Hitomi Kaneharová (narozena 8. srpna 1983 v Tokiu) vstoupila na japonskou literární scénu v roce 2003 a již za svůj debut Hadi a náušnice (Hebi ni piasu) obdržela začátkem roku 2004 nejprestižnější literární cenu Akutagawa šó za druhé pololetí roku 2003. Kaneharová a Risa Watajová (nar. 1984), která tuto cenu obdržela současně s ní za novelu K nakopnutí (Keritai senaka), se staly historicky nejmladšími laureátkami a překonaly tak dosud nejmladší oceněné, třiadvacetileté mužské autory, včetně slavného nositele Nobelovy ceny za literaturu Kenzaburóa Óeho. Novela Hadi a náušnice zaujala literární kritiky a vzbudila doslova senzaci mezi čtenáři – jen v samotném Japonsku se jí prodalo již přes milion výtisků.

Kaneharová bohatě čerpá z vlastních životních zkušeností problematické, tvrdohlavé teenagerky. S hlavní hrdinkou Rui má překvapivě mnoho společného – zevnějškem i životním osudem. Obě s odbarvenými blond vlasy lemujícími jejich nevinné tváře vypadají jako cukrové panenky, ale přitom mají v uších spoustu náušnic a v očích smutné životní zkušenosti, obdivují tetování a rozeklaný „hadí“ jazyk, ale i značkové výrobky od slavného Louise Vuittona, mají problematické vztahy se svým okolím a přes svůj věk bohaté sexuální zkušenosti. A tak by se dalo dlouho pokračovat...

Kaneharová strávila jeden rok s rodiči ve Spojených státech, kde příležitostně navštěvovala místní školu a seznámila se tak i s jiným než japonským kulturním prostředím. Právě v té době začala hodně číst – vše od detektivek až po knihy z otcovy rozsáhlé knihovny. V pubertě stejně jako Rui trpěla anorexií, několikrát si demonstrativně pořezala zápěstí, měla velice konfliktní vztah se svou přísnou matkou. Od jedenácti let odmítala chodit do školy, kterou nenáviděla, a většinu času trávila v tokijské zábavní čtvrti Kabuki-čó nebo na univerzitě při otcových přednáškách, kde se s pomocí otcových studentů pouštěla do svých prvních literární pokusů. Od patnácti let, kdy definitivně opustila domov, začala žít s milencem. V prvním zaměstnání vydržela jen dva měsíce a v rozhovorech s novináři se nezdráhá popisovat své vztahy s násilnickými partnery.

Jak říká Rui: „Není nic, čemu bych mohla věřit. Není nic, co bych mohla cítit. Jediné, co cítím, je bolest.“ Na rozdíl od své hrdinky však Kaneharová našla nový smysl života. Po složitém období sebedestrukce a sebepoškozování začala přes internet přispívat do literárního semináře svého otce Mizuhita Kanehary – profesora literatury a populárního překladatele dětské literatury z angličtiny. Ten jí vracel její povídky e-mailem s červeně vyznačenými opravami chyb a v jejích literárních pokusech ji velmi povzbuzoval. Právě tolerantní otec jí pomohl, a to nejen odbornými radami, s vydáním první novely Hadi a náušnice.

Také druhá novela Dítě z popela (Aššu beibí) o přátelství mezi mladou ženou a pedofilem, která vyšla v roce 2004, a třetí, zatím poslední novela AMEBIC z roku 2005 zaznamenaly u čtenářů poměrně velký úspěch a potvrdily, že na japonskou literární scénu razantně vstoupila nová zajímavá „rozhněvaná“ autorka nejmladší generace, která otevřeně líčí deziluzi mladých lidí v bezútěšném prostředí velkoměsta, poté co vyprchalo opojení z předchozího období ekonomické konjunktury, které skončilo na počátku 90. let minulého století, aniž se přitom vyhýbá scénám plným explicitního sexu a znepokojivého násilí.

Právě jakousi podobu neomasochismu dnes mnohé mladé Japonky považují za ten největší módní hit, a podle toho se chovají i oblékají. Lolity ve vyzývavém oblečení malých holčiček – ve školních uniformách nebo kratičkých minisukních, v botách na co nejvyšších podpadcích, punčochách těsně nad kolena, s přehnaným nánosem líčidel, piercingem a vlasy nejrůznějších barev, od blond přes zářivě růžovou až po bleděmodrou. Nevinné, a přitom vulgární, vyzývavé, a přitom až směšné.

Kaneharová důrazně odmítá, že by psala o japonské společnosti, a ujišťuje, že její knihy jsou jen o tom, co sama cítí, o mezilidských vztazích a hlavně o lásce. Přesto jakoby bezděčným popisem světa, který její hrdiny obklopuje, přináší působivý obrázek současného života části japonské mladé generace a témat, se kterými se tato generace identifikuje. Jsou to mladí lidé, kteří nestrádají úplným nedostatkem hmotných statků, přesto však nežijí naplno, ale jen přežívají, nepracují na plný úvazek, ale vydělávají si jen příležitostně. S budoucností si nedělají starosti, a přitom pro sebe žádnou budoucnost ani nevidí. Instituce, které sloužily jako pilíře budování poválečného Japonska, tedy rodina, škola a firma, jako by pro ně neexistovaly. V zemi, která je pověstná svou sociální soudržností, postrádají jakýkoliv zájem o uplatnění ve společnosti, protože jediné, co je skutečně zajímá, je jejich okamžité osobní uspokojení. Na rozdíl od svých vrstevníků například ze třicátých let minulého století, nepociťují ze současné japonské společnosti žádné velké rozčarování, protože od ní nikdy ani nic neočekávali.

Styl Kaneharové bývá někdy přirovnáván ke stylu již světoznámé autorky středního věku Banany Jošimotové (nar. 1964). Obě používají krátké, jednoduché, až průzračné věty, a aniž některé věci přímo vyslovují, mistrně stupňují napětí napohled prostého příběhu. Próza Jošimotové je postavena na melancholickém zachycení celkové atmosféry a pocitů, křehkých jako pavučina, avšak nepostrádá ani humor a prvky mysticismu. Svět jejích příběhů, které nikam nespěchají, je plný očekávání, rozchodů, iluzí, snů, nadějí a bolestných ztrát. Kaneharová na rozdíl od ní odzbrojuje hlavně svou bezprostředností a šokující upřímností, se kterou střídá naturalistické a drastické scény, plné promiskuitního sexu, s krátkými lyrickými pasážemi. Její styl je oproti Jošimotové přece jen drsnější a přímočařejší.

Je zajímavé, že ani tak mladá a neortodoxní autorka jako Kaneharová se nevyhnula inspiraci v klasických námětech, japonských a čínských mýtech a tradičních strašidelných vyprávěních kaidan. Sem patří v novele Hadi a náušnice zmínka o mistru japonské povídky Rjúnosukem Akutagawovi či působivá legenda o malíři, který na zeď chrámu maloval bílého draka, a kdykoliv domaloval jeho oči, drak ožil a odletěl do nebe.

Kaneharová není jediná japonská autorka, která v posledních letech přichází se šokujícím příběhem o zoufalství takzvané „ztracené“ generace, žijící ve světě, kde vládne citová otupělost, celková rezignace, sex bez lásky, násilí bez důvodu.

Nejblíže ke Kaneharové má námětem i kvalitou zpracování zřejmě Mari Akasaková (nar. 1964). Hlavní hrdinkou její novely Vibrátor (Waiburétá) je mladá novinářka Rei trpící bulimií a závislostí na alkoholu, která putuje napříč Japonskem s řidičem nákladního auta v příběhu plném sexu a brutálního násilí.

Podobný námět zvolila také Ami Sakuraiová v novele Nevinný svět (Inosento wárudo), jejíž sedmnáctiletá hrdinka Ami si přivydělává jako dámský doprovod, ve volném čase spí se svým mentálně zaostalým starším bratrem, přichází do jiného stavu a nakonec se vydává hledat svého biologického otce – dárce spermatu.

Hrdinkou novely Ajuko Satóové Půjčovna těla (Bodí rentaru) je pro změnu vysokoškolačka Maja, která propůjčuje klientům své tělo na objednávku podobně jako se půjčují videokazety z videopůjčovny.

Také dnes již pětapadesátiletá Nacuo Kirinová (nar. 1951) zazářila na literárním nebi v 90. letech minulého století napínavými příběhy plnými násilí, které svým pojetím překročily nejen tradiční hranice japonského ženského románu, ale i dobrodružného a kriminálního žánru. Tématem jejích knih jsou především ženy a jimi páchané zločiny. Samotný kriminální čin přitom slouží spíše jako odrazový můstek k pronikavé analýze lidského nitra, se všemi odstíny tenké hranice mezi „normálním“ a „zločinným“ v lidském počínání. Hrdinky jejích románů, často ženy středního věku, nejsou zvláštní tím, že spáchaly zločin, ale konkrétními okolnostmi, které je na cestu zločinu přivedly. Svými názory Kirinová provokuje a vybízí k zamyšlení. Opakovaně se z různých úhlů vyjadřuje k deziluzi po krachu hospodářského boomu. Ve svém zatím nejslavnějším románu Out (Out) šokovala detailním naturalistickým popisem čtvrcení mrtvoly i odvážnou brutální sexuální scénou v závěru knihy.

Pokud bude Kaneharová svůj talent dále rozvíjet, mohla by navázat na výraznou generaci představitelek japonské experimentální prózy, které se ve druhé polovině minulého století podařilo stírat rozdíly mezi tzv. ženskou literaturou (džórjú bungaku) a ostatní literaturou, protože při zachování čtivosti současně nabídly vyšší uměleckou náročnost, rozmanitost témat i literárních forem, svérázný přístup ke zvoleným námětům, často čerpající z biografických prvků. Tyto autorky se, často pod přímým vlivem západních autorů, již tehdy otevřeně vyjadřovaly k aktuálním otázkám lidské sexuality v jejích nejrůznějších podobách – od předmanželského sexu, sadismu, masochismu, promiskuity až po homosexualitu. Mezi nejvýraznější představitelky této generace patřily Jumiko Kurahašiová, Taeko Kónová, Ajako Sonová, Sawako Arijošiová nebo Minako Óbaová.

První literární úspěchy Kaneharové rozhodně nelze přeceňovat. Její knihy, zejména novela Hadi a náušnice, čtenáře vedle tématu a prostého, čtivého stylu oslovily především nespornou otevřeností a upřímností výpovědi. Právě tím se Kaneharová liší od některých dalších „rozhněvaných“ autorek nejmladší generace.