Rubem Fonseca dlouhodobě patří k nejznámějším a nejpřekládanějším spisovatelům, které současná Brazílie má. Česky zatím knižně vyšel Fonsekův román Mocné vášně a nedokonalé myšlenky (Argo, 2006), sbírka povídek Černý román a jiné povídky (Argo, 2001) a povídka Osamělá srdce v Almanachu světové literatury (Odeon, 1986). Několik dalších povídek bylo přeloženo pro časopisy. Čtenáři hltali jeho romány a povídky už dlouho předtím, než mu byla v roce 2003 udělena prestižní Camõesova cena. Autor povídkových souborů, novel i románů čerpá inspiraci mimo jiné i ze zkušeností, které mu jako mladému absolventovi práv dala několikaletá služba u policejního sboru šílené megapole, Ria de Janeiro.

Útlá knížka Mandrake – bible a berla obsahuje dvě novely spojené postavou advokáta Mandrakeho.

Kdo je Mandrake?
Cynický právník, kterého četba Cervantesova Dona Quijota dokáže rozrušit natolik, že nemůže usnout, lehce znuděný milovník, jehož ložem prochází tolik žen v tak rychlém sledu, že se tam občas i dvě potkají. Lehce zádumčivý muž s velkým rozhledem a erotizující slabostí pro kulhavé dívky a fyzioterapeutky. Obyvatel Ria de Janeiro, který se po tolika letech už vůbec ničemu nediví.

Poprvé se jako soukromý detektiv objevil ve stejnojmenné povídce ze sbírky „Výběrčí“ (Cobrador, 1979), následně v románu „Velké umění“ (A Grande Arte, 1983) a nakonec v románu s lehce poetickým názvem „A ze světa prostitutek mi zbyla jen láska k mému doutníku“ (E do Meio do Mundo Prostituto Só Amores Guardei ao Meu Charuto, 1997).

Mandrake z roku 2006 je stále stejný cynik a muž přitažlivý i pro lesbičky, i když mírně kulhá a při chůzi se opírá o hůl. Holí má už celou sbírku, protože v poslední době ho jimi přátelé obdarovávají bůhví proč častěji než lahví vína či krabicí doutníků. Čas dělí mezi strohou kancelář v pečlivě hlídaném domě a labyrint velkoměsta plný bizarních postav, které Mandrake tahá z větších či menších potíží.

Hned v úvodu varuje čtenáře slovy Marka Twaina (a skromně přitom předstírá, že zapomněl jméno citovaného autora), že skutečnost bývá šílenější než fikce, protože na rozdíl od ní nemusí dodržovat pravidla možného. Pokud čtenář přistoupí na hru a uvěří, že vyprávěný příběh se skutečně stal, nejednou v úžasu hlesne „tohle by jeden nevymyslel“.

Cynismus, nadhled a mírný odstup přibližují Mandrakeho chandlerovským detektivům. Ve srovnání s mlčenlivými chlapíky s cigaretou přilípnutou v koutku úst je však až podezřele sečtělý a znalý historie. I další postavy blízké drsné detektivní škole vykazují jisté odlišnosti. Policista Raul by byl perfektní polda, čestný a tvrdý chlap, který to nepřehání s inteligencí, ale ovládá bouchačku. Jenže co dělat s tím, že je nadšeným členem klubu chovatelů žab, jehož životním snem je důchod na vlastní žabí farmě? I ruský emigrant Orlov má správný ocelový pohled a perfektní mušku zabijáka, jenže změkne a zjihne, když je nablízku jeho zaměstnavatelka, krásně pitomá italská aristokratka. Všichni jsou na první pohled dokonalí ve svých rolích, trochu jako bezduché modely v televizních seriálech, ale vzápětí je prozradí drobná vada, roztomilá úchylka, perverzní záliba či fyzický defekt.

Vraždí se často, z různých příčin a různými zbraněmi. Vraždí se kvůli knize a vraždí se vycházkovou holí. Ale hlavně kvůli touze po imaginární moci a majetku, a taky ze msty a pochopitelně, z lásky. Nebezpečnější než mafie je klub sběratelů vzácných knih, kteří si říkají Klub bibliomaniaků. Sbírky jsou jednou z úchylek a symbolizují zhoubnou touhu vlastnit. Sbírat lze ledacos, od knih, orchidejí a holí až po hrady, drahokamy a pštrosy (poslední tři sbírky jsou připisovány hraběti Berrymu, žijícímu v letech 1340-1416).

Se svými sbírkami a vlastně s čímkoliv, co lze nazvat majetkem, se dnešní carioca (obyvatel Ria de Janeiro) musí zamknout v dobře střeženém kondominiu. Jenže ani soustava logicky naprogramovaných kamer neobstojí před jedním mozkem zhrzené milenky bažící po pomstě. Když se k tomu přidá pár transvestitů, jeden lehce pedofilní právník a jeden zamilovaný trpaslík, může karneval, tedy vyšetřování, začít.

A jedna čerstvá zkušenost na závěr. Při zadání výše zmíněného Twainova citátu do internetového vyhledavače se mezi prvními nabídkami objevila titulní strana "časopisu pro superfitness" a vedle slov amerického klasika fotografie slavného herce s vyvinutou muskulaturou. To vše míněno naprosto vážně. Jako by česká kotlina a bláznivé Rio měly společného víc, než by se na první pohled zdálo.