Román Fámy se v originále nazývá De geruchten (čte se „cherychten“). Není to vyloženě zvukomalebné slovo, ale přidušeně v něm chrčí, chrastí něco nepostižitelného, prchavá chiméra, předzvěstný chřestot útočícího chřestýše. Překládá se jako pověst, fáma. Slovník spisovného jazyka českého pro ně uvádí i expresivní výraz chýr a jako doklad zmiňuje mezi jiným Boženu Němcovou: roznesl se chýr.

Málokterý výraz se pojí k pověstem, zkazkám a fámám okolo spisovatele Hugo Clause jako právě chýr. Chýr, který se nejen roznese, ale který tento všestranný výtvarník, básník, prozaik, dramatik, scenárista, režisér, esejista, kritik, překladatel a také velký provokatér a mystifikátor o sobě záměrně šíří ve svém díle i v nesčetných interview. Nemusíme vědět, co je pravda a co fáma, co chiméra a co skutečnost. Vždyť Claus sám říká ústy jedné ze svých literárních postav, že umění musí přirozenost potlačit a rozbít a umělec si vytváří svou vlastní skutečnost. A Claus je umělec. Zázračné dítě z vlastního úradku a podle přemnohých kritiků.

Hugo (Maurice Julien) Claus se narodil 5. dubna 1929 v Bruggách v provincii Západní Flandry. Pochází tedy ze severní části Belgie, z území, které podle současného úzu nazýváme Vlámskem a kde se hovoří nizozemsky. Dříve jsme tomuto jazyku říkali vlámština, aby se zdejší, přece jen v hovoru lokálně zabarvená nizozemština odlišila od té z Nizozemska.

Pro autonomistického (ergocentrického) literárně vzdělaného čtenáře a hlavně pro literárního vědce, který odzírá od životopisných údajů a soustřeďuje se pouze na text v jeho mnohovrstevnosti a polyfonii, by vůbec nemuselo být důležité vědět, že Claus přišel na svět jako prvorozené dítě v maloměšťanské rodině tiskaře, že se tak událo císařským řezem ve znamení Skopce a že ho v půldruhém roce života, když se rodičům ohlásilo další dítě, svěřili a odložili do ústavní klášterní výchovy k jeptiškám, kde – a pak po různých dalších internátech – strávil celé dětství. Nemuselo by to být tak důležité, kdyby pozdější básník a prozaik tyto skutečnosti nereflektoval tak často ve svém díle. Jak dalece už v tak útlém věku úkorně vnímal své odložení do kláštera, si odvozujeme z jeho utkvělých chimérických představ, kryptických metafor a mýtů, do nichž zakukluje své vzpomínky. Nebo jen chýry? Obsedantně se k nim vrací stejně jako k vyděděnosti své roduvěrné vlámské rodiny.Od prvního poválečného roku žil u své babičky a jednoho z přátel a živil se jako malíř a natěrač domovních štítů, o rok později jako sezonní dělník v cukrovaru v severní Francii. I toto prostředí – ostatně jako vše – známe z jeho pozdějšího díla, především z dramatu Cukr (Suiker, 1958, česky 1974).

Francouzské prostředí a vlivy jsou pro Clause od roku 1948 až do počátku padesátých let dominantní, neboť se přimkl ke skupině Cobra a začal se plně věnovat umění: malířství, literatuře a divadlu. Cobru (akronym z jmen měst: Copenhagen, Brussel, Amsterdam) založili v roce 1948 v Paříži mladí malíři a spisovatelé, kteří v reakci na teoretický estetismus surrealistů propagovali spontánní, experimentální malířství, někdy nazývané abstraktním expresionismem. Prvních výstav Cobry v roce 1948 a 1949 se ještě Claus nezúčastnil, o rok později však už ano. I když Cobra jako hnutí přestala v roce 1951 existovat, v Nizozemsku a Flandrech měla značnou odezvu.

Tou dobou měl už Claus vydanou básnickou sbírku Registrování (Registreren, 1948) a v rukopise odevzdanou prózu Lov na kachny (De eendenjacht), později knižně vydanou pod názvem Metsiersové (De Metsiers, 1950, č. 1974). Román byl v nakladatelství oceněn jako nejlepší dosud nevydaný rukopis roku 1950. Víceméně nadšenou porotu tvořili koryfejové tehdejší vlámské literatury, mezi nimiž se v kritickém hodnocení vymykal Willem Elsschot (1882–1960), jenž tuto prózu ohodnotil jako chtěně ordinérní a rozháranou. Není divu. Elsschot, z jehož sevřeného, hutného díla byly v letech 1936–1977 do češtiny přeloženy bezmála dvě třetiny, byl představitelem tzv. nové věcnosti, zastáncem střídmého a uvážlivého vyjadřování. Clausův styl byl naproti tomu od počátku označován za „barokní“, rozmáchlý a rozevlátý, s nemístnou zálibou v nakupených adjektivech. Tehdejší první kritické ohodnocení hnětlo zřejmě Clause po řadu desetiletí. Když mu bylo pětašedesát, vrátil se k němu v jubilejním interview nazvaném „Nakonec skončím jako Elsschot“ (De Volkskrant 11. 11. 1994). Na poznámku o postupném zestřízlivění svého stylu reagoval výpadem, že jednoduchost vyjadřování, v Nizozemsku tolik ceněná, není hodná chvály, nýbrž je spíš znakem chudoby.

Ale zpět ke Clausovu románovému debutu. Takřka dva roky před jeho knižním vydáním ho už velebila první tištěná kritika. Román nazývala jedním z nejsilnějších děl poslední doby, vyzdvihovala tematiku ve Flandrech dosud nevídanou, totiž incest, předem se ohražovala proti „krotkým vyprahlíkům“, které by mohla pobouřit jadrná řeč či nestravitelný detail. Představila protagonisty vypuzené do posmívaného ústraní: Matku, takřka biblickou postavu, muže Mona, pobývajícího na jejím statku už pětadvacet let, aniž kdo zná jeho původ, syna Bennieho, prosťáčka duchem, a dceru An. A hlavně zdůraznila nádherně zajíkavý styl, jenž přímo bere dech a vzdouvá se jako příliv a odliv, ještě zesílený výhradním použitím vnitřního monologu. Nadnesenost bezvýhradně kladné kritiky nepřekvapuje. Napsal si ji (a jménem svého přítele podepsal) sám devatenáctiletý Hugo Claus, začínající literární kariéru první (?) mystifikací.

Nic to ovšem nemění na faktu, že posléze vydaný debut byl odměněn už druhou literární cenou a od té doby padala autorovi do klína další a další ocenění, symbolizovaná někdy jen medailemi, jež odmítal, i stále vzrůstajícími peněžními obnosy, které naopak přijímal. Když byl v roce 1986 vyznamenán prestižní Cenou nizozemské literatury, udílenou jen jednou za tři roky, poznamenal, že mu chybí ještě bratru deset let, než dostane Nobelovu cenu. Dosud je na ni stále navrhovaným věčným čekatelem.

Claus od konce čtyřicátých let nepřetržitě tvoří, dává o sobě vědět, cestuje, naplno žije. Je doma ve všech stylech a trendech od dob Cobry až dodneška. Odmítá být mužem jednoho směru, jednoho žánru. Někteří se domnívají, že je nejlepší jako básník, jiní přísahají na jeho dramatický talent, další na jeho prozaické práce, scenáristickou, režisérskou a libretistickou činnost. Ještě jiní se zhlížejí v jeho angažovanosti a nutkání adresně se vyjadřovat ke konkrétním situacím, byť s výhradami, např. k autorově spoluúčasti na libretu Rekonstrukce (Recontructie, 1969), oslavujícím Che Guevaru, či k dramatu Zub za zub (Tand om tand, 1970), v němž dotáhl enšpíglovskou legendu do současnosti a novodobého Enšpígla nechal ve zfašizovaném vlámském státě soudit v politickém procesu. Nutno podotknout, že Claus není a nikdy nebyl necitlivý k medializaci svých postojů. V roce 1967 vzbudil pozdvižení hrou Masscheroen, v níž uvedl na jeviště postavu Boha v trojici zcela nahých mužů, za což byl odsouzen (ke své lítosti) jen k podmínečnému trestu. Nikdy neváhal vyřizovat si v klíčových románech účty s kdečím a kdekým, např. s Cobrou v próze Jemná zkáza (Een zachte vernieling, 1988) nebo s vlámským kulturním životem všeobecně a s poměry ve filmařském světě zvlášť v románu Belladonna (1994). To vše jsou však mimotextové přístupy, sice propírané v tisku, ale pro význam Clausova díla mnohem méně důležité než čtení textů, v nichž se dá objevit stále něco nového. Když byla svého času v literární vědě populární tzv „nová kritika“, propagovalo se především bedlivé čtení – „close reading“. S trochou nadsázky je možno konstatovat, že u tohoto autora se už léta praktikuje „Claus reading“, jak ostatně zní název souboru esejů z roku 1984. Řada badatelů „čte“ svého Clause a rozkrývá ho stále novým, objevným způsobem. Bylo by jistě žádoucí aspoň některé z nich zmínit a uvést nejzávažnější sekundární literaturu, publikace nápaditých jmen, v rámci pouhého doslovu však od toho upustíme.

K nám byly uvedeny mimo ojedinělé překlady básní např. ze sbírky Stopy (Sporen, 1987) a již zmíněného pozdně naturalistického knižního debutu Metsiersové především převody divadelních her: politicky, nikoli rozverně pojatý Enšpígl (De legende en de heldhaftige, vrolijke en roemrijke avonturen van Uilenspiegel en van Lamme Goedzak in Vlaanderen en elders, 1965, č. 1976), který se u nás dožil jen několika repríz, dále Pas de deux (1973, č. 1977) a Jitřní nevěsta (Een bruid in de morgen, 1955, č. 1988) opět mezi jiným s tematikou incestu, či spíše „nelidsky krásné spřízněnosti“, o níž mluvil Claus už v samochvalné recenzi svého debutu v roce 1948. Na Slovensku vyšel ještě román Úžas (De verwondering, 1962, slovensky 1983), počítaný mezi experimentální prózy, a přesto mimo jiné realisticky zachycující obraz doby v šovinistickém vlámském hnutí tíhnoucím ke kolaboraci. Dosud k nám nebyl uveden Clausův nejprestižnější román Smutek Belgie (Het verdriet van België, 1983), magnum opus přeložené už do více než patnácti jazyků a rozklenuté do dvou obsáhlých částí, z nichž první – „Smutek“ – barvitě líčí dětství v klášteře a poměry ve Flandrech v době schylující se k válce, druhá – „Belgie“ – pak léta válečná a poválečná a přirozeně kolaboraci s Němci a její příčiny i následky. Hlavní v tomto vývojovém románu je však vcítění do bezvýchodné situace chlapeckého protagonisty, který hledá únik ze světa, do něhož byl vržen.

Román Fámy z roku 1996, ověnčený hned dvěma literárními cenami, vyšel šestačtyřicet let po uveřejnění autorova knižního debutu, v rukopise odevzdaného už dříve. Obě díla tedy dělí bezmála půl století. Za tu dobu autor experimentoval s různými moderními technikami a není snad -ismu, v němž by si nevysloužil ostruhy. A přesto se zdá, jako by se po tolika desetiletích obloukem vrátil k technice i tematice své prvotiny. Znovu nahlíží děj očima různých vypravěčů, jejichž vnitřní monology probíhají simultánně ve vysoce funkční polyfonii a ve stále se měnících perspektivách. Už ve svém debutu se Claus přihlásil k poučenosti z děl Jamese Joyce, Louise-Ferdinanda Célina a především Williama Faulknera, a odkazování k jiným textům, jež transformuje, je po celé jeho tvůrčí období typické. Zakládá si na svém stylu, na tom, jak píše. Přesto byl román Fámy v hodnocení poroty při udělení druhé z cen vyzdvižen především jako „působivý příběh“. Šlo tedy hlavně o to, co píše, o tematiku zdánlivě tradičního románu.

Vrátíme-li se k protagonistům Clausovy prvotiny, jak nám je sám představil ve své podvržené recenzi, setkáváme se s jejich archetypy i po půl století ve Fámách. Znovu je tu – v postavě Almy – Matka, žena s minulostí, a spolu s ní muž Dolf, jehož původ zůstává stejně jako u Mona z Metsiersů neobjasněn, a dvě matčiny děti: Noel, prosťáček duchem podobně jako Bennie, a René, nositel děje. I mezi Noelem a jeho bratrem existuje pouto upomínající na vztah sourozenců Metsiersových. A stejně jako čtveřice Metsiersů je i rodina Catrijssových uzavřeným společenstvím vlámské obce vypuzena na okraj, vyvržena kvůli zamlčované, chýrami obestřené minulosti a přítomnosti modrého viru. Belgické Kongo, všudypřítomná mezinárodní kulisa rozpadajícího se kolonialismu šedesátých let, je protějškem vlámského provincionalismu, kde vše jen bublá pod pokličkou. Metsiersové končili smrtí prosťáčka Bennieho a zoufalou větou jeho sestry Anny: „Kdopak nám teď pomůže?“ Ve Fámách zůstane z dvojice sourozenců naživu právě jen postižený Noel a pomoci už není nikde.

Kdoví, zda Claus nechal žít Noela hlavně proto, aby z něho mohl udělat smutného hrdinu románu Nedokončená minulost (Onvoltooid verleden, 1997), který vyšel rok poté a jehož děj se odehrává po dvaceti letech. Penzionovaný komisař Blaute v něm vyslýchá Noela, mstitele všeho zlého a rozsévače nových krutých zel, jež si vyžádají neméně obětí než modrý virus dávno zemřelého Reného Catrijsse. I zde je ve fámách rozptýlen odkaz na skutečnost, totiž na známou aféru vraždícího pedofila Marca Dutrouxe, neboť v Noelovi se probudí nutkání vraždit ve chvíli, kdy zachytí fotografii nahé dívky zaslanou jeho šéfovi.

Fámy, chýry, náznaky, a přitom přesně datovaná skutečnost.

A především dílo, jež se dá číst tolika způsoby. Podle toho, co v něm chce čtenář najít. Krátce řečeno: Claus reading.