Černý román, jinde „novela negra“, „roman noir“ či „black novel“, nás v knize Rubema Fonseky nevede pouze k vraždě a potažmo k vypátrání jejích motivů, nýbrž ještě mnohem dál. Ve výboru povídek pod titulem Černý román a jiné povídky nás totiž autor dožene až k ontologické otázce, k „pohledu“ (třeba do akvária), který může člověku změnit život.

Z celkového počtu devíti povídek se však pouze v jedné nechá autor přímo inspirovat zmíněným žánrem, jenž tvoří jakési pozadí jednoho z ústředních témat celé Fonsekovy prózy: hledání identity spisovatele. Hrdinou tedy zpravidla bývá slavný spisovatel, líčící své pohnuté osudy, nebo někdo, kdo se jím chce za každou cenu stát. Otázku identity a smyslu života pak tento hrdina řeší buď podvodem, kdy mu ke slávě pomůže jakýsi tajemný „Ghostwriter“ (Umění a řemeslo), jindy si pomůže prostřednictvím vraždy někoho slavného, nebo dokonce symbolickou vraždou sebe sama, jako například v brilantní a podle mého názoru asi nejlepší povídce výboru pod názvem Pohled. V závěrečné fikci Černý román nám však nakonec hrdina nečekaně odhalí svůj oidipovský syndrom: je mu „souzeno, aby se stal bratrem, jehož zavraždil.“

Kromě zmíněného velkého tématu směrovaného spíše do svého nitra nám autor také brilantně zobrazuje prostředí, ve kterém působí. Jde o prostředí z vysokých kruhů brazilského velkoměsta, většinou literární smetánky. Především na ní Fonseca nešetří ironií a sarkasmem. Černý humor je zde hlavním prostředkem kritiky.

Autor kromě hojného módního využívání všemožných podžánrů z komerčního prostředí (bulvární časopis pro ženy, detektivka, červená knihovna, atd.) zabrousí i do literární kritiky: analyzuje tendence literárního žánru jako je „černý román“ (Černý román), komentuje recenze na fiktivní knihy (Plameny ve tmě). Dochází zde ke stírání rozdílu mezi tzv. velkou a komerční nebo pokleslou literaturou, vždy automaticky ironizovanou nebo negovanou (k negaci dochází i v případě krásné literatury). Proto si také Fonsekovo dílo získává mnoho čtenářů. Otázkou je, zda toto univerzální balancování, hrátky s kýčem, vděčný humor nebo téměř přímočará kritika vedou automaticky k hlubším tématům, k odkrývání skrytých koutů reality, která autora obklopuje. U některých povídek tohoto výboru tomu tak zcela dle mého názoru není. Zajímalo by mne pak, podle jakého klíče překladatelky jednotlivé povídky vybíraly.

Co se týče struktury, v některých fikcích objevíme zajímavé zpracování fabule, i když není zrovna objevné a překvapující: autor si pohrává s „nelineárním“ časem, používá dnes oblíbenou metodu „matrjoška“, tj. povídky nebo románu v povídce.

Na závěr se ještě vrátím k obecnějším rovinám této knihy. Přes výše zmíněnou výhradu zůstanou čtenáři po jejím přečtení mnohé nezodpovězené otázky. K některým povídkám se pro jejich nejednoznačnost jistojistě vrátí. Všechny stylistické či strukturální experimenty, černý humor, ironie a sarkasmus, slouží autorovi ve většině příběhů nejen ke kritice svého pokryteckého a snobského okolí, nýbrž i – jak jsem naznačil výše – k vnitřní reflexi podmíněné tímto prostředím. Spisovatel coby hlavní hrdina v sobě najednou objevuje (při pohledu do zrcadla) rozčarování, samotu, klam. Ambice tohoto hrdinu vedou pouze k podvodu a nakonec až k chladnému zločinu: vraždě. Ta je vždy popsána jakoby mimochodem, jako by teprve za ní vězelo něco důležitého. Je to však jen prázdné místo „bez života“, které bylo uvolněno. Hrdina však nakonec přijde na to, že tímto paradoxně „vraždí“ sám sebe a ono prázdné místo bez života mu zůstává uvnitř v jeho duši.