Brazilského filmového režiséra trýzní vzpomínky na život s někdejší partnerkou, a proto se přestěhuje do nového bytu. V den stěhování dostane záchvat "Meniérova pseudosyndromu", spojený s mrákotami a závratí, a hned z prvního těžkého snu v novém útočišti ho probere vpád neznámé osoby bizarního zevnějšku. Ta se představí jako Angélica, nechá si u něj v úschově balíček převázaný provázkem a brzy nato je zavražděna. Vyjde najevo, že bývala slavnou aktérkou přehlídek karnevalových masek a zapletla se do pašování drahých kamenů. Jak se ukáže, množství cenných drahokamů v sobě skrývá i inkriminovaný balíček.

Rubem Fonseca (1925), jeden z nejuznávanějších autorů současné Brazílie, vyznamenaný roku 2003 prestižní Camőesovou cenou, takto jiţ na samém začátku svého románu Mocné vášně a nedokonalé myšlenky svádí dohromady dva napohled protilehlé kulturní a sociální světy. Na jedné straně stojí protřelý intelektuál, který je doma stejně v Rio de Janeiru jako v Berlíně či Paříži a všude vnímá život filtrem scén ze slavných děl světové kinematografie. Jako renomovaný režisér se proslavil zfilmováním velké prózy Euclidese da Cunhy o náboženském hnutí chudých blouznivců z brazilského vnitrozemí, na sklonku 19. století brutálně potlačeném armádou, a zrovna se na návrh německého producenta obírá možností natočit snímek podle Rudé jízdy Isaaka Babela. Na druhé straně nacházíme karnevalový svět kočičího zlata, jehož hvězdy oblékají kostýmy pošité cetkami, dávají si pateticky vznešená jména (Áureo de Negromonte, tedy cosi jako "Zlatoslav, pán na Černé hoře"), obklopují se aurou velkých umělců a jsou zhusta zapojeni do kšeftů brazilského podsvětí.

Bezelstný čtenář (který propásl Fonsecovy krátké prózy, vydané v českém výboru Černý román a jiné povídky před pěti lety) by snad mohl očekávat, že dojde na konfrontaci skutečného umění a masové zábavy, pravého a kašírovaného života. Rubem Fonseca, spisovatel považovaný za zakladatele brazilského "brutalismu", pracujícího s temnými stránkami života v latinskoamerických megalopolích s miliony obyvatel, ale k černobílému vidění světa rozhodně nemíří. "Kdo z umělců, filosofů nebo vědců nemyslí na nějakou formu zisku, když vykonává svou činnost? … Umělec je profesionál jako kdokoli jiný", uvažuje protagonista hned v úvodu románu, který patří ve Fonsecově tvorbě k nejzdařilejším.

Život lidí, o nichž se v knize dočítáme, je přehlídkou prapodivných dějů a osobních debaklů nejrůznějšího druhu a jako by potvrzoval výchozí režisérovu tezi, že masová kultura „odráží a vyjadřuje mravní a estetické hodnoty většiny lidí a zároveň v ničivém koloběhu ovlivňuje ideje, city a chování týchž osob„. Jediné úspěchy, které slaví protagonista románu, toho času žijící z natáčení propagačních slátanin pro svého bratra – bezostyšného evangelikálního kazatele, pojímajícího církev jako výdělečný podnik –, se odehrávají na poli sexu (vcelku s libovolnou ženou). Pokud jde o zbytek, nejprve balamutí policii s vidinou, že využije peníze z prodeje drahokamů k natočení babelovského filmu; poté se svou milenkou (a bývalou milenkou své zesnulé ženy) prchá před bandou pašeráků do Evropy; v Evropě přijímá nabídku západoberlínského producenta (jehož zájem natočit film na babelovské téma je zřejmě pouze fingovaný), aby pro něj z východního Německa propašoval rukopis Babelova románu, který z archivu KGB ukradla milenka sovětského diplomata – a se získaným rukopisem uteče do Paříže; v Paříži se setkává se svou milenkou, která tu pod fantaskním jménem Euribicíades Castelo Branco vystupuje jako lehce zženštilý muž; po návratu do Rio de Janeira je unesen a uvězněn pašeráky, které nakonec povraždí jeho přítel, uznávaný obchodník drahokamy, který se chce zmocnit unikátního diamantu zvaného Florentino.

Tam, kde bychom čekali vysokou linii příběhu, utvářenou úctyhodnými postavami, nacházíme změť scén jako vystřižených z brakového románu, které se střídají v rytmu akčního filmu (Rubem Fonseca má v lecčem blízko k takovým latinskoamerickým autorům, jako je třeba Manuel Puig). Fonsecův svět ale přesto není světem hodnotového vakua ani brakových postav. Ve skrytu, bez velkých emocí a okázalých gest tu žijí slabí a zranitelní lidé, které bryskní románový děj jedním gestem smete ze scény: protagonistova žena Ruth, která ochrnula po autonehodě vozu, jejž řídil její muž; na smrt nemocný notorik Gurian, znalec ruské literatury, který ještě před svým koncem stihne zjistit, že autorem ukradeného a dramaticky propašovaného rukopisu nebyl Isaak Babel; zavražděný předák pašerácké bandy, který – na rozdíl od muže, který si objednal jeho vraždu – drahokamy pašuje proto, že práškem z diamantů drží na uzdě nevyléčitelnou chorobu; a koneckonců i věčně nedoceněný umělec Áureo de Negromonte. Právě jemu vypravěč v závěru knihy věnuje zbylé kamínky z obdrženého balíčku a drahokamy milionové hodnoty – podobně jako ryzí city – tak skryje světu do hory barevných sklíček a korálků karnevalového komedianta, kde se dají nalézt asi stejně snadno jako pověstná jehla v kupce sena.

Jak tomu u Rubema Fonseky bývá, celý román plný strhujícího napětí můžeme přečíst jedním dechem a obratem odložit jako čtivo. Zredukujeme-li ho ale na zápletku, s jeho sdělením se nejspíš mineme: poslední věta totiž klade pod otazník reálnou povahu všeho, co jsme až dotud přečetli, a otvírá možnost nového pohledu na celou knihu. Celé to za vlasy přitažené, místy div ne fantasmagorické vyprávění totiž možná není než sen a necenzurovaná fantazie, běžící hlavou režisérovi, jenž se právě pln myšlenek na Babela probírá ze záchvatu "Meniérova pseudosyndromu". Možná, že jazyk snů a jazyk masové kultury mají něco společného, možná nám obojí říká něco podstatného o idejích, citech a chování těch, kdo jimi žijí. V obojím možná nalezneme "vzedmuté city" a "nedotažené myšlenky", silácká gesta, kterými lidská duše maskuje svá nejzranitelnější místa.