V plynové komoře krematoria I se vrší hromada tří tisíc mrtvol. Sonderkomando už horu propletených těl rozebírá. Do mého pokoje zaléhá rachot zdviží, práskání výtahových dveří. Práce běží vysokým tempem. Plynová komora musí být rychle uvolněna! Je ohlášen příjezd nového transportu!
DG
Dana Gálová
Když v květnu roku 1951 začaly v Budapešti takzvané deportace, mí rodiče se nestrachovali ani nevzrušovali, protože k tomu neměli žádný důvod; bylo to stále to samé: když je vše ztraceno, není co ztratit – tento stav by se možná dal nazvat svobodou, nebo alespoň může pocit svobody vzbuzovat.
„Žil jsem dosud čtyřicet tři let. A co jestli budu žít ještě jednou tolik roků? A dožiji se osmdesáti šesti? Budu pak vědět více? Budu pak šťastnější? Budou mé předpoklady o Bohu, o lidech, přírodě a nadpřirozených věcech určitější? To si nemyslím. K tomu, aby člověk nabyl zkušenosti, je zapotřebí času, ale za určitou hranicí poznání už čas zkušenost neprohlubuje. Budu prostě jen starší, nic víc, nic míň.“
Nádraží Keleti – jako bych se zničehonic ocitl na břehu Gangy zrovna v den nějakého hinduistického svátku. Žebráci s nohama napadenýma snětí, hulákající obchodníci s veteší, alkoholici s úlisně číhavým pohledem...
Objednal jsem si buzení na půl pátou, ale už ve čtyři jsem na nohou. Nenávidím časné vstávání, ale když už musím vstávat brzy, vstanu ještě dříve...
Odpovědí maďarského spisovatele Pétera Esterházyho (1950) na výsostně citlivé téma "co si počít po smrti matky" je román Pomocná slovesa srdce.
Jednoho rána se ozval telefon. Mohlo být asi devět hodin. (Zní to příliš dramaticky, ale bylo to tak.) Ještě jsem spal. Tenkrát jsem si zvykl dlouze vyspávat, protože jsem právě začínal přicházet na to, že je to jediná smysluplná činnost, kterou teď můžu trávit čas...
