Hugo Claus, v nizozemsky psané literatuře jméno tak často skloňované, není v českém kulturním kontextu příliš známé. Možná si někteří čtenáři pamatují překlady Olgy Krijtové ze 70. let. Tehdy krátce po sobě vyšlo několik divadelních her a próz, včetně oceňovaného Clausova prozaického debutu Metsiersové (De Metsiers, 1950). Po dlouhé odmlce vydalo na konci září tohoto roku nakladatelství Paseka jeden z nejvýznamnějších a často diskutovaných románů Huga Clause Fámy (De geruchten, 1996), jenž byl oceněn dvěma prestižními literárními cenami AKO Prijs a Libris Literatuur Prijs. Překladu se ujala opět Olga Krijtová, jež zúročila své mnohaleté zkušenosti – podařilo se jí vytvořit překlad věrně odrážející jazykovou rozmanitost originálu.

Děj románu je situován na vlámský venkov druhé poloviny 60. let. Jednoho dne naruší klidný život ve vesnici Alegem příchod dezertéra René Catrijsse, který hledá útočiště v domě svých rodičů. René se vrací z Konga, bývalé belgické kolonie, nakažen neznámou nemocí. Zanedlouho po jeho příchodu umírají za podivných okolností různí obyvatelé a po vesnici se začínají šířit fámy, že původcem nemoci je skrývající se René. Nejen René jako bývalý problémový výrostek, ale i celá rodina Catrijssových je trnem v oku „počestným“ obyvatelům Alegemu. Reného matka Alma podle nich kolaborovala s Němci, což jí ani po dvaceti letech nebylo zapomenuto (faktem ovšem je, že v této době kolaborovala velká část vlámského obyvatelstva), a Reného mladší bratr Noel trpící poruchami paměti je považován za blázna (však mu obyvatelé posměšně říkají „magor Pollo“). Situace ve vesnici je napjatá, ale vše vře jakoby jen pod pokličkou („Pod Pokličkou“ se příznačně jmenuje i hospoda, kde se vedou nekonečné rozhovory o životě ve vesnici a kde vznikají všechny fámy). Nikdo se ovšem neodváží otevřeného konfliktu. Napětí ve vesnici je téměř neúnosné – dům Catrijssových kdosi počmárá hákovými kříži, aby ani po dvaceti letech nebyla zapomenuta rodinná minulost, René se bez ostychu nechává vidět na vesnici a stýká se se svým svérázným válečným kumpánem Charliem a později i s mladou Julií, již by mnoho vesničanů rádo vidělo po svém boku, fámy jen bují – ale až poté, co je vybita norčí farma senátora Cantillona (kdo jiný než René by v tom mohl mít prsty), se scházejí místní špičky a dohodnou se na diskrétním odstranění pramenu zla. Jakmile je René zavražděn, zmizí i záhadná nemoc. V laboratoři se však zjistí, že nemoc byla zapříčiněna bakteriemi v produktech alegemské mlékárny.

Jak poznamenává nizozemská kritička a spisovatelka Doeschka Meijsing v jedné ze svých studií, lze dobrou knihu poznat i podle toho, že jednoznačně není možné říci, o čem kniha vypráví. Čtenář či kritik mají pocit, že to vědí, ale když o tom začnou mluvit či přemýšlet, rozletí se jim myšlenky na všechny strany. To je i případ Clausových Fám. Na mysli vám tanou možná řešení, jak poskládat jednotlivé střípky románové skutečnosti, jak interpretovat různé aluze, postavy, motivy. A pokud začnete přemýšlet i v souvislostech evropského kulturního prostoru, rozrůstají se možnosti interpretace takovým způsobem, že vám najednou připadá neskutečné a zároveň úžasné, kolik autor na tak malém a sevřeném prostoru dokázal sdělit.

Již samotná kompozice románu neusnadňuje čtenáři vnímání dějové linie. Neustále se střídají vypravěčské perspektivy, mísí se promluvy jednotlivých postav a každá z nich přináší svůj individuální pohled na situaci. Promluvy jednotlivých postav, ať již hlavních či vedlejších, kontrastují ostře s kolektivním vyprávěním pravidelných návštěvníků hospody Pod Pokličkou (v textu označováni všeobjímajícím „my“). V románu je zrušena diferenciace pásma promluvy postav a promluvy vypravěče, postavy mluví a interpretují samy. Čtenář je tedy postaven před nelehký úkol uspořádat sdělení postav a interpretovat románovou realitu sám. A možností se nabízí opravdu mnoho.

Sami nizozemští a vlámští kritikové nejsou v interpretacích jednotní. Někteří vykládají román v souvislostech řecké mytologie a biblických příběhů, další jako podobenství vlámské mentality a establishmentu, jiní interpretují v rámci postkoloniální problematiky. Objevily se i názory, že román volně souvisí i s aférou kolem pedofila a vraha Marca Dutrouxe či boji mezi africkými kmeny Hutů a Tutsiů v Rwandě a Zairu.

Českému čtenáři ovšem mnohé z těchto interpretací budou na hony vzdálené. Vždyť Fámy není třeba číst v složitých intertextových a interkulturních vazbách, lze je číst především jako vyprávění o mezilidských vztazích, z něhož jde místy mráz po zádech. Je to univerzální příběh, který není vázaný pouze na vlámskou kulturní a historickou situaci. Českému čtenáři bude pravděpodobně blízká tragikomická poloha vyprávění a jazyková komika, postupy, které jsou i v moderní české literatuře stále aktuální.

V jednom z dopisů mi překladatelka knihy paní Olga Krijtová psala, že Fámy nejsou dárková knížka. Já si myslím přesný opak. Fámy jsou sice drsná, ale nádherná i vtipná kniha se strhujícím příběhem, navíc mistrovsky napsaná. Fámy také u nás po velmi dlouhé době prezentují současnou vlámskou literaturu a hned v její vrcholné podobě. Není to přece další důvod, proč tuto knihu někomu věnovat?