Příběh dvou středoškoláků-samotářů na prahu dospělosti. Hacu, ačkoli poněkud odlišná od svých spolužaček, je přesto svou osobností a tužbami typickou dívkou svého věku. Její zájem upoutá osamělý spolužák ze stejné třídy, chlapec jménem Ninagawa, který otevřeně a neuměle nezrale dychtí po Ori Changové, modelce exotického vzezření. Hacu si Ninagawův zájem získá tím, že mu poví o svém náhodném setkání s modelkou, a aniž by byl vyloženě romantický, začíná se vztah mezi nimi postupně prohlubovat.

Název Keritai senaka, který v japonštině doslova znamená „záda, která chci nakopnout“, odkazuje ke snahám Hacu obrátit Ninagawovu pozornost ke své osobě. Jak Hacu tak Ninagawa jsou spíše samotáři než rebelové stojící mimo společnost. Hacuina obyčejnost je například čtenáři úspěšně předána skrze její vlastní narážky na svůj prostý zevnějšek a povahu, nebo když se omlouvá, že nedokáže přečíst první znak ze složeniny Ninagawova jména. Vykreslení Ninagawovy nezralosti je rovněž plánovité, projevuje se poblouzněním Ori Changovou a v jeho adolescentní sexualitě, jak je běžné u chlapců jeho věku, a zvlášť u současných japonských mladíků. Tato jeho nezralost má za následek Hacuinu žárlivost na Ori a probudí v ní chuť Ninagawu nakopnout, aby si jí už konečně všiml. Sama se přistihuje, jak o něj frustrovaně usiluje, když spolu tráví večer na koncertu s módní přehlídkou, kde Changová vystupuje. Povídka končí náznakem, že by Ninagawa mohl zájem Hacu opětovat: vyzná se, že když se s ní poprvé sešel, jako by byl vtažen do jakéhosi „ohromného projektu“.

Těžko říci, zda si je Watajová vědoma ironie, s níž dostává dva jinak blíže neurčené mladé Japonce do „ohromného projektu“, který je svým zaměřením osobní a v tematické působnosti rozhodně omezený. Je to právě přítomnost této ironie, která z příběhu činí víc než jen přesnou vinětu současné japonské mládeže, pozvedajíc napínavou ambivalenci ohledně možností lásky. Watajová si může být vědoma toho, že právě vytvoření takovéto ironie činí její příběh naprosto vhodným kandidátem na Akutagawovu cenu, ačkoli současně mají manýrizmy jejího stylu tendenci zužovat úzký prostor mezi spisovatelem a postavami, který onu ironii vytváří, a zdá se, že sama měla potíže přijít se závěrem, který by nevyzněl poněkud energicky. Jak ale poukázalo několik členů výběrové komise, vyžadovat příliš od – v jejím případě druhého – relativně odlehčeného teenagerského příběhu, by byl vrchol nešlechetnosti.