Federigo Tozzi je tvůrcem zoufale neschopného literárního hrdiny, míjejícího se s realitou, postavy, kterou v italské literatuře učiní slavnou především Italo Svevo.

Na rozdíl od Sveva se v Tozziho románech ovšem nenacházíme v mezi terstskými bankovními úředníky, nýbrž na toskánském venkově a v chudších čtvrtích Sieny a Florencie. Nebylo to sice autorovým úmyslem, ale jeho román je zajímavý také tím, jak je v něm popisována dobová atmosféra míst, která dnes patří k turisticky nejexponovanějším v Evropě.

V románu Se zavřenýma očima (Con gli occhi chiusi) sledujeme dospívání Pietra Rosiho, jeho zvláštní rodinné prostředí a jeho ještě zvláštnější přístup k životu. Petrův život se odehrává v závislosti na dvou dalších klíčových postavách – na otci Dominikovi a na atraktivní vesnické dívce Ghisole. Dominik je fanatický lakomec a zarputilý, tvrdý podnikatel, který se z ničeho dokázal vypracovat na majitele několika statků a prosperujícího hostince v centru Sieny. Jeho panovačnost, nekompromisnost v jednání s dalšími lidmi, ziskuchtivost a touha prosadit se v nepřímé úměře projevují na synovi a na celém okolí vůbec. Dominik jakoby ukusoval životní prostor svým blízkým a deptal jejich ego. Petr tedy žije v totální citové deprivaci s matkou, která sama v manželství trpí, a s otcem, který by ho dokázal ocenit jen coby pracovní sílu.

Z chlapce vyrůstá mladík, který není schopen najít místo pro život, nedokáže navázat normální vztahy s nejbližšími příbuznými, s přáteli ani s dívkami. Kolem všech a všeho prochází bez zájmu, jeho typická póza je s rukama v kapsách. „Bylo mu dobře na posteli, se zavřenýma očima (s. 130). Neví, co si počít s vlastním životem. Doma nepřiloží ruku k dílu, téměř paralyzován vzorem, který mu skýtá otcova dříčská povaha, nedokáže se soustředit na učení, střídá jednu školu za druhou a zkoušky dělá v opravných termínech.

“Styděl se, že mu je už dvacet a že je tak pozadu se studiem. To ho pokořovalo.

Ve Florencii si najal pokoj v Cimabuově ulici a jedl v blízkém hostinci.

Dlouhé hodiny trávil s hlavou opřenou o ruce v domnění, že studuje, v roztoužení mařeném a přerývaném všemi pocity – od špatné nálady po melancholii – jako čarami taženými příložníkem.” (s. 128)

Nic ho nezajímá, praktická ani intelektuální činnost. Dominik si nad svým synem rve zoufalstvím vlasy a stále více si uvědomuje, že plody své celoživotní práce nebude mít komu předat. Otec i syn se navzájem nenávidí, otec však nutí sám sebe dávat mu další a další šance, a v synově odporu je zase skryt i obdiv k otcově hrubosti.

Na statku v Poggio a’ Meli Petr poznává chudou dívku Ghisolu. Již v době prvního dospívání ho její přítomnost uvádí do silných rozpaků a vyvolává v něm vzrušení. Nedokáže se však k dívce chovat ani jako kamarád, ani se jí účinně dvořit, všechna jeho gesta jsou neadekvátní, násilná, trapná. Projevem jeho vzrušení mohlo být i toto:

„Vyškubával všechny sazenice, které mu přišly pod ruku, vytrhával výhonky vinné révy a tyčí tloukl do stromu tak dlouho, až mu sedřel kůru. Cvrčkům vytrhával nožičky a křidélka, a pak je napichoval na špendlíky.” (s. 28)

Ghisola je veselé děvče, které si myslí na úplně jiné nápadníky, na zdravé, „normální“ vesnické chlapce, které potkává okolo, a z Petra má leda legraci.

Po letech, během kterých zemře matka, Petr s otcem téměř přeruší vztahy, nechává se vydržovat na marných studiích a občas si přilepšuje krádežemi doma, dochází k dalšímu setkání s Ghisolou. Dívka byla ve službě u různých rodin a vzdálila se venkovskému prostředí. I když se na nějaký čas vrací na vesnici, nehodlá dlouho zůstat. Vesnice ji ostatně nepřijala. Na atraktivní a živou dívku hledí ostatní ženy se závistí, muži se na ni lepí a každý její krok vyvolává další a další pomluvy.

Zdá se, že obchodník s hliněným zbožím pan Alberto by mohl Ghisolu konečně učinit šťastnou. Povedl se mu však pravý opak: přivedl Ghisolu do jiného stavu a vzniklé finanční potíže mu zabránily se o ni postarat. V této chvíli, kdy je potřeba najít otce pro dítě, začne brát Ghisola mladého pana Petra vážně. Pojme plán přiblížit se mu, co nejdřív ho svést, prohlásit ho za otce dítěte a donutit ho ke sňatku.

Petr je sice Giselinou náhlou povolností polichocen, ale jeho rigidita a strach z činu mu nedovoluje vztah posunout „dál“, takže nechce o předsvatebním sexu ani slyšet. Přitom všichni z okolí, kteří pár potkávají, jsou přitom předsvědčení, že Ghisola, která již z minula má neslavnou reputaci, je Petrovou milenkou, a rádi toto téma rozebírají. Po řadě tragikomických situací Petr obdrží anonymní dopis.

Nebudeme prozrazovat pointu, ale jak je u Tozziho běžné, ani tento příběh nedospívá k šťastnému konci. V knize vůbec není nic šťastného. Čtenář zejména nemá s kým se identifikovat, neboť zde schází kladná postava. Všichni jsou si odcizení a chorobné rysy hlavních postav nedovolují vytvořit citově spokojený život. Co si však můžeme užít, je autorova mistrná schopnost stvořit a do hlouby popsat psychologii všech podivných účinkujících v této ponuré historii. Tozziho rázovitost a vypravěčské schopnosti pracující dovedně s metodou asociace, z něj po právu činí jednoho z největších italských prozaiků 20. století.