Tvoření světů! Není nic snazšího. Dají se prý sypat jako z rukávu. A proč? Očím pro potěchu, když mihotavé a chvějící se jak mýdlové bubliny stoupají vzhůru ke světlu. Potom je pohlcuje tma. Když vzlétají, je to, jako kdyby už padaly. Ale nejsou snad krásné? Jsou vytvářeny bez hlubší myšlenky a jen tak mimochodem vrhány do prázdna, a není, kdo by je spasil. Vypravěč, který tu má spíš podřadnou roli, o tom nic víc neví. S lítostí to přiznává. Je postaven vždy až před hotovou věc a jediné, o co se stará, je, aby hned v první větě nesklouzl k banalitě. Kdyby mohl, raději by odešel, s rukama v kapsách, a nechal všechno napospas osudu, na který mu bylo odepřeno mít jakýkoli vliv, nebo by alespoň zatvrzele mlčel, výmluvně a arogantně. Vypravěč však moc dobře ví, že nemá kam odejít. Nedostalo se mu ani privilegia arogance. Ten druh života, který na něho připadl, pokud se tomu vůbec dá říkat život, neskýtá žádnou možnost volby. Jako veškerá náplň bytí mu musí stačit příběh, který někdo jen tak mimochodem vysypal z rukávu. Příběh chtivý podmětů a přísudků, zakousnutý do jejich tkáně jako vzácný, nenasytný parazit. Vypravěč by rád věřil, že ten, kdo ho sem povolal, ví víc, že je s to obsáhnout celek a že zná konec. Osobně se však neobjevuje ani na této, ani na následujících stránkách, neodpovídá na dopisy ani na faxy. Možná už týdny vylehává v posteli, ve zmuchlaných peřinách, obrácen zády ke světu a tváří ke zdi, a kolem se povalují prázdné láhve nebo použité stříkačky, kdo ví? Takže když se v zadních řadách sedadel začne ozývat chichotání vyvolané tragickým zvratem událostí nebo když vtip zapadne do ponurého ticha, vypravěč ví, že se nemá na koho spolehnout a že všechno je jen a jen na něm. Musí pokorně udělat tečku a přejít k další větě, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Jako klaun v kostkovaných pantalónech, který sotva co provázen výbuchy smíchu, jež otřásají hledištěm, spadl ze stoličky, už leze na rozviklaný žebřík, aniž by přerušil svůj monolog: žalostná existence, nemilosrdně hozená do propasti arény plné žlutých pilin, každou chvíli packající o vlastní kalhoty, na doživotí uvězněná v bludném kruhu scény. Ta čísla, jaká může v aréně vystlané pilinami předvést, jsou v řadách publika notoricky známá a nudí už všechny včetně malých dětí, které se netrpělivě vrtí v očekávání výstupu se slonem. Všichni znají ty jeho monology, znají je nazpaměť, i s tím kulatým knoflíkem poslední věty, na který se zapíná poutko začátku, i s onou pochybnou, nepřesvědčivou pointou, nad níž nelze než pokrčit rameny. Každé slovo už všichni slyšeli nejmíň tisíckrát. Co na tom, že v jiných větách? Detaily nikoho nezajímají. To všechno si je tak do omrzení podobné, říkají jejich zamžené pohledy. A právě proto je lepší být čtenářem než vypravěčem. Je příjemné žvýkat žvýkačku a v rychlém sledu obracet šustící stránky, a poté, co je obrácena ta poslední, bezstarostně odložit knihu na polici. To je lepší úděl než ztrácet kalhoty v bláznivé honičce za ubíhajícím dějem, zapleteným do krkolomných salt provazochodců a do falešných triků iluzionistů, a nakonec ještě dostat přímo do nosu oslizlým ohryzkem, hozeným bůhví čí rukou. Tam uprostřed té arény, kam se upírá několik set párů očí, se může stát téměř cokoli a nikoho nic nepřekvapí – a jediné, co se nehodí, je utírat si obličej velkým puntíkovaným kapesníkem, tím, který ještě před chvílí sloužil jako rekvizita. Vhodnější je se s širokým, zářivě červeným úsměvem, šminkou namalovaným na tváři, donekonečna uklánět až k zemi a těsně nad ní znovu a znovu, bez ohledu na umdlévající ruku, mávat oblýskanou buřinkou. Sotva však vypravěč dospěje až k místu, kde může konečně dát tečku, už se ho zmocňují pochybnosti, jestli je taková cirkusová fraška s to unést tíhu všeho, co zde mělo být řečeno. Je možné, že znudění diváci, kteří upírají své pohledy do kruhu arény, jsou vnější svět schopni vnímat jen natolik, aby každou úklonu chápali pouze doslova. Pokud se vypravěčův hlas bude domáhat jejich pozornosti příliš neodbytně, může se stát, že na sebe přivolá jejich netrpělivou zlobu; pokorná prosba o pár drobných by možná byla vyslyšena spíš. Nemůže doufat, že se od nich dočká spikleneckého mrkání, ba ani jen náznaku spojenectví. Nic ho nezachrání před osamělostí. Ale když už jsme u toho srovnávání, není lepší být vypravěčem než postavou? Neboť kdo by chtěl být postavou a kráčet po laně napjatém mezi ztracenou minulostí a nejistou budoucností jako akrobat navlečený do upnutého trikotu, aby bylo vidět, jak mu pracují svaly a jak se mu svírá bezbranný žaludek? Ale i to všechno je málo, a obecenstvo začne za chvíli zívat nudou, pokud akrobat nedostane partnerku ve sporém úboru posetém třpytivými flitry a s párem velkých motýlích křídel na lopatkách. Jestli je stejně bláznivá jako on, bude se mu nad propastí vrhat do náruče, slepě mu – z nezbytí – důvěřujíc, anebo spoléhajíc na záchrannou síť, pokud tam ovšem byla natažena. Ale představení může být opravdu vzrušující pouze bez sítě. Při pohledu na propastné prostory nad hlavami se divákům tají dech a na okamžik se jim zdá, že tam nahoře na lanech balancují jejich vlastní těla, tam nahoře, kde nejsou vidět žádná omezení a kde, jak se lze domnívat, je dostatek svobody. Že se tam setkávají a rozcházejí a míjejí nad propastí a že ty bezmezné prostory patří jen jim.

Ať tak či tak, rozchod je nevyhnutelný: on má před sebou trojité salto s přistáním na tyči visuté hrazdy, ač se to zdá být trochu moc vzhledem k suchému tónu smlouvy, v níž je všechno, co je podstatné, vyjádřeno stručně a věcně pomocí několika čísel. A nebezpečí, jemuž se jedna ze stran svým lehkomyslným podpisem vystavuje, je pominuto mlčením. To, co dává všanc, má nevyčíslitelnou cenu a v případě ztráty to nelze nikdy získat zpět. A ani životní pojistka, dokument pochybné hodnoty, už v samotném názvu zarážející lacinými sliby, nebude v takovém případě k ničemu. Akrobat se bohužel naučil jen balancovat nad propastí, nic jiného neumí, a tak dělá, co je třeba, zatímco jeho partnerka padá do prázdna. Obklopena pableskováním flitrů a šustěním motýlích křídel letí hlavou dolů, jako by v tomto čísle už byla zbytečná. Ale její výstup ještě neskončil: právě včas chytne hrazdu, která širokým obloukem letí vzduchem, a ještě jednou se zhoupne nad hlavami diváků vzhůru do prostoru. Pokud si nesrazí vaz, setkají se oba na vratké plošince pod mírně sepranou kupolí nebes a odtamtud spolu sjedou doprostřed arény, najednou, jako kdyby spadli z měsíce. On ji vezme kolem pasu a budou se uklánět nalevo napravo a orchestr spustí tuš. Bydlí ve slušných hotelích. U stolu pokrytého bílým ubrusem máčejí ranní noviny ve voňavé kávě a mažou si housky máslem. Ještě než se jim cokoli přihodí, začátek, provázený diskrétním cinkáním příborů a houkáním klaksonů doléhajícím zvenčí, je dobrý. Tu i onde se jedna přes druhou ozývají melodie mobilních telefonů. Zvuky rána jsou chaotické, ale plné příslibů, podobně jako oblak tónů prázdných strun, v němž letmo zaznívají náhodné útržky koncertu, který ještě nezačal, rozehrávané hned tady a hned zas tam, rychle a bez výrazu, v ironické zkratce, orchestrem při ladění nástrojů. Téměř všechno se zdá být možné, když do večera je ještě tak daleko.

Nespěchají, sedí s lokty opřenými o stůl plný drobečků a skvrn od pomerančového džemu. Ona má na sobě modré džíny a z krabičky, která leží na stole, si vytahuje cigaretu. On jí připaluje a pod černým svetrem se mu rýsuje biceps. Povídají si. O čem si tak mohou povídat? Ona se směje a hledí mu přímo do přimhouřených očí, zaklání hlavu s krátkými, zrzavými vlasy, vyfukuje oblak dýmu a popel klepe do popelníku. Kdyby chtěla hrát roli ženy, která sedí v hotelové jídelně s mužem v černém svetru, nemusela by dělat nic jiného. Dokud nevstanou od stolu, vypadá to, že jsou šťastní a že budoucnost, jež se před nimi prostírá, je zcela bezpečná: po ránu housky a káva, večer skákání nad propastí, a tak pořád dokola až navěky. Stačí to, aby měli pocit, že je ta metafora, vyjadřující celý jejich osud, svazuje? A i kdyby, mají snad jiné východisko než tento život, který jim byl v příběhu přisouzen, bez protestů žít? Lepší by možná bylo, kdyby už napořád zůstali sedět u toho stolu prostřeného k snídani, ona s cigaretou, on s šálkem v ruce, a mezi nimi by na bílém ubruse leželo, řekněme, zelené jablko, na které žádný z nich nemá jaksi chuť. Seděli by tak donekonečna, pohodlně usazeni na měkce polstrovaných židlích, jež za svou měkkost vděčí růžové výplni schované pod potahy. Není těžké si domyslet, jakých problémů, trápení a zklamání by tak zůstali ušetřeni. Ale nikdo netouží trvat navždy v tom bezvýznamném okamžiku, který právě míjí. Myšlenky od něho utíkají zpátky k tomu, co se už stalo, a touhy, které nemají v minulosti co pohledávat, se bezhlavě ženou pořád kupředu. V přítomném čase se neklidnými poskoky pohybuje pouze vteřinová ručička na hodinkách. Osamělá, stále znovu předbíhá dvě silnější ručičky, které beze spěchu krouží po soustředných drahách a jsou s ní patrně spojeny pouze mechanicky. Rytmus horečnatého pohybu je jim bytostně cizí. Zato tělo ho zná až příliš dobře. Citlivé, tužbami rozehřáté tělo, jež se v té samé chvíli, kdy se dere k budoucnosti, už zároveň noří do minulosti, beznadějně se v ní topí a propadá. A dokud tento okamžik, kterému říkáme přítomný, trvá, lze jeho přítomnost pociťovat jen jako bezbřehý zmatek srdce a mysli, jako chaos, od něhož by se chtělo utéci co nejdál. Proto se také jídelna zanedlouho vyprázdní a i pár, který právě dojídá snídani, dřív nebo později vstane ze židlí a odejde od stolu s drobečky na ubruse. Jsou to jejich šálky, které s kapkou kávy na dně odjíždějí na poniklovaném vozíku? Uprostřed cinkání příborů a šumu hlasů jejich rukama na své každodenní pouti mezi myčkou a stolem jenom propluly. On se ještě mihne za skleněnou tabulí v hale, pak se tam mihne ona, a v pozadí se budou rýsovat rozložité pohovky, uvnitř kterých růžová vata pokrývá nepříjemné, ocelové spirály neviditelných per a dává oblý tvar koženým potahům. Zjistíme, že zatímco pili kávu, jejich zavazadla už čekala připravená vedle pultu v recepci, na místě, kde se křižují cesty, jež vedou k nádražím a letištím, a kde se tedy sbíhají všechny světy a kde se od každé postavy očekává pouze to, že vyřídí banální formality. Poslední z těchto formalit bude bezvýrazné přání hezkého dne, které musí dotyčný vyslechnout okamžik předtím, než se definitivně rozplyne v – dejme tomu – listopadovém, ponurém vlhkém ránu. Pohled mu sklouzne po skleněné míse plné bonbónů, které si nikdo nebere. A s účtem v peněžence pak v mžiku zmizí, aniž by po sobě zanechal prázdné místo, aniž by po něm zbyl byť jen stín stesku, stopa lítosti. Přirozeným rysem zavazadel je i ten, že současně jsou i nejsou – skrze jejich hmotu už prosvítá lesklá podlaha, která dál zůstane na svém místě, až ony odjedou v kufrech taxíků. Na rubu dlaždic z umělého kamene, které jsou hladké jak zrcadlo a na kterých neulpívá bláto, si musíme představit přinejmenším dvě patra sklepních prostorů, s vodovodním a kanalizačním potrubím, s trubkami ústředního topení, s řadami transformátorů a svazky kabelů. A ještě níž – bezednou propast, onu propast, v níž se jižní moře představující smrtelné nebezpečí pro lodi, jež na ně číhá na ostrých hrotech korálových útesů a v bouřlivých vlnách prudkých emocí, doširoka rozlévají až k mořím severním, věčně zamrzlým, zmrtvělým pod příkrovem ledu, s nehybnou, ojíněnou hladinou. Na protipólu vezdejšího světa, v němž má každá věc svoje místo, tušíme existenci oblastí, kde neplatí žádná pravidla, kde nahoře je dole a dole nahoře. Kde pohovky, křesla a stoly padají bez ladu a skladu přímo do prázdna tamějšího nebe, do záhuby. Ubrusy stažené ze stolů v letu vlají, vlní se a muchlají, zvlášť letí talíře, zvlášť příbory a z konvic šplíchá čaj. A všechno, co je tady jasné a srozumitelné, se tam musí zdát zmatené, nepochopitelné a šílené. Ale tuto temnou propast zakrývá podlaha z umělého kamene, jež se neodbytně vnucuje pohledům, bezděčně klouzajícím po jejím zrcadlově lesklém povrchu. Dvojice, jíž jsme věnovali už tolik pozornosti, dojedla snídani a po telefonu si objednala ne jeden, ale hned dva taxíky. Každý z nich se teď vydá svou vlastní cestou. Muž v černém svetru si schová do peněženky hotelový účet a v jeho očích se zaleskne odraz světel, jež chladně svítí nad pultem. Jednoduché, krátké příjmení, na něž je účet vystaven, začíná snad písmenem M. A tak byli naposled viděni. Ten příběh je jako hotel, postavy se objevují a mizí.

Přeložila Iveta Mikešová.

Knihu Sokolí (Tryby, W.A.B., Varšava 2003) vydalo v roce 2006 nakladatelství Paseka.