Roku 1988 vyšel v Dánsku román, o kterém kritik Carsten Jensen prohlásil, že „psát tedy tenhle Peter Høeg umí, dokonce tak dobře, že žádného jiného debutanta , co-si-za-všechny-ty-roky-pamatuju, bych nemohl zmínit ve stejné větě.“ Jensenova slova se měla záhy potvrdit: od dob H. Ch. Andersena a Karen Blixenové je Høeg prvním dánským spisovatelem, jehož kniha byla přeložena do čtyřiatřiceti jazyků a po světě se jí prodalo víc než dvacet milionů. Onou do nebes vychvalovanou prvotinou byl román Představy o dvacátém století (Forestilling om det tyvende århundrede), který do dánské literatury vtrhl s nevídanou dávkou drzosti. Za prvé se v té době příliš nenosila už sama forma románu a v Dánsku se tehdy psaly spíše povídky a krátké texty tematizující nemožnost zachytit moderní realitu jinak než útržkovitě. A navíc se ve velké literatuře slušelo po modernisticku experimentovat s formou, neboť jak známo, literární žánry a rekvizity minulosti už našemu roztříštěnému nazírání na svět dávno neodpovídají.

Høeg si ale ve svém románu o iluzích a představách, na kterých stojí dánská společnost, troufl poučovat, navíc ústy omšelého vševědoucího vypravěče – větší prohřešek proti duchu modernismu si lze těžko představit. Jde o ságu jednoho dánského rodu, kde bok po boku vystupují románoví hrdinové i klíčové postavy dánských dějin, a stejnou platnost tu má literární dílo i historická událost. Fiktivizace skutečnosti a zreálňování fikce - tyto postupy stojí v základech Høegových knih, a i proto kritika jeho tvorbu vzápětí označila termínem postmoderní. Høega kupříkladu nezajímají opravdové poměry domkáře ve 20. letech , zato představí domkářskou ikonu dánské literatury, jak ji zachytil marxistický autor M. A. Nexø v kanonickém románu Palle Dobyvatel. Tento literární obraz sice Høeg nahlíží ostře ironickým pohledem, zároveň tím však naznačuje, že předivem dějin jsou stejně tak suchá fakta jako naše představy, sny a iluze.

V následujících Příbězích jedné noci (Fortællinger om natten 1990) to v povídce Cesta do srdce temnoty vypravěč říká naplno: „Maska, to je totiž svrchovaná pravda. Ne proto, že by prozrazovala, co je pod ní, nýbrž protože pod ní nic není.“

Další knihou se Høeg z miláčka kritiky stal i miláčkem publika. Detektivka Cit slečny Smilly pro sníh (Frøken Smillas fornemmelse for sne 1992) se v Dánsku stala záhy bestsellerem, byla přeložena do všech významnějších jazyků a v USA se stala nejprodávanější cizojazyčnou knihou i titulem roku. Zcela zaslouženě. Detektivka o Inutiodánce Smille Quaavigaq Jaspersenové, která pátrá po vrazích malého grónského chlapce, je napínavá a myšlenkově bohatá. Její poselství je sice černobílé, jak ironicky sugeruje už jméno hlavního padoucha, vědce Tørka Hviida (adjektivum tør znamená ”suchý“, hvid zase „bílý“), nicméně vědcův opak, snědá protagonistka Smilla, je nevídanou a neodolatelnou směsicí intuice, chladné inteligence, citu a tvrdosti. Čtyřicátnice bez dětí, outsider, rozpolcený mezi grónským domovem dětství (z matčiny strany) a dánskou moderní společností (z té otcovy), ve které žije jako v hotelu, v závěru žádné rozřešení nenalézá. A rozřešení nenalézají ani ti ze čtenářů, kteří prahnou po rozmotání detektivní zápletky. Høeg s nimi totiž hraje důmyslnou hru: klasická detektivka se posléze mění v thriller tak trochu á la John le Carré a pak dokonce ve sci-fi, a tyto žánry jednoznačná vysvětlení zpravidla nenabízejí.

Høegův další román ovšem přinesl radikální novinku. Po prvních pochvalných recenzích uveřejnil o knize Až nadejde čas (De måske egnede 1993) literární kritik deníku Information Erik Skyum Nielsen článek nadepsaný Úvahy o nejpřeceňovanější knize poslední sezony, ve kterém Høega obviňuje z citového vydírání čtenářstva a navíc tvrdí, že dílo je esteticky chabé. Románu o třech dětech, které jsou v 70. letech napravovány v jednom soukromém ústavu , však recenzent vyčítá hlavně pochybení etické. Románové já je sirotek, jmenuje se Peter Høeg, narodilo se ve stejný den jako skutečný autor a je umístěno do jedné reálně existující soukromé školy. Reálný autor však v ústavu nikdy nebyl a jeho biologičtí rodiče jsou dosud naživu, a tak se Skyum Nielsen cítil podveden, autorův postup označil za prachsprostý trik a knihu za „pokus jednoho spisovatele vybásnit si větší osud, než jakého se mu dostalo.“ Kritika, která se snaží ztotožnit románového vypravěče a historického autora sice staví na školácké chybě, která by neprošla ani gymnazistovi, nicméně od tohoto článku už není přijetí Høegových knih neproblematické Až nadejde čas sice bezesporu patří k velkým románům 90. let a téma vzbudilo celospolečenskou debatu , v recenzích ale stále častěji zaznívaly hlasy vytýkající Høegovi schematičnost a předvídatelnost jeho společenské kritiky.

Když potom roku 1996 vyšel román Žena a opičák (Kvinden og aben) o milostném poměru alkoholičky Madelene provdané za ředitele londýnské ZOO k inteligentnímu opičáku Erasmovi, kritika byla zdrcující a od Høega se odvrátili i mnozí z jeho věrných čtenářů. Opičákovo poselství vyjadřuje v kostce rozhovor obou hlavních protagonistů:

„Pokud bychom mohli, chtěli bychom tu být věčně,“ praví Erasmus, načež Madelene opáčí: „Pokud bychom chtěli, mohli bychom tu být věčně.“ Madelene tu vyslovuje velikášsky všemocné fantazie lidstva, kdežto opičák si je vědom hranic naší vůle a lidské existence, které bychom měli akceptovat. Kritika knihu označila za politicko-korektní kázání a „poselstvismus“, přezdila ji na Eko-King-Konga a již zmiňovaný Skyum Nielsen ji dokonce odmítl recenzovat jako krásnou literaturu, protože autor se rozhodl odkázat výtěžek dobročinnému fondu, čímž údajně dobrovolně přestoupil z umění do politiky, z kategorie krásy do kategorie dobra. Skyum Nielsen tu opět recenzoval stejnou měrou autora jako jeho dílo, k čemuž možná trochu paradoxně vyzývá i Høegova nesmírná plachost.

S výjimkou nečetných rozhovorů, které dává v souvislosti s novou knihou, se veřejným vystoupením vyhýbá a odpovídá jen na otázky směřující k dílu. Vytváří tak kolem sebe provokativní tajemství, se kterým si veřejnost neví rady. V posledním velkém rozhovoru pro Dánskou televizi, který poskytl před vydáním nejnovějšího románu Tichá dívka (Den stille pige 2006), se o tom přesvědčil novinář Jes Stein Pedersen. Když se zeptal, zdali má Høegova africká manželka v Dánsku problémy a jak jsou na tom s rasovou diskriminací jeho děti, autor odmítl odpovědět. Jde prý o jeho soukromí, které s románem nemá co dělat a zkreslovalo by jeho přijetí.

Høegovu tvorbu samo sebou prověří až čas, zatím alespoň můžeme spolu s jedním recenzentem konstatovat, že umístit Petera Høeg na piedestal je stejně obtížné, jako ho z něj svrhnout.