Poslední román ve světě nejznámějšího dánského autora současnosti Petera Høega vyvolal ve Skandinávii značný rozruch ještě před oficiální premiérou. A to nikoli díky tomu, že v tamních podmínkách se podobná literární událost běžně dostává na titulní strany novin. Jistý knihkupec poskytl potajmu Høegovo zbrusu nové dílo Tichá dívka jedněm novinám a recenze tu vyšla neférově předčasně.

Høega znají dobře i čeští čtenáři a to hlavně díky pozoruhodnému románu Cit slečny Smilly pro sníh (1992), který se stal svého času i nejprodávanějším zahraničním titulem roku ve Spojených státech. Napínavá sci-fi detektivka o slečně Smille na stopě vrahů malého chlapce je důmyslnou literární hříčkou, kde nejde ani tolik o vyřešení kriminálního rébusu jako o kritiku západní civilizace. Postava Inuitodánky (čili společenského outsidera) Smilly je přitom typická i pro ostatní čtyři knihy, které Høeg v devadesátých letech vydal a z nichž si česky můžeme přečíst dvě, román Představy o dvacátém století a novelistickou sbírku Příběhy jedné noci. Høegovi protagonisté stojí stranou společnosti nebo rovnou na jejím dně a vystavují tak na odiv její normalizovanou zvrácenost.

Po světovém úspěchu Smilly dánští kritici Høega vynášeli do nebes: mimo jiné i za to, že do tamější literatury vrátil velký příběh a starého dobrého vševědoucího vypravěče. Jeho předposlední knihu Žena a opičák ale kritika nemilosrdně popravila. Nikdo mu sice neupřel jazykové mistrovství a literární rafinovanost, ale politická korektnost lovestory alkoholičky Madelene a chytrého opičáka Erasma ztělesňujícího protipól civilizace uvízla kritikům v krku. Knize se dostalo hanlivého přídomku Eko-King-Kong a Høeg následujících deset let nevydal ani řádku. Hovořilo se o tragédii autora, kterého kritika zprvu přecenila a pak úplně zničila.

I v dobách největší slávy se o Høegovi vědělo jen to, že žije v ústraní, úzkostně se vyhýbá veřejným vystoupením, nemá televizi, rádio ani telefon. Před vydáním Tiché dívky ale poskytl několik rozhovorů a mimo jiné přiznal, že uvažoval o ukončení spisovatelské dráhy. Rozhovořil se i o tom, že už léta pod vedením gurua Jese Bertelsena praktikuje meditaci a že v Bertelsenově „Centru růstu“ strávil mnoho času duchovním tréninkem. Nový román někteří bývalí frekventanti střediska označují jako skrytou reklamu této neoreligiózního společenství a hlavní postava knihy má prý být Bertelsenovým portrétem. Jistá žena, která v centru vyrostla, v této souvislosti prohlásila, že oprostit se od Bertelsenova vlivu bylo stejně těžké jako opustit řady Svědků Jehovových. Høeg se ale proti jakémukoli fundamentalismu ohrazuje.

A co říká kritika na román o Kašparu Kronovi, cirkusovém klaunovi, který má tak dokonalý sluch, že dokáže i přes mobilní telefon rozeznat zvony jednotlivých kodaňských kostelů, který na daních dluží tak závratné peníze, že se musí uchýlit do ilegality, a který navzdory pekelnému hluku doby hledá ticho? Dánská kritika román většinou zavrhla snad ještě nemilosrdněji a ze stejných pozic jako Ženu a opičáka: nudné a předvídatelné kázání á la New Age. Zato švédské a norské deníky hovoří o pozoruhodném návratu jednoho z předních skandinávských autorů. Slavný norský spisovatel Jan Kjærstad napsal na obranu svého kolegy a jeho Tiché dívky obdivný esej - takovou dávku kritické přízemnosti prý dosud nezažil. Třeba si jednou obrázek bude moci udělat i český čtenář.