Nejpodstatnější rys bulharské literární situace po roku 1989 je asi její dynamika – to je, myslím, obecný znak všech posttotalitních literatur. Během posledního desetiletí a půl intenzivně probíhá v literatuře množství různorodých procesů, pocit zvýšené dynamiky vyplývá však i z výrazných rozdílů v porovnání s předchozím obdobím, kdy byly literární tendence kontrolovány a vládl monolitní literární kontext. Základní proměna, která předurčila tvářnost současné literatury, je právě rozpad tohoto monolitního kontextu na množství různorodých kontextů. Procesy posledních patnácti let lze vlastně shrnout jako umocňování, rojení. Dá se to vidět už v rovině institucí – jako alternativou starého Svazu bulharských spisovatelů bylo založeno Sdružení bulharských spisovatelů. Násobení nastalo i v oblasti literární periodiky – objevilo se množství titulů, některé úplně nové, jiné – navazující na tradici časopisů, které existovaly před roku 1945 a byly potom zastaveny. Vycházejí, někdy v nově podobě, i tituly z období před roku 1989. Během posledních patnácti let a rovněž i dnes představuje literární periodický tisk velice dynamickou sféru, tituly se objevují a zanikají, některé si v kulturním prostředí vydobyly autoritu a pozici, jiné stihly vydat jenom několik čísel. Nejdůležitější je však to, že různorodost a počet titulů zajišťují a vyjadřují dnešní literární pluralizmus. Tady bych jmenovala noviny Literaturen vestnik – Literární noviny ( vydání, které asi nejvíc ovlivnilo současné literární situaci, na jeho stránkách začala většina významných autorů a tendencí nejnovější literatury), noviny Kultura a Literaturen forum, časopisy Ach, Maria, Sezon, Kritika, Stranica, Ezik i literatura, Panorama, Fakel atd. ( uvádím tady tituly o literatuře, literární vědě a překladové literatuře). Totéž, co se týče násobení, dynamiky a pluralizmu, lze říct v poslední období i o vydavatelstvích.

Ještě důležitější je ale umocňování verzí samotné podstaty literatury, jejího statusu a jejich funkcí. V zásadě začátkem devadesátých let minulého století byl literární prostor zcela přemodelován radikálními změnami, které zasáhly desetiletími stvrzený status všech účastníků literárního procesu – čtenářů, autorů, kritiků… Stručně řečeno, po roku 1989 literatura přišla o velkou část své autority a společenské prestiže, ale vrátila si svou svobodu experimentování a pluralizmus uměleckých jazyků. U nás, aspoň co se týče mladších autorů, kteří debutovali po roku 1989, byla tato změna pociťována spíš jako vysvobození než jako ztráta. Podobnou transformaci samozřejmě zažily všechny posttotalitní literatury. Domnívám se, že důvody k tomu, zda se tento jev chápe spíš jako krize, nebo naopak - spíš jako osvobození - vyplývají z minulosti totalitního období. Jestliže se například literatura před roku 1989 vyznačovala výraznou disidentskou tradicí, je přechod k novému statusu, kdy je literatura marginalizována jako kritérium morálky, pravdy atd., velice traumatický. U nás ale disidentsko - emigrantská tradice není tak výrazná, a možná právě proto znamenaly změny především konec závazku vůči jedné ideologii, hrubě manipulující procesy v literatuře. Proto zvláště na začátku devadesátých let, se pro mladší autory možnost, aby si sami určovali své literární chování, svoboda volby a užití různých stylistik ukázaly jako dostatečná kompenzace ztráty společenského postavení literatury.

Nedostatek disidentsko – emigrantské tradice má ale i další důsledek - dříve zakázaných nebo nedostupných knih, které u nás vyšly hned po roku 1989, nebylo tolik, aby byly s to si přivlastnit čtenářský zájem a knižní trh, jak se tomu stalo v jiných posttotalitních literaturách, a literární prostor rychle ovládli mladí autoři. Devadesátá léta můžeme nazvat i desetiletím debutů - samozřejmě, nejen proto, že jich bylo mnoho, ale především proto, že právě noví autoři vnesli do tohoto období reprezentativní tendence. Samozřejmě většina z významných bulharských autorů předchozích generací pokračovala ve psaní, jejich nové knihy však navazují na jejich starší tvorbu. Proto se i v této přednášce chci soustředit především na autory, kteří vstoupili do literatury po r.1989.

Samozřejmě není důležité to, že do literatury vstoupilo tolik autorů, ale rojení literárních jazyků, jazyků, kterými se mluví v literatuře a o literatuře. Právě kvůli této mnohotvárnosti rukopisů, stylů a verzí literatury je velmi těžké učinit plné a objektivní shrnutí literární situace posledních patnácti let. Její přehled je nutně fragmentární a subjektivní, neboť existuje množství konkurenčních představ o literatuře. V poslední době se u nás hodně mluvilo o tom, že chybějí „velké“ literární události; příčina netkví v tom, že chybějí významné knihy, ale v tom, že různé verze o literatuře upřednostňují různé jevy. Proto i můj přehled základních tendencí nejnovější bulharské literatury není úplný ani všeobecně platný.

Myslím, že takový přehled musí nutně začít tendencí k přehodnocení literárního dědictví. To byl jeden z nejmohutnějších impulsů devadesátých let, zvlášť silný v polovině tohoto desetiletí. Jeho význam spočívá nejenom v tom, že mnoho emblematických knih tohoto období je s ním svázáno, ale i v tom, že způsobil dynamiku a nové uspořádání literárního kontextu. Proto jen málo jevů (včetně těch, které s ním přímo nesouvisejí) jím zůstalo nezasaženo. V podstatě tento proces představoval součást celkového energetického potenciálu devadesátých let zaměřeného na směšování, převracení, na hru v literatuře a s literaturou. Šlo o přepsaní tradice od obrození až po dnešek – a to vyloženě o přepsaní, nikoliv o zamítnutí nebo zrušení (pokud něco bylo zrušeno, bylo to její čtení v triviální podobě, jednoznačné hodnocení a soudy). Důsledkem toho se literární tradice změnila z muzea, kde byly uloženy exponáty klasiky, v pružnou látku, z níž se dají vytvářet nové významy. Tento proces se uskutečnil převážně v poezii – zde jsou příznačné texty Aniho Ilkova, Georgiho Gospodinova, Plamena Dojnova, Bojka Penčeva, Jordana Eftimova, Kirila Merdžanského aj. V próze jsou vhodným příkladem knihy Ljudmila Staneva. Součástí této tendence devadesátých let byl i důrazný sklon k literární mystifikaci; zde se muže uvést množství titulů, já bych poukázala na knihy Bulharská čítanka (1995) a Bulharská antologie (1998), které podle mého názoru představují téměř jakési manifesty desetiletí, což možná vyplývá z faktu, že jsou kolektivním dílem (jejich autoři jsou Georgi Gospodinov, Bojko Penčev, Plamen Dojnov, Jordan Eftimov). Velmi významnou roli v tendenci přehodnocování měla taky literární věda. Literární vědci u nás nově interpretovali bulharskou literaturu období obrození a dvacátého století; proces přehodnocení zpochybnil některé desetiletími stvrzené teze a otevřel nové perspektivy interpretace literární klasiky. Zde bych jmenovala Valeriho Stefanova, Innu Pelevu, Albena Chranovu, Aleksandra Kjoseva, Milenu Kirovu aj.

Jiný důležitý rys dnešní literatury (obecný ostatně pro všechny současné literatury) je její silný metaliterární ráz. Proměna textu v objekt sebe sama, vyzkoušení způsobů psaní a představ autorství jsou dnes dominujícími tendencemi. Jedním z nesporných rysů současného psaní je jeho erudice a jeho solidní intertextová paměť. V té souvislost bývá často uváděno, že většina dnešních spisovatelů jsou literární vědci z povolání; tento fakt je nesporný, ale představuje spíš důsledek než příčinu charakteru současné literatury, je efektem její snahy o autotematizování.

Tyto tendence se často uskutečňují v dílech se složitou, polyfonickou kompozicí, kde se významy rodí z konfrontace kulturních kódů a sémantických vrstev. Takový autorský rukopis je typické například pro tvorbu Emilie Dvorjanovy, Migleny Nikolčiny, Amelie Ličevy, Zlatomira Zlatanova aj. Spolu s tím je ale u nás velmi výrazný i jiný trend – k šikovnému vyprávění, k příběhu jako jádru literatury, a to nejenom v próze, ale i v poezii – zde je příznačné dílo Georgiho Gospodinova, Aleka Popova, Plamena Dojnova, Tomy Markova, Emila Andreeva, Dejana Eneva, Marie Stankovy, Stefana Kisjova, Palmiho Rančeva aj. Musím taky říct, že hranici mezi uváděnými tendencemi je někdy těžké určit, neboť obě jsou výsledkem zájmu o vyzkoušení narativních technik a básnických jazyků.

Velmi těžko se taky dá určit tematické dominanty současné literatury. Autotematické snahy přirozeně ovlivňují i modely světa, které literatura produkuje. Zde se objevil následující paradox – současná literatura je dost často obviňovaná, že není s to vytvořit texty adekvátní dnešku, i když je ve své většině spojena právě s kontextem přítomnosti. Nesoulad tkví v následujícím: za takovým obviněním stojí očekávání, že literatura musí stvořit všeobjímající obraz současnosti v celé její dynamice a složitosti. (Tady se projevuje jeden z podivných rysů posttotalitního kontextu – přestože je dnes literatura marginalizována jako zdroj verzí vnímání světa, očekává se od ní, že bude pokračovat ve vytváření takovýchto verzí; toto očekávání je zřejmě rudiment z nedávné minulosti). Pro dnešní literaturu je ale vnímání světa jako celku v zásadě problematické; literatura nazírá svět jako rozložený, fragmentární. Zde jsou příznačna díla autorů jako Georgi Gospodinov, Rajna Markova, Emilija Dvorjanova, Albena Stambolova aj. V této souvislosti musím taky uvést tzv. „ženské psaní“, které se formovalo jako trend v posledních letech a předložilo svůj model světa pramenící z fluidní ženské identity. Ženský způsob psaní je patrný jak v poezii (Miglena Nikolčina, Amelija Ličeva, Nadežda Radulova), tak i v próze ( Emilija Dvorjanova, Albena Stambolova, Maria Stankova). Musím ale říct, že stylistiky těchto autorek lze pro jejich různorodost interpretovat rovněž v kontextu jiných existujících trendů.

Posledních patnácti let bulharské literatury je obdobím, které se těžko dá shrnout, neboť ještě neskončilo, stále ještě je dynamické. Mezitím v posledních letech do literatury vstupují noví, ještě mladší autoři, rodí se nové tendence. Začátek posttotalitního období je markantní pro své zřejmé rozdíly ve srovnáním s předchozím obdobím, jeho vnitřní periodizace je však velice problematická. Několikrát se během posledního desetiletí u nás objevovaly intuice, že určité období končí, že určité tendence se vyčerpávají (nejprve se tato předtucha objevila asi v roce 1998, pak v roce 2000). Je však faktem, že některé z těchto tendencí, i když v transformované podobě, mají na literární procesy ještě vliv. Systematizace jevů bulharské posttotalitní literatury se teprve uskutečňuje, jisté je ale to, že násobení jejich jazyků, možností a verzí pokračuje dál.