Po roce se dostává českým čtenářům do ruky další vlámský román, v němž se z drobných příhod obyvatel typické vlámské obce skládá mozaika současné vlámské, nebo snad belgické společnosti. Před rokem to byl román Kristien Hemmerechtsové Čtvrtek odpoledne. Půl čtvrté. z nakladatelství Eroika, letos přichází Paseka s románem Huga Clause Fámy. Kromě tematiky pojí knihy i obdobná struktura (kapitolky psané z perspektivy různých postav). Fámy jsou z roku 1996, Hemmerechtsová napsala svůj román v roce 2002, přicházejí k nám tedy v opačném pořadí, než v jakém vznikly. Ale to je právě příznivá okolnost, protože Clausův román zachází dál a sahá hloub – ne nadarmo patří Hugo Claus k „velké čtyřce“ moderní nizozemsky psané literatury, kde figuruje jako jediný Vlám v jinak nizozemské společnosti W. F. Hermanse, Gerarda Reveho a Harryho Mulische. A tak lze brát román Hemmerechtsové jako rozcvičku před čtením Clause.

Složité literární poměry v Belgii zrcadlí specifickou společenskou situaci. Valonští autoři tíhnou na jih k Francii, vlámští na sever k Nizozemsku, ale k sobě stojí zády. Vlámské literární hvězdy jako Tom Lanoye nebo Kristien Hemmerechtsová jsou za jazykovou hranicí, která Belgii rozděluje, zcela neznámé osoby, jejich dílo se do francouzštiny téměř nepřekládá. Totéž platí ovšem i pro valonské autory ve vlámské části Belgie. Připočtěme k tomu, že Francouzi se dívají na Valony svrchu, podobně jako Nizozemci na Vlámy. Vlámové byli navíc ve vlastní zemi vždy ve stínu Valonů – to se projevilo například za první světové války, kdy padlo mnoho vlámských vojínů belgické armády proto, že nerozuměli francouzským rozkazům valonských velitelů. Vlámové tedy byli v pozici ze všech stran očurávaného patníčku, jak se výstižně říká nizozemsky. Vede to ke zvláštní směsici komplexů, šovinismu i téměř švejkovského humoru. (Podrobněji o tom: Geert van Istendael: Belgický labyrint, Cinemax, Praha 1998).

Uvnitř Belgie nastává v této situaci v posledních letech pozvolna změna – vlámská část totiž hospodářsky vzkvétá, a tak se Valoni začínají stěhovat do Vlámska za prací. Tradičně frankofonní obyvatelé Bruselu hledají klidnější bydlení v nejbližším – vesměs vlámském – okolí města a posílají pak děti do vlámských škol, protože mají lepší pověst než valonské. Přehlížení Vlámové konečně dosahují uznání a jistého zadostiučinění – pěstování jazyka a kultury k zachování národní identity přináší ovoce.

Vlámská literatura spadá společně s nizozemskou do jedné jazykové oblasti, což se projevuje například tím, že v nominacích na vlámské i nizozemské literární ceny figurují svorně vlámští i nizozemští autoři. Nejvýznamnější z nich – Cenu nizozemského písemnictví – dokonce uděluje střídavě belgický král a nizozemská královna. Významnější vlámští spisovatelé vydávají své knihy v nizozemských nakladatelstvích a významnější nizozemská nakladatelství mívají své odbočky ve vlámských Antverpách či Gentu. Přesto je to, jak upozorňuje nizozemský literární vědec Ton Anbeek, i poněkud umělé sjednocování. „Vlastně existují tři literatury: nizozemská, vlámská a vlámská uznávaná nizozemskými vydavateli. Tu druhou severní Nizozemec nezná – o jednotě tedy nemůže být řeči.“ (Ton Anbeek: Geschiedenis van de literatuur in Nederland 1885-1985, Uitgeverij De Arbeiderspers, Amsterdam-Antwerpen, 1999)

Právě Clausův román Fámy dokládá osobitost vlámské literatury. Katolické Flandry prošly odlišným historickým vývojem než převážně protestantské Nizozemsko. Určitá témata a přístupy bychom v nizozemské literatuře stěží našli, Claus navíc při psaní s oblibou využívá jazykových zvláštností vlámských dialektů (o tom později). Vlámové obhajují po staletí svou svébytnost proti cizím vlivům, cítí potřebu ujasňovat si svou identitu – v tom nám jsou bližší než sebevědomí a sebejistí Nizozemci. Období nacistické okupace se nepřestává objevovat jak v nizozemské, tak vlámské literatuře. Ale kde Nizozemci zpracovávají příběhy z odboje a ukrývání Židů, tam Vlámové zpytují svědomí. Vlámský nacionalismus se totiž někdy zvrhává do extrémů - za druhé světové války se projevoval kolaborací s nacisty, teď bují v krajně pravicové straně Vlámský zájem (dříve Vlámský blok).

Vlámská poválečná spisovatelská generace (Erwin Mortier, Tom Lanoye, Erik Vlaminck atd.) odhaluje škraloupy na válečné minulosti otců a dědů, ale Hugo Claus (nar. 1929) toto období zažil na vlastní kůži – je to doba, která ho utvářela. Proto své stěžejní dílo Smutek Belgie (Het verdriet van België, 1983) psal především jako autobiografický bildungsromán o tom, jak se z chlapce Louise, dospívajícího na přelomu 30. a 40. let, stává spisovatel. Od Louisova osobního osudu se odvíjí obraz vlámské společnosti za druhé světové války. V rozhovoru z března 1983, u příležitosti vydání tohoto románu, přibližuje Claus situaci za války ve Vlámsku následovně: „Obyčejný vlámský chlapec byl vychován tak, že viděl v Němcích rovnocenný bratrský národ, který osvobodí Vlámy z pařátů Francouzů a dalších prožluklých demokratů. (...) Angličani rovnali Vlámsko se zemí, jejich nálety překonávaly v našem vnímání německé hrůzy. (...) Lidské jednání přece určuje především náhoda, tedy pokud nevěříme v iluzi svobodné vůle. Jak se ty věci dějí? Poškorpíš se se snoubenkou, vyjdeš na ulici, vidíš odvodní kancelář Waffen SS a vejdeš dovnitř. Tak se to dělo. Trable doma – hajdy pryč. Měli cizineckou legii hned u dveří.“ Hugo Claus prožíval toto období už vědomě a při jeho líčení nešetří ani sebe. „Když mi bylo asi třináct, byl jsem pár měsíců členem NSJV – Nationaal Socialistische Jeugd Vlaanderen (Nacionálně socialistická mládež Flander). Na druhou stranu jsem přešel, protože Němci začali prohrávat, chtěl jsem se přidat na stranu nejsilnějšího.“ Je jasné, že od Huga Clause se nedočkáme černobílých hodnocení. Na to je situace ve Vlámsku příliš složitá. Clausův pohled je... černočerný.

Z těchto historických kořenů vyrůstá i román Fámy. Autor nás přivádí do západovlámské vesničky Alegem dvacet let po válce. V bývalé belgické kolonii Kongo je v prvních letech po vyhlášení samostatnosti neklid, belgická armáda tam zasahuje na ochranu krajanů. René Catrijsse, starší syn Almy a Dolfa, kteří mají v Alegemu obchůdek s vínem a pálenkou, se nechal naverbovat a na tři roky zmizel, teď se objevuje v zuboženém stavu v rodné vsi. Jako dezertér se skrývá před úřady, ale o jeho návratu se brzy po vesnici šušká. Tím spíš, že se od té chvíle mezi lidmi šíří záhadná nemoc a smrt kosí jednoho po druhém. Oživí se tím dávné veřejné tajemství: Alma pracovala za války jako ošetřovatelka v německém polním lazaretu. V posledních dnech války tam prožila vášnivý poměr s vlámským obergruppenführerem. Jen ona ví, že je René její „hřích mládí“. René, smýkaný událostmi z neštěstí do neštěstí, cítí mlhavě tíhu jakéhosi dědičného hříchu. V noci někdo počmárá dům Catrijssových hákovými kříži, jejich obchodu se lidé čím dál víc vyhýbají. Měl by být zničen zdroj nákazy, ale pro likvidaci Reného mluví i další důvody: odstranit nepohodlného svědka válečných zločinů v Kongu, zmocnit se jeho dílu válečné kořisti. Rodinná tragédie přesto ústí v jakýsi náznak naděje – sňatek dvou outsiderů, kteří si zbyli: mladší, postižený syn Noël se žení s Alicí, bezbarvou sestrou místní krásky Julie, která obloudila Reného i Noëla, načež přesídlila z ospalého vlámského venkova do Amsterodamu, kde je společenská rebelie 60. let v plném proudu.

V krátkých kapitolách psaných z perspektivy různých postav nás autor uvádí pod zdánlivě poklidný povrch venkovského společenství. Důležitou roli tu má Clausův osobitý jazyk – nizozemština ovlivněná vlámskými dialekty. Dodejme, že v nizozemštině, kde jsou možnosti písemného vyjádření hovorových prvků velmi omezené, tím Claus značně rozšiřuje svůj spisovatelský rejstřík a je tak ve výhodě proti nizozemským kolegům. Autor přiznává, že se při psaní tímto jazykem srdečně baví, kdežto texty, které píše standardní nizozemštinou, mu toto potěšení neskýtají. Jako příklad uvádí repliku otce z románu Smutek Belgie, který po návratu z internačního tábora nejprve zasněně pronese: „Ale ty fritky, co tam dělali...“ V románu Fámy upoutá například téměř gogolovská postava pošťáka (čte poštu, je na mladičké dívky – dodejme, že místní lolitky přitom rozhodně nejsou žádná neviňátka), který v kostce vyjádří složitý vztah Vlámů k francouzštině, když si na kole prozpěvuje hit belgického idolu 60. let Salvatore Adama, „co se hodně hraje v rádiu, ačkoliv je francouzsky a my přece neplatíme poplatky za rozhlas, aby se v něm propagovala řeč nepřátelská našemu lidu. Zpíval jsem si taky trochu proto, abych si oprášil svou francouzštinu.“ Claus nám tedy sice předkládá černý, nelítostný pohled na svět, jeho Alegem je plný neřestných, bezcharakterních a mnohdy i tělesně odporných postav, líčených se sžíravou ironií, ale právě jazyk vše jaksi polidšťuje. A tak i chór místních mužů – od učitele po obecního blázna -, scházejících se v hospodě Pod Pokličkou a probírajících u piva dění ve vsi i ve světě na základě neurčitých fám, má své odzbrojující, vpravdě pábitelské momenty díky výrokům typu: „Na světě není spravedlnosti, dokonce ani v Belgii.“ Takové úlevné okamžiky jsou při čtení opravdu potřeba, protože jinak by některé drastické, naturalistické scény byly sotva k unesení.

Co naplat, Claus si o světě a o lidech nedělá nejmenší iluze. A tak sňatek prosťáčka Noëla a šedé myši Alice vyznívá sice, jak už bylo řečeno, v závěru tohoto románu jako náznak naděje, ale v následujícím románu Nedokončená minulost (Onvoltooid verleden, 1997), který na Fámy volně navazuje, Claus i tento tenký paprsek světla nemilosrdně dusí, když se z Noëla stane zrůdný vrah a pedofil po vzoru Marka Dutrouxe. Skrz naskrz zkažená a zkorumpovaná společnost, kde váleční zločinci unikli trestu a nepřestali mít vliv, kde návštěva dvou kafkovsky tajemných mužů v baloňácích je jasná hrozba, ale s nepřebernými možnostmi vysvětlení (jsou z berního úřadu? od policie? posílá je Reného bývalý velitel? nebo někdo jiný? kdo?), kde zkrátka vládnou dohady a nikdy se nic jednoznačně nevysvětlí, taková společnost v nás může vyvolávat odpor, případně nám může být povědomá, ale musíme Clausovi přiznat, že nám dává tyto kapky v podobě sevřeného, brilantně napsaného podobenství, skýtajícího dostatek látky k přemýšlení i k hledání dalších a dalších významů. Clausovy Fámy ve výborném překladu Olgy Krijtové a doplněné jejím fundovaným doslovem představují to nejzajímavější, co současná vlámská literatura nabízí.