Když se v červnu 2005 v nizozemských knihkupectvích objevil román Ivana Klímy Geen heiligen, geen engelen (Ani svatí, ani andělé), byl to už sedmý titul tohoto autora, který amsterodamské nakladatelství Wereldbibliotheek uvedlo na knižní trh. První čtyři (Zomerliefde 1987 – Milostné léto, Praagse ochtenden 1990 – Má veselá jitra, Liefde en straatvuil 1992 – Láska a smetí, Eiland van de dode koningen 1994 – Ostrov mrtvých králů) překládal docent české literatury na Amsterodamské univerzitě Kees Mercks, od roku 1996 se tohoto úkolu ujala překladatelka Irma Pieper (Wachten op het donker, wachten op het licht 1996 – Čekání na tmu, čekání na světlo, De verliefde koordanser 1998 – Moje první lásky, Geen heiligen, geen engelen 2005 – Ani svatí, ani andělé). Recenzenti vítají tedy Klímu jako starého známého a věnují knize – ve srovnání s jinými českými autory (s výjimkou světového spisovatele Milana Kundery) – nebývalou pozornost.

První ohlas
Hned 14. července vyšla v příloze deníku Volkskrant rozsáhlá recenze předního literárního kritika Michaëla Zeemana s titulem Zmatené hledání souvislostí a podtitulem Humor u Ivana Klímy smrtelně zvážněl:

“První, co upoutá v románu Ani svatí, ani andělé českého spisovatele Ivana Klímy, je, že z něj ve srovnání s jeho předchozí tvorbou – romány, sbírkami mnohdy vzájemně propojených povídek – zmizel humor. Pryč je oblíbené ironizování, černé vtipy a bizarní scény, které jeho předchozím knihám propůjčovaly skrz naskrz českou, nebo snad musíme říct pražskou atmosféru. Malá země, velký lid, vždy ochoten vnímat směšnou stránku života a klást na ni důraz. I v jejich literatuře – od Čapka a Haška v prvních desetiletích minulého století, po Topola a Viewegha v současnosti, se knihami promenuje smečka veselých zkrachovanců, přesvědčených o zbytečnosti veškerého svého konání, ale pevně rozhodnutých pořádně si to užít.

Klíma byl jedním z nich. Jeho podivuhodné životní osudy a kariéra – za druhé světové války byl jako chlapec vězněn v modelovém táboře Terezín a jako spisovatel byl po ruské okupaci Československa v roce 1968 nucen vykonávat nejrůznější zaměstnání, protože jeho knihy už nesměly vycházet – tvořily nevyčerpatelný zdroj pro jeho příběhy a jeho mírná, absurdním životem, který vedl, nejvýš pobavená povaha zaručovala zábavný tón. Sebeironie jako záchytný bod, rozhodnost při odolávání především byrokratické a diktaturní skutečnosti jako kompas.

Po tom všem není v jeho nejnovějším románu, který vyšel původně v roce 1999, tedy deset let po pádu komunismu ve střední Evropě, už ani stopy.

Narážíme na to častěji, zejména v české a polské literatuře. Byli lepší jako poražení než jako vítězové. Odstup, který diktatura umělcům, zejména spisovatelům, jakoby vnucovala – byl dárek: který blázen by se ztotožňoval se zločinným režimem? – jejich dílům padla lépe než dvojakost, kterou s sebou přináší jinak úctyhodná demokracie. Tyranie je absurdní a demokracie sice také, ale uvnitř demokracie jsme na udržování té absurdity spoluvinni všichni. I spisovatel.

“Ideály už nejsou.” V románu Ani svatí, ani andělé si tak povzdychne starý komunista, otec vypravěčky, a o půl lidského života později to po něm ona, která si s otcem zkusila své, zopakuje. Za tu polovinu lidského života zanikl komunismus a zmizela nesvoboda, přišla demokracie se svou volností. Opakování povzdechu a jeho echo jsou proto také absurdní, ale není to absurdita, se kterou by se snadno dalo žertovat. A tak je Klíma tentokrát převážně vážný, smrtelně vážný, a pro sebeironii nezbývá téměř místo.

Otec kdysi opovrhoval mládím své dcery, protože nevedla třídní boj. Z dcery se zatím stala matka – a zubařka vychovávající dceru sama. “Byla jsem s to pro sebe muže získat, ale ne udržet; vždycky jsem měla pocit, že si jejich lásku nezasloužím.” Její dcera, -náctiletá v devadesátých letech minulého století, experimentuje s kluky a drogami a z výtek si stejně jako matka před třiceti lety nic nedělá. Přesto objevuje současná matka jisté rozdíly ve věčné nedůtklivosti pubertálních dcer. Dnešek je nejistý, svoboda ambivalentní.

Na to téma Klíma rozehrává variace, přičemž matka pětačtyřicátnice tvoří prisma, lomící jak spojnice z minula, tak spojnice do budoucna. Když čas přirovnáme k fázím přílivu a odlivu, pak lze vnímat minulost jako odliv a budoucnost jako příliv. Minulost odplývá v zapomnění, budoucnost se na nás valí v nevypočitatelných vlnách a někde mezi tím stojíme my, v mrtvém bodě času.

Matka si pořídí milence, mladého historika, který se přehrabuje v archivech souvisejících s komunistickou érou. “Žasnu, kolik místa tam zabírají zprávy o nevěrách a podvádění,” říká. “Jako by každý každého podváděl.” Chce, aby byl někdo povolán k odpovědnosti, ale pro Komisi pro pravdu a usmíření, po vzoru té jihoafrické, chybí jak prostor, tak chuť. Absurdní vlastnost minulosti spočívá v tom, že ji nelze povolat k odpovědnosti. Stejně jako dceru, čti: budoucnost.

Zmateně stojíme mezi tím, hledáme souvislosti a odpovědnost.

Je to dřina, život po diktatuře, život bez hrdinů. Lidi, kteří do něj ze dne na den museli vkročit, přechází smích. Celou dobu proto balancuje Klíma v tomto románu nad propastí triviality, ze sbírky anekdot se téměř stává piksla měšťáckých mouder. Že tomu nakonec unikne, že se mu podaří každodenní dvojakost vylíčit bolestně, a tedy dojemně, podtrhuje jeho velikost. I ve svobodě se dá psát."

Další reakce
O dva týdny později následovala recenze Willemijn van Drunenové Klímovo boží mžiknutí (Klíma´s goddelijk knipoog) v internetovém časopise 8weekly. Poněkud opožděně se ve svém sloupku na zadní straně deníku NRC Handelsblad rozplýval Frits Abrahams nad Klímovým Milostným létem, které objevil o letošních prázdninách.

Zatím nejrozsáhlejší článek přinesl týdeník Vrij Nederland 27. srpna 2005. Recenzentka Nausicaa Marbeová ho pojmenovala Praag moet dood (Praha musí zhynout) a otvírá ho připomínkou Klímovy eseje z roku 1994 Societal Evil and Tolerance (Společenské zlo a tolerance). Marbeová prokázala už dříve, že se o českou literaturu zajímá a nizozemské překlady sleduje, nebo v každém případě po nich sahá, aby v recenzi na určitou českou knihu nastínila širší kontext. Je to jistě sympatická, současně však při recenzování českých autorů poměrně vzácná vlastnost (knihomol Zeeman je výjimka potvrzující pravidlo). Všimněme si zdánlivé drobnosti, že Zeeman i Marbeová používají termín střední (nikoliv východní) Evropa. Z jejího textu vybírám některé zajímavé pasáže (stejně jako v Zeemanově recenzi překládám citáty z románu z nizozemštiny, protože český text nemám k dispozici).

"(...) (Klíma) pohlíží na člověka jako na vězně spoutaného řetězcem viny a spoluviny na zločinech minulosti i jejich odplaty, plodící opět nové zločiny. Tento kruh chce Klíma prolomit tím, že staví své postavy do situací, v nichž se řetězec viny rozpadá, vytrácí, nejlépe mizí úplně.

Tato deset let stará myšlenka je určující pro Klímův román Ani svatí, ani andělé, nedávno přeložený do nizozemštiny. Kniha vyšla v Praze už v roce 1999, o dva roky později v anglickém překladu a do nizozemské jazykové oblasti se dostává tak pozdě z nepochopitelných důvodů, jako by aktualita střední Evropy a její literární obraz nebyly dostatečně závažné k tomu, abychom je pozorně sledovali.

Nebo se snad Klímův nizozemský vydavatel zalekl hlavní postavy románu, kladoucí na čtenáře jisté nároky? Kristýna není jen první Klímova ženská hlavní hrdinka, ale také značně protivná postava, v níž se sbíhají nejrůznější řetězce viny z uplynulého století. Pětačtyřicetiletá světlovlasá zubařka je oslňující kráska, ale trpí také depresí a je nevyléčitelně fatalistická. Každých pár stránek šeptá zkrušující mantry jako „všechno v mém životě se jaksi zaseklo“, „mám šikovné prsty, ale nic v životě se mi nepovedlo“ nebo stejně málo povzbudivé „život je smutný. Člověk asi nakonec vždycky zůstává sám.“

Tato hrdinka samozřejmě nevěří na lásku. Je na světě, aby ji muži opouštěli, to ví od chvíle, kdy ji opustil nevěrný manžel. Dokonce i ztraceného medvídka, který jí v dětství skýtal vzácné šťastné chvilky, vnímá jako prvního manžela, který od ní utekl. Svou současnou mizérii rozmazává i do budoucna a do minula.

Toto je nový člověk, který unikl z diktatury. Na těchto znavených plecích spočívá budoucnost střední Evropy. Za zdánlivým pokrokem se skrývá ničivá strnulost. Téměř po tři sta stránek se Kristýna nemění. Nemění se její myšlenky ani zvyklosti, tedy v Klímově nemilosrdné režii. Nepřestává se chmuřit, pít víno a kouřit a někdy poslouchá hudbu, ne z radosti, ale „aby nežila jak zvíře.“ Klímu její úporná únava životem fascinuje a líčí ji s nábožnou schopností vcítit se do druhého.

Znalec Klímova díla nevyhnutelně vidí v této oddanosti pokání, možná za všechny ženské postavy, podváděné v jeho předchozích románech mužkými hrdiny. Manželka v Milostném létě se doma štve, zatímco se manžel pouští do destruktivního mimomanželského vztahu. Pak je tu ještě podváděná manželka disidenta a spisovatele v Lásce a smetí, podle mého názoru Klímově nejskvělejším, filosofickém románu o touze po svobodě - v lásce, v diktatuře, v náboženském prožitku. Dále je tu hlavní hrdina z Čekání na tmu, čekání na světlo, oportunistický kameraman, který má na svém mužském svědomí mnoho zkrachovaných vztahů. Klíma těmto mužům odrostl a vtělil se do osamělé ženy, čímž možná bezděky vytváří moderní hrdinku z konce století, bez přestání chlastající a hulící sestřenku Bridget Jonesové, jejíž sebeironie je ovšem v posledním tažení. (...)

Klíma exceluje ve splétání historického, společenského a osobního trápení. Ale nejvíc v tomto románu překvapuje v kapitolách, kdy je u slova Kristýnina dcera Jana. Odbojná dívka vidí v každém „debila“, na všechno „sere“, píchá, čichá a polyká a z Klímy se náhle stává odborník na puberťácký jazyk, drogové koktejly, dobré a špatné tripy a nakonec i na abstinenční halucinace. Vedle letargické matky překypuje Janin obhroublý jazyk a výstižné postřehy životem. Je kruté, že spisovatel nechává právě tuto dívku, vyrůstající ve svobodě a blahobytu, ztroskotat. S výjimkou několika poznámek o prázdnotě konzumní společnosti však nebudí dojem, že by chtěl dnešní kapitalistické Česko tvrdě kritizovat. Ovšem Kristýna si povzdechne: „Ale co je svoboda? Brána do neznámého prostoru, kde zabloudí i dospělý, a mojí holce teprve bude šestnáct.“

Přesto Klíma ve svém chmuření nad člověkem neviní z mravního úpadku určité státní zřízení. Odpovědnost nese člověk sám. (...)

Drogy nejsou příčinou Janina trápení, ale nahodilá součást její skutečnosti. Její ztroskotání působí matka, žena, která vlastně nechce žít - z pocitu viny vůči babičce, která zahynula v plynové komoře. Jana kruh uzavírá tím, že podléhá drogám. Její otec umírá na rakovinu, babička téměř podléhá vysokému tlaku. Svět se plahočí dál, kdežto bůh se dívá na druhou stranu. Nikoliv z nezájmu, ale z nevědomosti. I to je myšlenka z románu Láska a smetí: že lidský život trvá jen pár božích mžiknutí. Nebo jak říká v tomto románu Kristýnin manžel, dějepisář: žijeme příliš krátce na to, aby si nás bůh všiml. Neví, že existujeme.

Jak rozbije Klíma při tkaní tohoto důmyslného koberce z marastu a odcizení okovy viny a trestu spoutávající jeho postavy? Tím, že do příběhu ve vhodném okamžiku přihodí hrstku štěstí. Největší naději na vykoupení přináší mladý Jan, třetí vypravěč v knize a absolutní protipól Kristýny. Narodil se v roce 1968. „Jsem dítě Pražského jara. To znamená, že jsem dostal do vínku naději, nebo spíš falešnou naději.“ Je o patnáct let mladší a věří v lásku, kterou s ní chce prožít. Je vitální, vášnivý, a navíc syn disidenta. Jan se nevzdává, chce historii vlastnoručně napravit. Prací u instituce, která pátrá v archivech po zločinech komunismu, doufá, že dostane viníky před soud. Ví přesně, o co usiluje: o odplatu. Chce dostat za mříže vyšetřovatele svého otce. Ale když ho vypátrá, je to zestárlý lump, který drží jazyk za zuby.

V Janově osobním dramatu se skrývá nepříjemné poučení, hlásané spisovatelem, který vždy, i v politicky slušných dobách, odmítal hrát si na policajta. Každá důsledná mravní reforma vede v lepším případě do slepé uličky, v horším k další destrukci a odcizení. V Klímově románu to platí pro polovinu Evropy osvobozenou od komunismu, ale je to univerzální pravidlo. A nahání strach. Zvlášť teď, když se zdá, že proti terorismu a mravokárství mnohých příznivců neochvějného islámu je Evropa bezmocná.

Podle Klímy je veškeré úsilí o spravedlnost odsouzeno k neúspěchu. Ve svém románu nechává s jistým požitkem Jana klopýtat o nebetyčné ideály spravedlnosti a pokání, aby tak odhalil nesmyslnost jeho snažení. Všichni včerejší katani jsou mrtví, sešlí věkem nebo zaujímají vysoká, neochvějná místa. Nakonec dostane Jan výpověď. „Nehodím se pro tu práci, protože se nedokážu smířit s tím, že lidi jsou, jací jsou,“ je moudrá, ale trpká myšlenka, kterou se utěšuje. Hrozí, že tím prolomí řetězec odplaty jako první, ale Kristýnu tomuto umění naučit nemůže: ta už se od něj ve strachu z opuštění odvrátila.

Spisovatel nás však nezbavuje veškeré naděje. Když Kristýna nechá dceru hospitalizovat na soukromé protidrogové klinice na venkově, objeví se tam vousatý muž v tričku s nápisem „Křesťanský spolek mládeže“, který se ale pro změnu neohání bohem. V jeho kanceláři visí svorně vedle sebe svatý obrázek a Sigmund Freud. Jeho protidrogový koktejl tvoří terapie a kasárenská kázeň vyčerpávajícího zemědělského života. Janě to v každém případě prospívá. Tento guru a jeho polepšovna jsou připomínkou drastických převýchovných táborů v bývalém východním bloku. Dívka nalezne smysl života teprve v okamžiku, kdy je její svoboda na příděl.

Teď ještě Kristýna. Pro ni přicházejí pravá osvobozující slova kupodivu v novém řetězci, totiž řetězci tradice, která pojí generace jako červená nit. Během návštěvy u matky rozebírá stará dáma náhle Kristýninu bezmoc vůči dceři: „Co jsi sama neměla, nemůžeš taky dát druhému.“ Ani ona od své matky, která zahynula v plynové komoře, nedostala nic. Ale při vzpomínce na tuto babičku si její dcera náhle vybaví její vyprávění o svátku Velkého smíření. „Musíš odpustit lidem, kteří ti ublížili, a musíš poprosit o odpuštění lidi, kterým jsi ublížila ty.“ Téměř-komunistická babička, která hlásá náboženské poselství, křesťanský guru, který přesvědčuje lidi, že nejsou „ani svatí, ani andělé“. Jako by Klíma – na vzdory titulu svého románu – nechával na čtenáři, zda v tom má prsty bůh.

Mezitím se spisovatel pouští do dalšího fenomenálního projektu. Klímovi nestačí, že Kristýna a spol. pracují na dekonstrukci svých posedlostí, je třeba zbourat ještě víc. Téměř nepozorovaně hyne v tomto románu také velká láska mnohých českých spisovatelů: Praha. Město, kam si turisté jezdí pro dávku romantiky a zašlé slávy, otravuje románové postavy jako plynová komora. Klíma nás vláčí po otlučených domech, kde je to cítit plísní a kyselým zelím, po špinavých zákoutích, kde se scházejí pankáči nebo skini, po troskách, které nahryzaly myši a krysy, po pustých továrních pozemcích, chatrčích z vlnitého plechu, smetištích a ramenech Vltavy, jimiž „unaveně“ proudí špinavá voda.

Jan si povzdechne: „Připadalo mi, že v našem městě by se, stejně jako v Sodomě, deset spravedlivých nenašlo.“ Klíma okamžitě nasadí apokalypsu. Démoni, upíři, duchové, tuláci, opilci, krysy, mrzáci, kostry žebrajících dětí a brouci velikosti králíků, není zrůdy, která by se v této knize v jedné z četných halucinací nepromenovala po pražských ulicích. Horoskop dokonce předpovídá na červen 2006 zánik města. Je to jasné: kdo se chce zbavit okovů historie, musí také změnit historické kulisy. I za cenu toho, že zhyne milovaný kousek Evropy. Klíma psal tuto knihu během krvavé války na Balkáně, její trosky a kaluže krve byly ještě čerstvé a nepříjemně blízko.

Ne nadarmo prožívá Kristýna začátek svého vykoupení v troskách venkovské kaple. V holém prostoru bez svatých a andělů stojí jen dvě modré vázy. Ihned si vzpomene na traumatickou událost, kdy jako malá rozzuřila otce, protože rozbila modrou vázu. Celý život hledala za vázu náhradu. A teď tu stojí dvě, prázdné. Jako by jedna nesla tíhu minulosti a druhá nabízela osvobozující prázdnotu. Grál by nalezen.

Ale Klíma nezachází ve spekulacích tak daleko. V této chvíli se už od Kristýny a jejího fňukání odloučil, pozoruje ji z dálky, ať si dělá, co chce. Nerozpadá se jen řetězec viny, ale i příběh. Zazní tu ještě, že se člověk hlavně musí dozvědět něco o sobě, ale naštěstí se o tom Klíma dál nešíří. V tom bodě totiž literatura končí. Skutečné oprošťování od svatých nebo katanů nacismu a komunismu i ostatních, snad božských doktrín, se má dít diskrétně. Bez společenského rámusu, bez obětí. Jako by chtěl spisovatel říct, že je už dost knih, jimiž mávají přebujelá ega, aby si vynutila souhlas. Začarovaný kruh viny a trestu lze prolomit jen v tichu. Člověk by měl raději pracovat na vlastní integritě než na integritě společnosti, je zřejmě Klímovo kredo. Kdo chce za každou cenu svět i nadále napravovat, stane se kolečkem v obrovském stroji poháněném nenávistí. Postavy tohoto podivného, zneklidňujícího románu dosvědčují, že uniknout odtamtud je téměř nemožný úkol.“

Nausicaa Marbe: Praag moet dood, Vrij Nederland, 27. srpna 2005
Úryvky z článku převzaty se souhlasem autorky.

Michaël Zeeman: Beteuterd op zoek naar samenhang, Volkskrant, 14. července 2005
Článek převzat se souhlasem autora.

Ivan Klíma z pohledu českého
Na svět se musí nahlížet z různých míst, článek Luďka Navary (MF DNES, 2.9.2005)
Recenze Aleše Hamana na povídkový soubor Moje nebezpečné návraty (LN, 8.11.2004)