Promyšlená detektivka
Nejnovější román Michala Viewegha je naprosto vynikající. Tedy pro ty, kteří na literaturu nekladou žádné zvláštní nároky, radují se z vrstvení banalit a dokážou se nadchnout příběhem s lehce exotickými kulisami...
Nejnovější román Michala Viewegha je naprosto vynikající. Tedy pro ty, kteří na literaturu nekladou žádné zvláštní nároky, radují se z vrstvení banalit a dokážou se nadchnout příběhem s lehce exotickými kulisami.
Michal Viewegh osidluje svůj román Případy nevěrné Kláry – na rozdíl od většiny svých předcházejících děl – hned dvěma hlavními mužskými hrdiny. Jeden z nich je spisovatel, druhý majitel detektivní kanceláře. Domněle podváděný spisovatel navštíví detektiva, neboť chce nechat sledovat svou mladou přítelkyni. Oba sympatičtí a vzdělaní chlapíci, veleúspěšní ve svých oborech a jaksi si vůbec nápadně podobní, si velmi padnou do oka, ale jejich vztah se brzy zkomplikuje – právě vinou oné nevěrné přítelkyně Kláry.
Výhoda dvojího hlavního hrdiny je v případě Vieweghova opusu evidentní – tímto způsobem může dále rozehrávat (až k totálnímu čtenářovu vyčerpání) svůj oblíbený princip tematizace psaní.
Román začíná kurzivou psanou v duchu béčkové detektivky: „‚Vyprávěj, Denisi,‘ vyzvu ho znovu. ‚Vyprávěj a važ každý slovo.‘ Mlčí příliš dlouho, takže musím pistoli natáhnout a odjistit. Ty ostré, přesné zvuky jako by ještě znásobily její význam: nyní opanovala celou místnost.“ (s. 10). Ocitáme se tu na samém konci děje, přičemž vlastní románový příběh tvoří Denisovo (detektivovo) retrospektivní vyprávění celého „případu“, jehož je spisovatel Norbert nakonec hlavní obětí. Plynulý tok Denisova líčení je čas od času přerušen návratem k rámcovému příběhu, který ovšem má „v rámci“ celku snad jediný význam – upozornit čtenáře na autorovo bravurní zacházení s více rovinami. Oblíbeným přecházením mezi ich- a er-formou jakožto i neustálým připomínáním toho, co je fikce a co realita a kam až sahá spisovatelova moc (v tomto případě ještě znásobená, ve hře je totiž kromě roviny spisovatele Norberta ještě rovina spisovatele Viewegha), může být nadšen snad jen čtenář, který se s Vieweghovými texty nikdy předtím nesetkal.
Autor banální jazyk rámce, přes všechna očekávání, nepřekonává a pokračuje ve stejném duchu; trivialita tedy bohužel nezískává punc parodie či přinejmenším lehkého pousmání, ba právě naopak: je hlavním charakterovým rysem vypravěčského stylu.
Detektivní žánr nebývá považován za vysokou literaturu, nepochybné však je, že dobře promyšlená detektivka představuje skutečně náročný oříšek. Viewegh se o variantu na tento žánr pokusil svým vlastním způsobem. Jakožto autor píšící skutečně lehkou rukou – jeho romány tak lze bez problémů přečíst během chvíle prakticky kdekoli – měl předpoklady zvládnout požadavky, které žánry tohoto typu na „své“ autory kladou. Místo toho se však čtenáři do rukou dostává román, který je tristně prostý jak ve svém obsahu, tak ve stylu. Adjektivum „prostý“ v této souvislosti však zároveň znamená jakoby bez ambicí, mělký, průměrný či řídký.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.