Tak a už mám toho škatulkování a zažitých stereotypů dost! řekl si Rubem Fonseca, když v roce 1988 zasedal ke svému pracovnímu stolu. Posmutněle si rovnal poznámky a výpisky z knihy, která ho v poslední době dost zaujala: Isaac Babel – Rudá jízda, stálo na ohmataném přebalu. Proč by nějaké normální komerční vydavatelství nemohlo vydat normální nekomerční knihu o Isaacu Babelovi a jeho Rudé jízdě? To se musí na všem pořád jen vydělávat? Však počkejte, pacholci, já vám to naservíruji tak, že se ještě olíznete... A tak začala vznikat detektivka, kdy vrahem, zahradníkem i detektivem v jedné osobě je román...

Rubem Fonseca je však mnohem rafinovanější: nové a naivní čtenáře loví a ty znalé dokáže pobavit svým přístupem k masovému vkusu: kromě již zmiňovaných postupů detektivního či policejního románu ukájí choutky a představy o Brazílii jako o té zemi, kde jsou ty karnevaly, ty velkolepé masky, ty prsaté mulatky, ty diamanty a poklady... no, a taky ten zločin.

To, jak si Fonseca pohrává se stereotypy a lehce utopickými představami nejen o Brazílii, je obdivuhodné: v příběhu tak vedle sebe naskládá umírajícího zloducha, který se léčí práškem z rozemletých diamantů, fantoma ochrnuté baletky, západoněmeckého mediálního magnáta a jeho mladou, ale už bývalou ženu, komerčního reverenda, poněkud prostoduchou Miss Minas Gerais a v neposlední řadě i Meniérův pseudosyndrom, který sídlí v uchu protagonisty...

Rubem Fonseca tak vtipně, nenásilně a neakademicky praktikuje na svůj román postmoderní postupy: vyprávění je díky detektivní stavbě schopno přivábit širokou veřejnost, i když používá učené odkazy a vzdělaná stylistická řešení, čili spontánně a netradičně skládá obě složky dohromady. To je nepochybně zajímavý rys. Nikoliv náhodou vyvolal u kritiků tohoto románu - jenž se bezpochyby líbí, třebaže má nějakou uměleckou hodnotu a zaměstnává čtenáře problémy či postupy, které kdysi bývaly výsadou pouze vysokého umění, zmatené pokusy o jeho vysvětlení.

Tato otevřenost širokému publiku bývá románu Mocné vášně a nedokonalé myšlenky často vyčítána - a to zejména kritiky, kteří se neobtěžovali ponořit se do díla hlouběji. Ale právě toto apelování na lidový vkus, které je způsobeno tím, že nabízí detektivní příběh, čtenáře táhne a umožňuje mu překonat stylisticky nebo strukturálně „protivná“ místa.

Pokud se tedy odpoutáme od nedokonalé myšlenky, že Rubem Fonseca nám předkládá detektivku, otevře se nám hned několik dalších horizontů tohoto díla: celým příběhem se jako jakýsi podtón či červená nit vine téma touhy po dokonalosti a kráse. Už samotné ústřední téma: Isaac Babel - je neustále komentován jako geniální autor, který z kamenných vět dokáže vybrousit diamanty. Navíc je tímto jemným vybrušováním přímo posedlý a postupem času se z jeho povídek a novel stávají přímo diamantové náhrdelníky. Není proto divu, že je po jeho posledním a nikdy nevydaném díle taková sháňka.... A k tomu jako protipóly až satiry na tuto dokonalost jsou do děje vrhány figury karnevalového tanečníka, který užívá umělecký pseudonym Áureo de Negromonte – čili cosi jako Zlatavec, pán Černé hory, Lilian - milenky bývalé manželky nebo až zrůdně dokonalé Miss provinciální provincie Minas Gerais.

Rubem Fonseca je navíc obratný vypravěč. Jeho styl charakterizují zejména skepse až lakonismus, vyostřená realita, dokonalé ovládnutí zápletky a gradace děje. Zejména kvůli těmto dovednostem obdržel v roce 2003 prestižní Camőesovou cenou. Sám je pak něčím jako duchovním otcem brazilského „brutalismu“, který vychází z temných stránek neskutečných brazilských megapolí, které by svým počtem obyvatel pohltily celou Českou republiku, jen by to mlasklo. Toto temné vidění světa však u Rubema Fonsecy nevyvěrá z pravidelného čtení černé kroniky. Naopak Fonseca čerpá z vlastní zkušenosti: v 50. letech nastoupil k do služeb policie a tak se jako komisař ve městě bohů a karnevalů – v Rio de Janeiru dostával i k těm nejabsurdnějším zločinům. Je zajímavé, jak je Rubem Fonseca fascinován latinskoamerickými megapolemi, obrovskými lomozícími masami a vůbec životem ve městě. Sám totiž trpí fóbií z davů, a když měl v roce 2003 přebírat Camoesovu cenu, dlouho váhal. Přesvědčilo ho nakonec až Gabriel García Márquez, který se ceremonie osobně účastnil.

Urbální subkultura a nejrůznější sociální bludiště však celým dílem prostupují jen tak mimochodem, příběh na nich nestojí ani s nimi nepadá. Naopak drtivá většina Fonsecových příběhů – tak jako drtivá většina příběhů vůbec, je založena na konfliktu. V případě románu Mocné vášně a nedokonalé myšlenky ale nejde o konflikt dobra a zla ani o konflikt člověka stojícího na křižovatce, ale o konflikt, který v poslední době – a zejména pak u nás v České republice, řešíme čím dál tím naléhavěji: jde o konflikt vysokého a nízkého umění, o konflikt literatury a čtiva. Kromě již zmíněné detektivní výstavby jinak poměrně složitého a erudovaného románu v knize neustále narážíme na konfrontaci a relativitu hranice mezi masovou zábavou v podobě třpytivých a nablýskaných karnevalů na straně jedné a duševní neklid intelektuála, který touží po dokonalém a umělecky hodnotném filmu, na straně druhé. Fonseca nám však nedává na tuto otázku odpověď, ani návod, jak ji vyřešit. Naopak. Fonseca – na rozdíl od svého krajana Paula Coelha, který na nás v rychlostí kulometné palby metá jeden oduševnělý kravinec za druhým a k tomu přibaluje pamflet Život: Návod k použití, nemoralizuje. Pouze v duchu postmoderny relativizuje jakákoliv umíněná a zažitá tvrzení, aby pak v poslední větě románu zrelativizoval i sám sebe celé dílo. A za to mu patří dík.