Nakladatelství Argo vydává románový debut Dána Petera Høega Představy o dvacátém století (1988), autora bestselleru Cit slečny Smilly pro sníh.

O času, který stojí
Na panství Temný vršek se někdy kolem roku 1700 zastavil čas, zdejší hrabě totiž nabyl jistoty – opíraje se o spisek věhlasného Paracelsa, že se někde na pozemcích panství nachází střed světa. Hrabě provede rozsáhlá bádání, která jeho tezi potvrzují, sezve dánskou vědeckou honoraci, aby jí svůj nález prezentoval, načež mu u večeře velký astronom a vynálezce Ole Rømer nešetrně sdělí, že: „Země je kulatá, a proto má střed všude, a když člověk kope, najde tak akorát hovno.“ Hrabě se urazí, nechá zastavit hodiny a panství obehnat zdí. Neměnné feudální poměry tu panují dvě stě let – přesně do roku 1900, když ustrnulý čas rozpohybuje adoptivní syn šafáře na panství a hlavní postava jedné ze sedmi kapitol románu, Karel Laurids. Nalezenec Karel se stejně jako další tři hlavní postavy narodí o novoroční noci roku 1900, a v okamžiku, kdy ho šafář zanese do hraběcí matriky, dá se věčný rok jedna do pohybu a o osmnáct let později přivádí Karel starého šlechtice doslova a do písmene do hrobu, když mu z kroniky panství předčítá o jeho skonu téže noci. Jinými slovy jsme svědky toho, jak nastupující dravý kapitalismus, jehož je Karel inkarnací, dělá křížek nad starými časy feudalismu. Jako v celém románu je tu navíc umně užito světelné metaforiky: feudální hnízdo Temný vršek zůstává po staletí stranou osvícenské emancipace.

Magická rodová sága
Absurdně zastavený čas z první kapitoly Představ rovněž prozrazuje, o jaký žánr to v téhle knížce půjde. Jde bezesporu o vyprávění magicko-realistické. V předmluvě vypravěč bez obalu říká, že tu sice půjde o dějiny, avšak že nás čekají „dějiny dánských snů, referát o tom, čeho jsme se ve dvacátém století obávali a o čem jsme se snili a v co jsme doufali a co jsme očekávali“. Nad četnými fantaskními prvky by tedy čtenář hlavou kroutit neměl, právě z nich jsou přece sny upředeny. To, že román čítá přesně sedm kapitol, také není náhoda – Představy jsou vystavěny jako rodová sága.

Čtyři hlavní postavy prvních čtyřech kapitol, spolu ve dvou následujících kapitolách utvoří dva páry a stávají se rodiči Karstena a Marie, jejichž potomci, dvojčata Mads a Madelene jsou protagonisty kapitoly sedmé a poslední. Větve pomyslného genealogického stromečku sahají až do roku 1989 (román přitom vyšel v roce 1988). Protagonisté románu jsou reprezentativními zástupci společenských vrstev a naplňují naši představu o exemplárním kapitalistovi, proletáři, společenskému vyvrženci (bezdomovci, zloději, cirkusákovi), nebo třeba pietistickém knězi. Osudy postav navíc ilustrují rozrušování společenských tříd v moderní Evropě: Karsten a Marie pocházejí z opačných konců společenského žebříčku a počátek jejich vztahu spadá do poválečných let rodícího se sociálního státu blahobytu, jehož metou byla a je právě beztřídní společnost.

Metaromán a nespolehlivý vypravěč
Za povšimnutí rozhodně stojí vypravěč, který často přímo vstupuje do děje a prezentuje se čtenáři jako dílem historik, rekonstruující dějinné události z materiálních stop – policejních protokolů, fotografií nebo dopisů, a zároveň nezastírá, že je básník, který spáry mezi těmito stopami zaplňuje fikcí. Vypravěčovy komentáře, vědomě narušující zdání historické pravdivosti, podtrhují metafiktivní povahu románu a nepřímo poukazují na fiktivní povahu dějin vůbec. Høegovi jde totiž krom jiného o to, ukázat, jak podstatnou část našich dějin tvoří právě narativní složka spojující ony hmatatelné pozůstatky minulosti. A právě nad její spolehlivostí vypravěč láme hůl: „Tyhle stopy jsou jakžtakž pevně dané, většina se dá rovnou vyložit na stůl a každý si na ně může sáhnout, ale to bohužel nejsou dějiny. Dějiny vznikají jejich spojením, a právě s tím jsou problémy. (…) Nikdo, tedy ani já, do děr mezi stopami dějin nemůže cpát nic než sebe sama.“

Ostatně o povaze dějin v Představách mnohé napovídá i to, že postavy románu téměř ani nezaznamenají ony dvě války, kterým jsme si uvykli říkat světové. Vypravěč nakonec nedůvěryhodnosti svého vyprávění nasadí korunu, když čtenáři prozradí, že právě on je zatím posledním výhonkem na právě načrtnutém genealogickém stromu dánského století. V závěru se totiž představí jako dvojče Mads, který naprostou většinu událostí skutečně nemohl zrekonstruovat jinak než za pomoci fantazie. Ostatně literární Mads se narodil v roce 1957, ve stejném roce, když světlo světa spatřil Peter Høeg.

Že je Høeg, vystudovaný literární teoretik, skutečně mistrem literární hry dokazují i přehršle intertextových odkazů, hojné užití pastiše a ironie. Bohužel mnohé dánské reálie a odkazy českému čtenáři příliš neřeknou, protože jejich kontext je povýtce dánský. Nicméně setkáme se tu například i se slavnou baronkou Blixenovou, k níž Høeg s oblibou odkazuje jako svému spisovatelskému vzoru. Høeg v Představách dokonce zopakuje její slavnou povídku Babettina hostina, jejíž Oscarem oceněné ztvárnění není českému diváku neznámé. Høeg oproti Blixenové zdvojnásobí počet hostí z 12 na 24 a ironický vypravěč zcela pozmění funkci této sešlosti: o tom, že by se jako v Babettině podání jednalo o odkaz k poslední večeři tu nemůže být ani řeči.

Osvícená dialektika
Høegovi ovšem nejde jen o samoúčelnou postmoderní hru na metarománovost a nespolehlivého vypravěče. Jako ve všech ostatních knihách mu jde v první řadě o kritiku naší civilizace. A ta svědčí o tom, že se Høeg bezesporu nechal inspirovat Frankfurtskou školou, jejíž protagonisté upozorňovali na úskalí osvícenského projektu. Vypravěč věří, že ”v nejedné – ano, možná v kterékoli – události všedního dne je koncentrované celé století.” A tak nám v předmluvě představí dva takové soustředěné okamžiky, shodou okolností oba s datem 1929. V prvním ukazuje Karel Laurids svému synovi Karstenovi, jak se skládá kulomet, a archetypální kapitalista Karel tu synovi vštěpuje, že je za každých okolností zapotřebí hledět podél hlavně kulometu vpřed, neboť právě tam leží peníze. V druhém okamžiku se koktavá holčička Marie v chudinské čtvrti Christianshavn ptá matky Anny, kterou zachvátila uklízecí mánie, a tak ustavičně zběsile pátrá po špíně pomocí silné lupy, k čemu že všechen ten horečný úklid, když se ta špína stejně udělá znovu. Na to Anna ovšem odpověď nenachází.

Dva zdánlivě bezvýznamné okamžiky v sobě podle Høega přesto nesou koncentrát století, ba celé modernity – víru v kapitalismus a pokrok a také světlou/čistou budoucnost bez temných skrvn. Oba okamžiky spojuje touha ovládat okolí i sebe sama. Ovšem takhle jednoduše to nepůjde. Světelnou metaforikou nám to Høeg důrazně připomene ve dvojčatech Madsovi a Madeleně, posledním výhonku svého dánského rodu. Mads je blonďatý andílek, snaživý student, Madelena tmavá ďáblice, narkomanka, zlodějka a hedonistka. Zkrátka dvě strany jedné mince.

Volání o pomoc
V závěru Mads nepochybuje o tom, „že na nastávající katastrofu a zánik se zřejmě dá spolehnout“ a oznamuje, že jeho vyprávění mělo být voláním o pomoc a on že zavolal na minulost. „Něco se totiž musí dělat,“ jak říká v poslední větě románu, a aby se něco podniknout mohlo, je třeba si udělat představu o XX. století. A nedávno uplynulé století nabízí bezesporu dostatek látky k zamyšlení.

Høeg hledá ve svém debutu hráz proti nebezpečnému osvícenskému pocitu všemocnosti jako ostatně i ve všech následujících knihách zcela po romanticku u outsiderů, vzpomeňme jen na jeho nejslavnějšího vyvržence, dánsko-grónskou samotářku Smillu z veleúspěšného bestselleru, která je přímo inkarnací člověka mimo systém. I v Představách jsou alternativou bohémové, poeti a vyvrženci. Možné východisko je u Høega k nalezení ve skulinách systému, najdeme je v přeryvech lineárního, chronologicky uspořádaného času – odtud také narušovaná a heterogenní, občas i cyklická časová linie románu.

Høeg se veřejnosti rád prezentuje právě jako člověk mimo historický čas, vně dánské normality: nevlastní prý hodiny ani televizor, za své milionové zisky z prodeje knih si nekoupil auto a vilu, ale žije se svou africkou manželkou v malém kodaňském bytě. Sám tedy snu o blahodárnosti úklidu od všeho odlišného ani svodům kapitalismu, aspoň jak se zdá, nepodlehl. Je otázka jestli tenhle recept není přece jen příliš romanticky snivý.