Když se podíváme na vítěze literárních cen v Japonsku a v České republice, na první pohled je tu patrný jeden rozdíl. Zatímco u nás je začínajícím autorům té nejmladší generace souzen úspěch maximálně v kategorii objevů roku a velké výhry jsou rezervovány pro slavná jména popřípadě rovnou pro autory knih nebeletristických (například v letošním ročníku Magnesia Litera), v nejprestižnější japonském literárním ocenění, pojmenovaném po klasikovi moderní japonské povídky Rjúnosukem Akutagawovi často vítězí debutanti. Tak tomu bylo i v lednu roku 2004, kdy porota vyhlásila hned dvě vítězky: devatenáctiletou Risu Watayovou a stejně starou Hitomi Kaneharovou, jejíž novela Hadi a náušnice se nyní objevila v českém překladu.

Kaneharová má přes nízký věk bohaté zkušenosti se životem. Dcera univerzitního profesora literatury měla od dětství konfliktní vztah s matkou a trpěla jako mnoho dalších japonských teenagerů sebevražednými sklony. V patnácti přestala chodit do školy, odešla z domova a začala žít na vlastní pěst. Naštěstí jí zůstal alespoň zájem o literaturu. Hitomi začala navštěvovat internetový literární kurz svého otce, jenž jí vydatně dopomohl k vydání Hadů a náušnic. Od té doby vydala Kaneharová další dvě novely a na japonské literární scéně se etablovala jako jedna z výrazných autorek nejmladší generace japonské literatury, která ve svých dílech ráda zpracovává duchovní prázdnotu japonských teenagerů, žijících v anonymních velkoměstech.

Hlavní hrdinka Hadů a náušnic Rui Nakazawová jako by své stvořitelce z oka vypadla. Je jí těsně pod dvacet, má blond vlasy, lolitkovský vzhled a slabost pro piercing, tetování a sadomasochistický sex. Její jméno prozrazuje obecnou japonskou zálibu v luxusních výrobcích, konkrétně ve Vuittonových kabelkách: Rui je totiž japonský přepis mužského jména Louis. Jednoho dne potkává zhruba stejně starého punkera Amu, na němž ji zaujme především jeho rozeklaný jazyk. Přes červené vlasy, všudypřítomné náušnice, cvočky a neurvalé chování je Ama duší romantik, což Rui, která má ráda bolest, příliš nevyhovuje. Platí proto raději v naturáliích za svůj nový cvok v jazyku a tetování na zádech sadistickému Šibovi. Ani to však nestačí její život zaplnit: postupem času se Rui propadá čím dál hlouběji do depresí a nastupuje cestu autodestrukce: prakticky nejí, pije jen alkohol, do jazyku si cpe čím dál tlustší piercingové činky a přemýšlí o sebevraždě. Napětí ve vztahu s Amou se ještě stupňuje poté, co její partner v amoku ubije k smrti výtržníka, který Rui na ulici obtěžuje. Vyšetřování však na Amu dosáhne až v okamžiku, kdy policisté najdou jeho zohavené nahé tělo v křoví. Rui tuší, kdo je Amovým vrahem, přesto – anebo možná právě proto – ji Šiba přitahuje čím dál víc. Zajímavý milostný trojúhelník, okořeněný detailním popisem piercingových postupů (v knize najdeme i podrobné vysvětlivky), násilí a sadomasochistického sexu, má nečekaný, i když možná trochu příliš uspěchaný konec.

Hadi a náušnice se nesou ve znamení bolesti a rozkoše, kterou působí. Rui touží po hadím jazyku, protože utrpení z postupného zvětšování otvoru v jazyku jí připomíná, že je stále naživu. Sebepoškozování je pro ni cestou k pochopení vlastního já, tetování draka, které jí Šiba dělá na zádech, zase vstupní branou k sadomasochistické rozkoši. Její drak nemá oči, protože s nimi by mohl odletět do nebe. Naopak Rui si ze svého života raději dělá peklo na zemi. Přesto jí na konci příběhu svitá naděje: poprvé za celou dobu nesahá po alkoholu, ale po čisté vodě a poprvé jí do tváře zasvítí slunce. Nebe je sice pořád daleko, ale peklo je už snad pryč. Podobně jako u Kaneharové.

Přes odmítání společenských konvencí se Kaneharová nevzdává bohaté tradice japonské literatury. Motiv draka převzala ze starobylé japonské legendy o malíři, který maloval na zeď chrámu draka. Vždy když mu domaloval oči, drak ožil a odletěl. Krátkou zmínkou v textu se Kaneharová hlásí i ke zmíněnému Akutagawovi. Výsledkem je přitažlivá kombinace tradičních motivů a hodnot zběsilého životního stylu mladých. Je dobře, že si současná japonská literatura našla svou cestu i k nám.

Richard Olehla, MFDnes, 23. 9. 2006