Ukázka pochází ze samého začátku románu, kdy je představen Dominik Rosi, otec hlavního představitele Petra. Vidíme tu ve zkratce jeho život a jeho charakter. Je to muž, který z ničeho vybudoval za cenu soustavné dřiny a lakoty veliké jmění. Není schopen vnímat nic, co by nemělo ekonomickou hodnotu, city pro něj neexistují, nedokáže se vcítit ani do nejbližších příbuzných, netoleruje odlišnost a slabost. Na vše se dívá z hlediska užitku. Tozzi mistrně v krátkosti shrnuje jeho dominantní rysy a zároveň vykresluje rodinný trojúhelník: despotický otec, rezignovaná a citově narušená matka a malý syn, budoucí hlavní postava. Matka, která sebe sama přirovnává ke slepici, jako by byla jen jednou z položek v manželově hospodářství. Tozzi dosahuje literárního účinku tím, že přenechává svoji roli vypravěče ve třetí osobě Domenikovým myšlenkám prostřednictvím tzv. nepřímé řeči. Znamená to, že pokračuje vypravování bez uvozovek, ale pohled na svět již není pohledem vypravěče, nýbrž pohledem postavy.

Se zavřenýma očima
Kuchaři a číšníci odešli z hostince. Jeho majitel Dominik Rosi se tam však ještě pozdržel, aby v rych­losti, při světle hustě kapající svíčky, spočítal denní tržbu. Když se dotkl dvou padesátilirových banko­vek, sevřely se mu prsty. Než je vložil složené do náprsní tašky ze žluté kůže, podíval se na ně ještě jednou, aby viděl, jak vypadají složené. Pak se ústy přiblížil k plaménku svíčky, aby ji sfoukl. Kdyby tak rychle neuhořívala, byl by spočítal i peníze z pokladničky své manželky. A tak zavřel dveře, a ještě do nich vrazil kolenem, aby se přesvědčil, zda dobře otočil klíčem. Bydlel na druhé straně ulice, takřka naproti.

Již třicet let vedl tento život. Ale vzpomínal ne­ustále na první tržby a bylo mu dobře, když na konci každého dne pocítil v hloubi duše, jak ho laská minulost. Připadalo mu to jako dobrá žeň. Ten jeho hostinec! Někdy, když o něm hovořil, poplácával dlaněmi zdi v pocitu uspokojení, a také pýchy.

Zůstal v jádru venkovanem, i když záhy změnil zaměstnání, a byl by se dal do rvačky s každým, kdo by zapochyboval o jeho poctivosti. Byl přesvědčen, že Bůh mu přeje, a že má spolu s ním na mysli jeho štěstí. Ostatně cítil, že by měl ještě více zbo­hatnout, už kvůli těm, kteří mu závidějí. Kolik z nich by udělalo všechno, co je v jejich silách, aby ho zas viděli na mizině!

Jeho čtyři sestry a tři bratři zůstali chudí v bažina­tém kraji Civitelly, obklopeném lesními porosty, v nichž se to jen hemžilo kanci. Obývali dům z hrubých kamenů, se schody, které ujížděly pod nohama, protože to byly omleté valouny z řeky. Okny bylo vidět na horu z jílu, tak hrozivou a strmou, že člověku připadalo, že se na něho dřív či později zřítí, kdyby pod ní zůstal. A Rosi vzpomínal na svůj kraj, tak zaostalý, jen jako na něco, co dávno není, anebo tu je už jen pro ty druhé. Vzpomínky z mládí měly pro něho asi takovou cenu jako divadelní hry nebo obrázky z časopisů; byly mu protivné a pohrdal jimi jako hloupou zábavou, vhodnou tak pro darmo­šlapy, kteří mají peníze na rozhazování. Totéž si myslel i o kuřácích. A tak nikdo nemohl říci, že by ho byl kdy viděl v divadle, natož snad dokonce s doutníkem v ústech! Na tohle se on nenachytá.

Sotva se usadil v Sieně - bylo mu tehdy dvacet let - oženil se s Annou, nemanželským děvčetem bez věna. Byla docela hezká, a mladší než on. A také si otevřel hostinec "U modré ryby", který se časem stal jedním z nejvyhlášenějších ve městě.

Měli syna Petra, kterému teď už bylo třináct. Před ním se jim narodilo sedm dětí; umíraly však jedno po druhém, sotva je vzali kojné. Petra poslali z ohle­du na jeho zdraví teprve hodně pozdě do semináře, kam chodili po obecné škole ti chlapci, kteří měli v úmyslu stát se kněžími. Chodil tam proto, že to byla nejbližší škola, a byl zapsán jako externista: to znamenalo, že patřil mezi ty, kteří sice navštěvovali školu spolu se seminaristy, ale vraceli se pak do­mů a nemuseli nosit jejich stejnokroj.

Po předposledním porodu zůstaly Anně křečovité záchvaty. Měla ostatně vždy sklon k hysterii. Její nemoc dráždila Dominika k smíchu. Připadala mu jako něco směšného, co sám nechápal. Divil se a skoro ho uráželo, že jeho smích nepůsobil jako lék; a v lékárně se muselo platit.

Anna se mu oddaně podrobovala a vášnivě ho milovala; když pak po mnoha letech manželství zjistila, že ji podvádí, měla co chvíli pocit, že jí někdo oběma rukama rve srdce z hrudi. Připadalo jí, že předčasně stárne a uvadá. Při pomyšlení na to měla hned oči plné slz. Ale nesvěřila se s tím nikomu. Byla sice se všemi velmi zadobře, ale nechtěla se s nikým blíže přátelit. Připadalo jí však, že se zalkne láskou smíše­nou s hořkostí a hněvem. A když přičichla k svému aromatickému octu, kanuly jí slzy až ke rtům.

Oblá tvář obtloustlé ženy nikterak nevysvětlovala náhlá vzplanutí jejího hněvu, která byla sice neškodná, ale prozrazovala její vnitřní nervové napětí, asi tak jako když se vzepře týrané zvíře. Není to snad k smí­chu, když podříznutá slepice tluče křídly, anebo když králík piští a vzpíná se?

Ačkoli toužili po dědicovi, měnily se jí i Domini­kovy zemřelé děti v mysli v pouhé pomyslné pokusy, jichž bylo třeba zanechat; a jistě to bylo i k něčemu dobré, když to tak osud chtěl. Proto Anna milovala Petra láskou hraničící až s pověrčivostí. Ale pro svou povahu nebyla schopna projevit mu nějak zvlášť svou něhu, i když ho měla vždycky ráda nablízku. Když jí usnul s hlavou na rameni, nebyla by se nikdy rozhodla zavolat Rebeku, aby ho donesla do postele. Rebeka byla kdysi jeho kojná a teď dělala děvečku a sklepnici.

Ale Dominik, který byl v jednom kole a celý rozpálený, křičel z kuchyně, aniž ustal v práci:

"Co tu tíhu držíš?"

A protože Anna nechtěla, aby přišel sám a zvedl Petra těma svýma holýma rukama, probudila ho a poslala spát. A příštího večera mu řekla šeptem a podrážděně, aby ji poslechl:

"Jsi tak těžký, nech mě."