Co to bylo za křik? Byl to muž, žena, anděl nebo snad bůh, který tak zanaříkal? Může vůbec lidský hlas vytvořit zvuk, který dokáže tak sklíčit?

Existovala Země a existovaly planety. Země nebyla planetou. Planety byly usurpátorky. Lidé je tak nazývali, protože se mohly Země kdykoliv zmocnit a pohrávat si s jejím osudem, jak se jim zachtělo. Zemi nebraly nikdy jako sobě rovnou. Byla jejich vazalem. Uchvátily ji.

Pachigam byl onou Zemí, podrobenou, bezmocnou, hrbil se před oněmi mocnými a necitelnými planetami, jež stále více a více rozpínaly svá nemilosrdná nebeská chapadla a stravovaly je.

Kdo zažehl oheň? Kdo vypálil sad? Kdo zastřelil ty bratry a vysmíval se celému jejich životu? Kdo zabil sarapanče? Kdo mu zlomil ruce? Kdo mu srazil jeho letitý vaz? Kdo vsadil ony muže do okovů? Kvůli komu zmizeli z povrchu zemského? Kdo zastřelil ty chlapce? Kdo zastřelil ty dívky? Kdo rozbořil ten dům? Kdo rozbořil ten dům? Kdo rozbořil ten dům? Kdo zavraždil toho mladíka? Kdo zbil stařenku? Kdo podřezal tetu? Kdo zlomil tomu muži nos? Kdo zlomil srdce téhle dívce? Kdo jí zabil milého? Kdo zastřelil jeho snoubenku? Kdo spálil kostýmy? Kdo polámal meče? Kdo vypálil knihovnu? Kdo sežehl šafránové pole? Kdo povraždil všechna zvířata? Kdo vypálil úly? Kdo otrávil rýžová pole? Kdo pozabíjel děti? Kdo zbičoval jejich rodiče? Kdo znásilnil tupozrakou ženu? Kdo znásilnil tu šedovlasou tupozrakou ženu, když přivolávala hadí pomstu? Kdo ji znásilnil znovu? Kdo ji znásilnil zas? A znovu? Kdo znásilnil tu mrtvou ženu? A kdo ji znásilnil ještě jednou?

Ves Pachigam můžete pořád najít na oficiálních mapách Kašmíru, přímo na jih od Srinagaru a západně od Shirmalu poblíž anantnagské silnice. V úředních záznamech, do kterých je ještě možno nahlédnout, se uvádí, že má tři sta padesát obyvatel, pár turistických příruček dokonce zmiňuje zdejší vymírající umění bhand pather a těch několik neustále se zmenšujících kočovných společností, které se mu ještě věnují a snaží se ho uchovat. Jenže ony úřední záznamy, ten papír sám o sobě, jsou jedinou hmatatelnou vzpomínkou, protože tam, kde kdysi stával Pachigam na březích neposedného Muskadoonu, tam, kde jeho úzké uličky vedly podél panditova domu k sarapančovu, kde Abduláh křičel a Boonyi tančila a Šivšankar zpíval a klaun Šalímar kráčel vysoko po laně, jako by plul vzduchem, už dávno nic nepřipomíná, že by tam kdy kdo přebýval. To, co se ten den v Pachigamu stalo, není třeba rozvádět příliš detailně, protože brutalita je jednou brutalita a exces je a zůstane excesem a k tomu není již co dodat. Existují věci, kterým je možno čelit jen nepřímo, protože pokud byste jim pohlédli tváří v tvář, podobně jako přímé výhni slunce, oslepily by vás. Takže abychom si to zopakovali: už žádný Pachigam není. Byl zničen. V duchu si to představte.

Druhý pokus: Vesnici Pachigam stále ještě najdete na mapách Kašmíru, ale toho dne přestala existovat všude jinde, tedy kromě lidské paměti.

Pokus třetí a poslední: Překrásná ves Pachigam pořád existuje.