Příběh, který se pak po mnoha proměnách stal námětem mé hry Bertie z Berlína, jsem slyšel během své návštěvy ve východním Berlíně v únoru roku 1990. Byla to vlastně jen drobná anekdota. Ale už když mi to tehdy ten člověk vyprávěl, uvědomoval jsem si, že je to semínko, ze kterého by mohla vzklíčit hra, a že se možná pokusím ho „ukrást“ a uvést ho do života, protože to byl dobrý příběh. Ovšem provozovatelé mého řemesla občas propadají pocitu, že by měli jaksi ospravedlnit svoje někdy dosti neskrupulózního chování, a pozměňují to, co kdesi obšlehnou, do té míry, že si jejich zdroje zřídkakdy uvědomí, že byly okradeni.

Když jsem se pak vrátil do Londýna, vypověděl jsem ten příběh v divadle Royal Court Maxi Staffordu-Clarkovi. Nabídl mi zadání hry, ale já jsem spíš potřeboval pomoc.Ta anekdota se v mé mysli už proměňovala a napadlo mě, že by se z toho dala udělat jakási londýnská epizoda, zasazená do nadcházejícího velikonočního víkendu. Připadalo mi to jako důležitý detail: hra o lidech, kteří procházejí mimořádnými proměnami, musí být hluboce „vkořeněná“; představoval jsem si ji zasazenou do přesně vymezených tří dnů. S Maxovým požehnáním jsem z lidí, kteří pracovali v Royal Court Theatre, dal dohromady monitorovací tým. A v igelitových odpadních pytlích v mém podkrovním doupěti dosud přechovávám všechny noviny z třináctého až patnáctého dubna roku 1990, deset kazet rozhlasového materiálu a videozáznamy všech zpravodajských relací televizních stanic ITV, BBC a Sky; a soubory novinových výstřižků, jež shromáždili moji ochotní monitorci, kteří zachytili všechno, co zaujalo jejich ostříží oči.

A teď, kdy od té doby uplynulo čtyři a půl roku, jsem se tím archívem, který jsme tehdy dali dohromady, začal důkladně zabývat.

Je to zvláštní a trochu znepokojivé, zjišťovat, jak nereálno začalo zabarvovat to, co se před pouhými čtyřmi lety zdálo být velmi reálné. Odkud se bere onen podivný, neupřímný tón, který z těch záznamů zaznívá? To těch sotva padesát měsíců dokázalo takhle výrazně posunout důležitost událostí? Paní Thatcherová se sešla na Bahamách s prezidentem Busem. V interview o tomto setkání působí dost staromódně, frivolně, téměř afektovaně. Když člověk vidí po čase filmové záběry či nyní hlavně videozáznamy s některými politiky, nedokáže si představit, že někdo takový mohl být kdysi u moci; říkejme tomu třeba chamberlainovský efekt.

Tehdy o velikonocích se ve zprávách všechno točilo kolem „iráckého superděla“. Experti hovořili o „značné ničivé síle“ a valnou většinou byli přesvědčeni, že ty „roury“ nemohou patřit k normálnímu dělu. Na koncertě v Baskicku překvapila vychrtlá Madonna krémovým korzetem. Gorbačov se sešel s polským generálem Jaruzelskim. (Vzpomínáte si něj? Sluneční brýle a žehlicí prkno zastrčené na zádech pod uniformou; možná docela hodný člověk.) Západoindičtí reprezentanti v kriketu převálcovali v Karibiku anglické národní mužstvo. Manažer Arsenalu si opatřil americkou přítelkyni – KVŮLI FOTBALOVÉMU ŠÉFOVI OPUSTILA DÍTĚ (palcový titulek v Sunday Mirror). Sovětská vláda, dosud – jakžtakž – u moci, přiznala zodpovědnost za katynský masakr polských důstojníků. Na Bílou sobotu otiskl Sun na první stránce exkluzivní článek s náboženskou tematikou: NEMRAVNÉ ZVYKY MÝCH JEPTIŠEK. A Nelson Mandela promluvil na natřískaném stadionu ve Wembley na koncertě, pořádaném na oslavu jeho propuštění z vězení před dvěma měsíci. Rozkuráženému obecenstvu, téměř výlučně bílé pleti, které zpívalo „Ty nikdy nejsi sám“ („Co to je za píseň?“ zeptal se Mandela člena doprovodu. „Fotbalová hymna,“ zněla odpověď; trochu ho to vyvedlo z míry.), řekl: „Děkuji vám, že jste se rozhodli projevit svůj zájem.“ Ta poznámka asi nikdy nezačne působit neupřímně.

V létě roku 1991 jsem posléze Bertieho z Berlína sepsal. Celá hra, až na jednu vzpomínku z minulosti, se nakonec odehrává v Londýně, ne v Berlíně. Z těch hodin záznamů a hromad novin, které jsme nashromáždili, jsem toho použil velmi málo (i když na Boží hod velikonoční tehdy opravdu padaly kroupy, jak si stěžuje jedna z postav hry). Coleridge popsal představivost jako studnu, do které se házejí příběhy, zkušenosti, útržky vět; tam se to všechno promíchá, zapadne do sebe jako háčky do oček a promění; a když to potom vytáhnete na světlo, zjistíte že to vzpomínky přetvořily v něco docela jiného… Hm. Ale ano, je to tak.

Neboť si pamatuji, jak jsem jednou v únoru roku 1992, několik měsíců poté, co pukla berlínská zeď a v rozpadajícím se NDR fungovala podivná dočasná vláda, naskočil ve Východním Berlíně do tramvaje, která mě měla dovézt na předměstí, kde jsem měl jakousi schůzku. Drkotala po starých kolejích, zasazených mezi kočičími hlavami dlažby, a jednou zůstala z neznámých důvodů na líných deset minut stát. Nikomu to očividně nevadilo. Všichni pasažéři tam seděli velmi… klidně, zahloubaní do svých myšlenek, a setkat se s někým očima bylo zcela vyloučeno. Pocit narušení pořádku byl přímo drtivý – jako by se v tom místě všechny kosti vymkly z kloubů; ale nikdo nezačal ječet, nikdo ani nehlesl. Když jsem dorazil na místo setkání, usadil se v hnědé, ošumělé místnosti a vyhlížel oknem na sinale modrou oblohu nevlídného, chladného berlínského zimního dne, ten člověk se naklonil nad šálek kávy a řekl: „Jednou večer tady v Berlíně, loni v říjnu…“ A tak ke mně přišla ta hra.

Howard Breton, listopad 1994