s titulem, třebaže je poněkud nabubřelý; už u prvních slov mě porazí a semele ta zvláštní směsice geniality, bezuzdné dětinskosti a chvastounství, a já se mohu v dusivém prostředí trochu nadechnout škvírami, které mi tu a tam v textu ponechává prázdnota lží. Letmá natrpklá asociace: můj vlastní deník. Jak že jsem ho nazval? „Galejníkův deník“. Bez ohledu na jakoukoli kvalifikaci a rozdíl v důležitosti se tu génius může cítit nanejvýš provinile; koho vyjma antigéniů, několika masových vrahů a uzurpátorů by totiž na této východoevropské polokouli napadlo myslet si o sobě, že je geniální?

Zavřeným oknem vpadne oblak zápachu coby atmosférický podkres skatologických prvků rozebíraných v textu; vystrčím hlavu zpoza novin: Tatabánya. Zničená, rozdrásaná, hole čnějící krajina, scenérie posledního soudu, masivní betonové komíny, roury, lešení protínající nebe napříč jako nelítostný tah pera seškrtávajícího pasáž v textu anebo kus života, kam oko dohlédne, všude nepokrytá snaha zužitkovat, urputná racionalita, ošklivost, die Wüste wächst, odpovídám v duchu Dalímu, krajinomalba postrádající krajinu, to už není hrůzné, jen bezútěšné, jako pravda. Pas mi prohlédli před chvílí, teď se ve vagonu rojí muži v šedivém. Jeden z nich, snědý chlap s rychlými pohyby, přistoupí ke mně. Maďarská celní kontrola, říká. Žádá můj cestovní doklad, bezvýrazným hlasem, mírně, jako někdo, kdo nepřikládá své osobě pražádnou důležitost. A přece: zatímco vstávám, abych znovu vyndal pas z vnitřní kapsy své kožené vesty na věšáčku, zcela nevysvětlitelně a bezdůvodně, jako když svítí slunce, mi hlavou probleskne myšlenka: v tomhle člověku není láska. Možná je to ještě vliv Dalího deníku, intuice mé zároveň bezbranné i vnímavé, narcistní, po lásce věčně žíznící duše dítěte a umělce. Můj člověk je mezitím zjevně hotov; zavřel pas a chystá se mi ho vrátit; ještě předtím se však zeptá, kolik „vyvážím“ valut (nebo deviz: rozdíl mezi oběma asi jaktěživ nepochopím), táže se oním bezbarvým hlasem jako prve, ale tak nějak příliš rychle, v čemž patrně pouze můj sluch, tříbený právě na Salvátoru Dalím, vycítí jakýsi zákeřný podtón. Tisíc šilinků, plácnu bez váhání a bůhvíproč vlastně. Můj člověk zareaguje velmi překvapivě: „To je hodně, hodně, hodně,“ zašeptá třikrát po sobě a jako by před sebe (jak kdysi velela režijní instrukce v textu starších divadelních kusů). Proč hodně? – vyhrknu. Odpoví mi, že ta částka „je nad limitem“, ale nad jakým limitem, to hned přesně nechápu. Mám mu prý těch tisíc šilinků ukázat, vyzve mě. Začne mě zalévat onen pocit jistoty, který tak důvěrně znám ze svých bohatých – alespoň v tomto ohledu bohatých – životních zkušeností: totiž nezvratný pocit, že jsem v jistém smyslu opustil scénu, že to, co se tady teď odehrává, neodehrává se už se mnou. V takovém pocitu je obsažen klid, je naplněn odevzdaností. Je to stejná připravenost, s jakou člověk kráčí vstříc zlému osudu, pokaždé pln důvěry v čas, v následující detail a v drobné krůčky, zatímco v duchu ví – a snad ani nelituje – že konec je nezadržitelný. Jen jedné věci nás zbytek jasného vidění, jež v takové chvíli jako by nahrazovalo naši plnou přítomnost na daném místě, neušetří: naprosto ostře si uvědomujeme, že se stáváme součástí jakéhosi soukolí hlouposti, která – myslíme si – je nám, našemu nejbytostnějšímu já zcela cizí, a to nás až do konce poněkud ruší: jednoduše ale nejsme s to ten samočinný mechanismus zabrzdit, tak jako při pohledu na mizernou frašku nedovedeme ovládnout nedůstojné stahy bránice.

Sáhnu tedy znovu do vnitřní kapsy; dokonce se mi ani nezachvěje ruka, pouze to trochu trvá, než pohybem kouzelníka nuceného přes silnou indispozici vystoupit, vylovím mezi čtyřmi bankovkami přeloženými napůl jednu rakouskou tisícovku. Kolik mám u sebe maďarských peněz, zní další otázka. Sedm set forintů, odpovídám. Mám je rovněž ukázat. Ukazuji. Přepočítáme je, sedí to. A teď – tak zní tiché, ale velmi kategorické přání – ať vyndám obsah kapes. Učiním tak. Papírový kapesník, tramvajenka, kudla, pagáček na cestu do světa. Vzdálený pozorovatel, kterým jsem v tom okamžiku daleko spíš než ona chaplinovská figura přehrabující se ve vlastních kapsách, zatím čím dál víc s nechápavým, i když shovívavým úsměvem kroutí hlavou. Musí to být můj člověk, kdo ukáže, a to prosím pěkně ukazováčkem, na kapsu, na niž jsem zjevně docela zapomněl. Mohl bych se podivovat jeho intuici, momentálně se ale nedivím ničemu; později tak zase nečiním proto, jelikož uhodnu, že jeho malé, avšak – alespoň v tom jediném ohledu – neomylné oči, oči celníka, nadané tisíciletou zkušeností a rafinovaností už od chvíle, kdy Egypťané, Peršané, Inkové či Etruskové vynalezli celní kontrolu, tedy že tyto oči už dávno zaznamenaly a pochopily zaváhání mé ruky prve. Sahám tedy do požadované kapsy takřka s dětskou zvědavostí; a ejhle, co z ní vykouklo: tři tisíce šilinků. Nelíčeně užasnu. Zato celník je neprodleně zabavuje. Také mi to úředně oznamuje: zabavuje ty tři tisíce šilinků, protože jsem „nahlásil“ pouze jeden tisíc – říká –, kdežto on u mě ve skutečnosti našel tisíce čtyři. Má pravdu, proti tomu se nedá nic namítat. Stále však přesně nechápu, čeho kromě plácnutí z roztržitosti jsem se dopustil. Koneckonců našel u mě mé peníze, ne cizí, ne kradené. Ano, povídá celník, ale měl jsem požádat o „povolení k vývozu“. Jsem upřímně udiven, to jsem nevěděl. Nikdo mi to neřekl. Všude slýchám, že všechno je liberalizované, člověk nakládá se svými penězi svobodně, ne jako za zestátněných časů. Ani cestovní pas si přece nemusím před každou cestou znovu obnovovat, nenapadlo mě, že mé peníze – jsou-li to reálné západní peníze – patří i nadále státu. Nic se neděje, povídá na to můj člověk, ale ty tři tisíce šilinků stejně jako můj pas mi tímto s okamžitou platností zabavuje.

V tom okamžiku je s kouzlem konec: naráz vystřízlivím. Rezolutně na něj apeluji, aby to nedělal; ve dvanáct hodin mám jednání s jistým pánem na ministerstvu ve Vídni; odpoledne mě očekávají na jiném ministerstvu; a mám už rezervovaný pokoj v hotelu. Nemohu přijet do Vídně s prázdnou kapsou. Netušil jsem, že potřebuji povolení k vývozu. Nemohou mě přivést do takové situace. „Dobrá, pane Kertészi, posaďte se, teď není čas, máme práci, vrátím se k vám později,“ povídá celník doslova; a vzdálí se, s mými penězi i s mým cestovním pasem.

…

Už jsme minuli Komárno, Győr, čas letí: kde je můj pas? Začínám být nervózní, i když ne do té míry, jak s tím dotyčný nebo snad příslušná osoba nebo příslušné osoby zřejmě počítají. Konečně se objeví můj člověk. Má nakvap víc než předtím a vypadá zachmuřeně. Vyžádá si ode mě zbylou tisícovku; poté, místo aby mi vrátil pas, mi oznamuje, že v Hegyeshalomu si budu muset vystoupit. Užasle, neohrabaně protestuji. Nezajímá ho to. A taky to na rovinu řekne. Místo „nahlášeného“ jednoho tisíce šilinků u mě našel čtyři. Je mu líto. Uvidíme se v Hegyeshalomu, u posledního vozu, oznamuje; ale to už je zjevně rozkaz. Nato zmizí.

Chvíli ochromeně sedím na místě. Vyjádřeno přesně: jako opařený. Pak se najednou vymrštím. Cítím, jak mnou doslova lomcuje hněv, tento plamen živící agresivitu, život. Strhnu z police na zavazadla svou příruční tašku a hrnu se až na konec vlaku, do posledního vozu. V posledním kupé sedí za zataženými skleněnými dveřmi šediví lidé. Očividně jsou v dobré náladě. Okamžitě mezi nimi zahlédnu i svého člověka. Po rázném zaklepání rozrazím dveře. Zmlknou, hledí na mne s neskrývaným odporem: až mě z toho píchne u srdce. Jako praktikující umělec mám raději aplaus než projevy nenávisti. Ale čert to vem, tentokrát zkrátka vystupuji v mizerné roli. Můj další handicap je, že v prostředí naladěném vůči mně nepřátelsky nejsem schopen souvisle a klidně argumentovat; navíc mi rozčilením vypovídá hlas, místo aby nabral na síle. Znovu koktám cosi o svých povinnostech ve Vídni: to ho nezajímá, opakuje můj člověk; vyzvu ho, aby mi vrátil můj cestovní pas a tisíc šilinků, tři tisíce budou u něho v úschově, koneckonců – jak dokazuje i předem zakoupená místenka – vracím se zítra večerním rychlíkem a pak můžeme celou záležitost vyřídit; ony tři tisíce, usměje se (třebaže ne zrovna mile) na oplátku můj člověk, zůstanou u něho v úschově v každém případě, protože je zabavil, spolu se zbylou tisícovkou a mým cestovním pasem; znovu zopakuje monotónní skutečnost, jaký rozdíl se ukázal mezi částkou, kterou jsem já nahlásil, a obnosem, který on u mě objevil. Nic lepšího mě nenapadlo, než pogratulovat mu ke skvělému úlovku: podařilo se mu vzít mi mých 4000 šilinků, zatímco – jak oba dobře víme – jinačí filutové si ulívají za hranice milióny. Pokud snad o takovém případu vím, mám ho nahlásit – povídá můj člověk –, prozatím si mám ale odpustit osočování jiných, protože jsem to byl já, u koho se našlo o tři tisíce víc, než bylo nahlášeno. Zasloužená odpověď, jen co je pravda. Cítím, že tímto jsem vypil kalich hořkosti až do samého dna, neponechal jsem si jedinou kapku. Přirazím dveře a na nejposlednější plošině nejzazšího vagonu stále toužebněji čekám, kdy už konečně dorazíme do Hegyeshalomu.

Hraniční přechod Hegyeshalom! Po desetiletí platný symbol: při cestě na Západ symbol in hoc signo vinces; při cestě nazpátek symbol světoznámých sloganů Zanechte naděje, kdo vstupujete, Práce šlechtí člověka, Práce osvobozuje. Leč jako realita, jako obec i jako železniční stanice: žalostná, prašná díra. Znuděně se vleču za šedivými uniformami. Mám čekat v bíle vymalované, pusté místnosti, která je vzadu rozparcelována zábradlím určeným k účelu mně neznámému. Nejsem tu sám; spolu se mnou vysadili z vlaku ještě jednoho člověka; mohutný chlap neurčitého věku; panděro smutně vyhřezlé na kalhoty mezi páskem a vyhrnutým svetrem; šedivá košile, šedivá bunda, šedivé kalhoty, rozteklá, nezapamatovatelná tvář, zamžené brýle, za kterými není vidět nic, tím méně nějaký pohled. Když s ním sepisují takzvaný protokol, zaslechnu, že povoláním je něco jako „vedoucí oddělení“. Funí, vzdychá, pokašlává, blýská po mně skly brýlí, obchází si mě; zbytečně, vůbec si ho nevšímám; nepokládám ho za spolubojovníka, nepřeji si sdílet s ním svůj osud, nezajímá mě jeho příběh. Je mi to nesmírně líto. Není ve mně láska. Při tom všem jsem nucen dívat se, jak se může neohrabaně přetrhnout, jak snaživě podepisuje, co je třeba. Volají ho, vyjde ven, po chvíli se vrací. Dveře nechá otevřené. V nevytopené místnosti se mi kolem kotníků prohání průvan a leze mi za límec, dovnitř se vevalí obrovský benzinový oblak, tam venku posunuje vlak. Požádám jej, aby za sebou zavřel. Udělá to, ale nedovře dveře pořádně, takže průvan je okamžitě zas rozrazí. Nohou přesně dosáhnu na dveře, kopnu do nich vší silou. Není to slušné, uznávám, ale ani kolem sebe nevidím mnoho slušnosti. Jak vidím, pan vedoucí oddělení mi to má za zlé. Má nevychovanost by, nedejbůh, mohla vrhnout špatné světlo i na něj, rychle se distancuje: „Co se stalo, stalo se, teď už nemá cenu se rozčilovat,“ prohlásí káravě. Povídám mu, že nejsem rozčilený ani za mák, ovšem součástí trestu není sedět v průvanu a polykat dieselový smrad posunující lokomotivy.

…

Ale konec úvah, volají mě; „…nyní tedy spěšně vyskočil a šel za celníkem do kanceláře.“ Sedí tam všichni, všichni ti šediví lidé. „Jeden z nich kouřil, druhý si listoval v nějakých papírech, třetí ho bedlivě pozoroval“ – má vlastní prorocká slova z románu Fiasko. Můj člověk, hlavní celník, teď přede mne položí nějaké papíry: mám si je přečíst a podepsat. Co je to? Protokol, povídá. Pustím se do čtení. U první věty – vydá téměř na tři řádky – se mi zatají dech. V tom okamžení se na mne snese, zalije a zmocní se mě jasné vidění souvislostí. V tom okamžení už konečně přesně vím, co se to se mnou stalo. Heuréka! zvolal bych málem. Všechno, všechno / všechno teď vím / všechno se mi teď osvětlilo! / I tvé havrany slyším / jak šumí…* Ano: obsahem oněch tří řádků je v podstatě to, že dne 26. dubna 1991 atd., poté co mě on, příslušník celní kontroly, seznámil s příslušnými devizovými a valutovými předpisy, s maximální výší povoleného vývozu deviz a s povinností požádat o povolení k vývozu případné nadlimitní částky tuto maximální výši přesahující, byl jsem vyzván, abych… atd. Tak aby bylo jasno, ten člověk mě s ničím neseznámil. Pokud jde o výzvu, ano, vyzval mě: ani zdaleka to však neučinil korektním, zákonným způsobem, nýbrž formou neočekávaného, takřka křížového výslechu. Tím byl uveden do chodu, spustil se určitý mechanismus. Přinejmenším padesát let, od chvíle, kdy má země vstoupila do války proti kulturnímu světu a především sama proti sobě, zde byly – řekněme s tříletou přestávkou – všechny zákony nezákonné. Za zákeřnou otázkou tohoto celníka, za otázkou předem předpokládající hříšníka, mi v uších zněl dupot vojenských bot, ryk budovatelských písní, zlověstné řinčení domovního zvonku nad ránem, před očima se mi tyčily mříže cel a ostnaté dráty. Tím, kdo na tu otázku odpovídal, jsem nebyl já, nýbrž po desetiletí týraný, drezírovaný, občan, spíše vězeň než občan, jehož vědomí, osobnost a nervová soustava utržily bezpočet ran, možná smrtelných. Ještě teď, ještě tady, ještě v tomto zlomku vteřiny jsem zaskočen a rozrušen sebelítostí, poznáním, že jsem prožil svůj život tak, jak jsem jej prožil, a že tento nedůstojný a vražedný život vryl hluboko do mých instinktů svá znamení zla. Ten člověk – jak předpokládám, aniž si toho byl vědom – mne pouhým svým chováním, svým vystupováním předem přiměl ke lži. Rozsudek nepřijde najednou, řízení přejde ponenáhlu v rozsudek. (Franz Kafka: Proces)* Skoro mě mrzí, že nemohu svému člověku, celníkovi, zprostředkovat zážitek svého prozření, nemohu se s ním podělit o tuto naši očividnou pravdu. Koneckonců i on je člověk, i on má instinkty. A uplynulá desetiletí mu do nich vryla totéž co do mých, jen s opačným znaménkem. Protože je však náš vztah takový, jaký je – eufemisticky řečeno: úřední, tj. stoprocentně odcizený – nikdy se mi nepodaří mu to vysvětlit, i kdyby to třeba nakrásně pochopil, o čemž pochybuji.

Říkám tedy, že protokol v této podobě nepodepíšu. Proč? Protože není pravda, že mě před vyzváním seznámil se zákonem. Ale ano, seznámil. Dobrá, povídám, podepíšu za předpokladu, že budu moci doplnit svůj komentář. Co chci komentovat? To, že mi před vyzváním nedal žádnou možnost k úvaze, čas na rozmyšlenou, aby můj zdravý rozum mohl zvítězit nad prvotními instinkty. Buď podepíšu protokol tak, jak je, anebo vůbec, zní odpověď. Pak tedy vůbec, povídám já. Blazeované, i když podrážděné pokrčení rameny. V té chvíli jeden hodností nižší celník s plavým knírkem prohlásí: „Já jsem svědek; byl jsem u toho, když jsi pána poučil.“ Jeho prohlášení mě nepřekvapí, ale teď už mám co dělat, abych se nepozvracel. Jen tak mimochodem podotknu, že už od dob dávných sporů kdysi v pravěku až po ty nejsoučasnější se vždycky a na všechno našel svědek. A zatímco jsou mi vraceny čtyři tisíce forintů i s potvrzenkou a cestovní pas, dodám ještě, že bude obtížné tuto zemi přesvědčit, že je svobodná. Hned toho ale zalituji, protože jsem vypustil z úst větu, která je stejně nesrozumitelná ontologicky jako sémanticky, ale řekněme i z ryze praktického hlediska. Mnohem víc mě zaměstnává onen pocit, řekl bych, uspokojení, že totiž vše, co se tu odehrálo a odehrává, je plodem mé nejvlastnější představivosti, událo a děje se to podle jejích zákonitostí. Znovu se tu dovolávám svého, třebas jen jediného „věrného čtenáře“, jímž jsem možná pouze já sám: v mém prorockém románu si to totiž může přečíst téměř slovo od slova. Týž postoj, táž procedura, totéž odporné bazírování na zákonech, mezitím jsi oloupen o všechno a pak zneuctěný a pošpiněn nejasnými výhrůžkami vystrčen pod neznámé nebe. Tak jako Köves,* mé zvláštní románové alter ego, i já jsem se vydal do širého světa, abych dojel do špinavé železniční stanice, do zapadákova na hranicích, kde jsem doma – bídně, osudově, smrtelně. Hle, život napodobuje umění, ovšem výhradně jen takové umění, jež napodobuje život neboli zákon. Náhoda neexistuje, vše se děje pro mne a skrze mne, a jakmile ujdu svou pouť, porozumím konečně svému životu.

…

* Richard Wagner: Prsten Nibelungův v překladu Hanuše Karlacha (Státní Opera Praha, 2002). Pozn. překl.
* V překladu Dagmar a Pavla Eisnerových (SNKLU Praha 1965). Pozn. překl.
* Hrdina Kertészova stěžejního románu Člověk bez osudu (Sorstalanság, č. 2003). Pozn. překl.