V současné norské literatuře patří Lars Saabye Christensen (*1953) k autorům, kteří navazují na osvědčenou severskou vypravěčskou tradici. Sám se hlásí k odkazu ság a uměleckým vzorem je mu Knut Hamsun.

Když kritikové hledají v jeho románech a povídkách autobiografické prvky, brání se, že tomu tak není, ale sám se prohlašuje za lokálního autora, který popisuje, co se odehrává v jeho okolí; věří, že autor soustředěný na důvěrně známé území, na konkrétní místo a jeho atmosféru, je zároveň i univerzální, protože všechny příběhy se přece musí odehrávat na nějakém určitém místě. Pro Christensena jsou to ulice jedné čtvrti jeho dětství v Oslu a severní Norsko, kde prožil několik let svého dospělého života.

Lars Saabye Christensen píše i filmové scénáře, básně a texty písní, z nichž některé téměř zlidověly. Inspiraci hledá v klasickém kulturním dědictví Norska a Evropy, ale i v novodobých médiích jako ve filmu či v rockové hudbě.

Autor pětatřiceti románů a povídkových sbírek je držitelem mnoha cen, z nichž jmenujme alespoň nejprestižnější skandinávskou cenu Severské rady za literaturu, kterou obdržel v roce 2002 za román Poloviční bratr.

Smolaři a klauni

Hrdinové Christensenových románů světem klopýtají jako amatéři (Amatér je také název autorova prvního románu z roku 1977), zápasí s vnitřní nejistotou a nejsou schopni alespoň jakž takž řídit vlastní život. Na každé křižovatce se rozhodnou špatně, nejsou šikovní a chytří jako ostatní a často trpí nějakým handicapem. Herman, hrdina stejnojmenného románu je plešatý, hlavní postava objemného románu Poloviční bratr (2001) je podprůměrného vzrůstu. Chmurný román Rod náprstníkovitých (2003) je zalidněn figurkami, jež chronicky lžou, a svými lakonickými replikami, které více zamlčují než sdělují, působí stejně temně jako některé epizodní Kafkovy postavy. Další Christensenův hrdina stojí před existenciální volbou, kterou si odmítá přiznat: má si zachovat své umění, nebo ztratit úctu okolí i sebeúctu (předposlední román Model, 2005)? Jiné spisovatelovy postavy prožívají bolestné dospívání, ale velkou pomocí jim je hudba (Beatles, 1984, autorovo průlomové dílo).

Christensenovy bizarní typy tvoří pozoruhodné panoptikum, a autor také nejednou použil motiv cirkusu, kde být groteskní nebo abnormální je výhodou: svůj poslední, nezvykle stručný román dokonce nazval Saabyeho cirkus (2006). Autor se svým klaunům nesměje a ani čtenáře nerozesmějí, na to jsou příliš každodenní. Nedopřeje jim sice potlesk, má pro ně však civilní soucit.

V českém překladu: Poloviční bratr (2004). Rozsáhlá rodová kronika. Dva nevlastní bratři a jejich dětství a dospívání od padesátých let minulého století v Oslu. Osu příběhu tvoří jejich vztah oscilující mezi láskou a nenávistí.

Povídka „Ideální čas“ (v antologii norských povídek Krajina s pobřežím, 2005)