Když se člověk podívá na mladou, letos teprve třiadvacetiletou Hitomi Kaneharovou (*1983), říká si, že na světě není nic jednoduššího, než se stát úspěšným spisovatelem. Její prvotina získala v roce 2004 nejprestižnější japonské literární ocenění, pojmenované po Rjúnosuke Akutagawovi a Kaneharová se současně stala jeho nejmladší držitelkou, čímž předstihla například i klasika japonské literatury Kenzabura Óe.

Za svůj nedlouhý život toho Hitomi stihla docela dost. Střední školu záhy opustila, stejně jako rodinné hnízdo. Odjela na čas do Spojených států, experimentovala s drogami, propadla piercingu a tetování, procházela vztahy s problémovými muži, trpěla anorexií. Z nejhoršího jí pomohl vztah k literatuře, který zdědila po svém otci, profesorovi na univerzitě. V šestnácti letech začala přispívat do jeho kurzu tvůrčího psaní, brzy našla nosné téma, jež jí otec pomohl zformovat do novely Hadi a náušnice. Kniha se po vydání stala hitem knižních pultů – prodal se více než milion výtisků – a Kaneharové vynesla kromě finanční nezávislosti i zmíněnou Akutagawovu cenou. Hlavní hrdinka jako by své stvořitelce z oka vypadla: je mladá, atraktivní a vyžívá se ve věcech, které často působí bolest.

Kaneharová sice ještě do románové formy nedorostla (po Hadech a náušnicích následovaly další dvě novely, Dítě z popela, které líčí netypický vztah mezi mladou ženou a pedofilem, a spíše introspektivní příběh AMEBIC), i tak se však řadí mezi velké naděje současné japonské literatury.

Richard Olehla, MFDnes, 23. 9. 2006