Na náš knižní trh upadly další dva drobky ze švédského literárního stolu. Překladatel Zbyněk Černík tentokrát českému čtenáři zprostředkoval texty Bergmanových televizních povídek Co chvilku křičí na jevišti světa (1994) a Sarabanda (2003). Oba přímo klasické, a přitom každý tak jiný.

Jak známo, Ingmar Bergman (1918-2007) přestal režírovat celovečerní filmy, když roku 1982 dokončil snímek Fanny a Alexander, obrovské barvité tableau divadelnické rodiny. V Co chvilku křičí se život hlavních (anti)hrdinů opět točí kolem divadla. A taky kolem filmu. Geniální vynálezce, výstřední všeuměl a agresivní psychopat Karel Åkerblom vede roku 1925 cosi jako dialog se smrtí. Díky tomu, že jeho snoubenka je svolná podstoupit s ním ochotnické peklo na zemi, dostane od smrti dočasný odklad a vrhne se do pozoruhodného projektu: Za podpory jednoho movitého spolublázna se s kočovným kinematografickým spolkem vydá na turné zasněženým Švédskem.

Název textu je sice převzat z Shakespearova Macbetha, z divadelních klasiků však příběh upomíná spíše – pomineme-li autora samotného – na Ibsena. Máme tu muže s velkou ideou ale chatrnými nervy a snášenlivou, o několik desetiletí mladší ženskou vedle něj. Máme tu věčné poslání umělce a jeho věčné soužení v konfrontaci s nelichotivou diagnózou okolního světa, to všechno rovnou nadvakrát: jednou u Åkerbloma, jednou u Franze Schuberta, v tomto anachronickém pořadí. „A ještě k tomu to počasí.“ Bergman opět dokázal, že ze starého haraburdí dokáže na zcela minimálním prostoru vykouzlit něco tak paradoxního, jako je humorná truchlohra. A to si přitom z té své hromady haraburdí vybral skoro do posledního hřebíku totéž, co už tisíckrát.

Poté, co před čtvrt stoletím skončil u filmu, věnoval se Bergman ještě hodnou dobu režisérskému povolání v televizi. Snímkem Sarabanda dal i téhle aktivitě nadobro sbohem, proto v něm, jak sám pravil, chtěl dosáhnout „absolutního maxima“. Neučinil tak tentokrát v kosmicky meditativním duchu, i když vizionářství je v Sarabandě pomalu víc než v Co chvilku křičí. Zalovil v jiném, taky tisíckrát prověřeném, soudku svojí inspirace: v problémech soužití všeho druhu.

Analýzu partnerských přehmatů provedl už roku 1972 v televizním seriálu Scény z manželského života. Nyní se ke své slavné dvojici vrátil, a vida: Johan a Marianne mu mezitím o tři desítky let zestárli – až na pár drobných úprav jsou to opravdu celí oni – a zrovna dostali chuť zbilancovat svoje životy. Přesněji řečeno chuť dostal Johan, ale byla to Marianne, kdo podnikl cestu přes půl Švédska a teď sedí na jeho zahradní lavičce a naslouchá.

Ti dva se vidí poprvé za dvaatřicet let. Člověk by čekal záplavu výčitek a nostalgických řečí, ale na ty tu nakonec nevybude čas. Bergman totiž citově zkrachovalému intelektuálovi Johanovi přičaroval třiašedesátiletého syna, který dříve neexistoval. Krátké postmanželské setkání se tak rázem stane rodinným dramatem – doslova – na život a na smrt. Marianne nakonec nezbude než se platonicky pokusit nechutný spletenec pokažených příbuzenských vztahů rozmotat. Její pokus je odpočátku odsouzený ke krachu – má přece co do činění s lidmi, kteří se celý život tvrdošíjně nenávidí, vědí, že jejich zášť je zbytečná, a přesto k sobě nehodlají udělat ani krok. Zbývá jen klasická duševní paralýza, intriky, manipulace. Mezi Johanovými příbuznými zazní i několik obligátních vět o tom, co by bylo, „kdybys mi [to] byl řekl“.

Co ale nakonec zazní mezi někdejšími manželi? Žádná světoborná moudra to nejsou – proč by taky měla –, i když oba od sedmdesátých let o poznání vyzráli. Johan se pomalu ale jistě připravuje na smrt a Marianne mu dodává odvahy. Co mezi nimi naopak nikdy nezazní, je smutná skutečnost, že Marianne za všechna ta léta nenašla sama sebe. Že ještě pořád, když se dotkne stolu, necítí jeho stolovitost, že o ní prostě jenom ví – jak to ve Scénách z manželského života výstižně formulovala jistá paní Jacobi, řadová klientka její advokátní kanceláře. Takhle toho v textu „nezazní“ většina, a to je na něm asi úplně nejlepší.

Vyšlo v literárním obtýdeníku TVAR 2006/04