Federigo Tozzi patří v italské literatuře k nejvýznamnějším představitelům realismu v próze počátku dvacátého století. U dobové kritiky se setkal s nepochopením a odmítavým postojem, a proto za svého života nebyl příliš známý. Stal se literárním vzorem až pro meziválečnou generaci spisovatelů.

Federigo Tozzi se narodil na Nový rok 1893 v Sieně jako syn statkáře. Otec Ghigo (přezdívka od jména Federigo) mu dal své vlastní jméno, jako by chtěl syna tímto ovládnout. Byl hrubý, násilný, vulgární, kdykoli připravený demonstrovat svou vlastní moc. Zbohatl díky hospodě, kterou otevřel ve městě a z jejího výnosu koupil dva statky. Matka byla nalezenec, chatrného zdraví, zcela podřízená svému manželovi a neschopná postavit se jeho podvodům a násilí. Zemřela, když byly Federigovi dva roky.

Federigo byl velice odlišný od svého otce - nerozuměl si s ním, odmítal se starat o hostinec a hospodářství, nehodlal být ani statkářem ani hospodským. Ve škole prospíval špatně. V roce 1900 se zapsal do socialistické strany přijímaje nejextrémnější názory a prohlašuje se za anarchistu.

V osmnácti letech se zamiloval do Isoly, dívky, která pracovala v hostinci jeho otce. Tato dívka později vystupuje v Tozziho částečně autobiografickém díle Se zavřenýma očima (Con gli occhi chiusi, česky 1971) pod jménem Ghìsola.

V roce 1902, když zanechává studií, začíná Tozzi korespondovat s Emmou Palagiovou. Poznal ji přes inzerát a Emma se pak stane jeho manželkou. Dopisy Emmě byly vydány v roce 1925 pod názvem Úhor (Novale).

V tomto období čte Tozzi Poea, jenž má na něj značný vliv a upoutá ho rovněž psychologie, zejména Psychologické principy od Williama Jamese, které měly mimo jiné také vliv na vznik anglického moderního románu pracujícího s proudem vědomí. V letech 1904-1905 vleklá pohlavní nemoc přinutí Tozziho k úplné izolaci a přivodí mu rovněž vážnou existenciální krizi, jejímž východiskem je příklon k církvi. Tozzi opouští socialistické pozice, začíná psát poezii, povídky a aforismy.

Špatné vztahy s otcem, znovu se oženivším v roce 1900, se neustále zhoršují. Federigo jím byl natolik silně ovlivněn a téměř terorizován, že ho promítá do celé své tvorby jako postavu tyrana. Aby se od něj osvobodil, přijímá zaměstnání u státních železnic v Pontedeře a pak ve Florencii. V roce 1908 otec umírá a Federigo dědí hostinec a dva statky, které však nedokáže řídit. Nejdříve prodá hostinec a následně i jeden ze statků. Toto období jej později inspiruje k tvorbě díla Statek (Podere).

Tozzi opouští zaměstnání u železnic a odebírá se na venkov, na hospodářství Castagneto, kde pobývá od roku 1908 do roku 1914. Období v Castagnetu je poznamenáno intenzívní literární činností, a protože je Federigo úzce spjat s místem svého původu, toskánský venkov jej ponouká k hledání původní, vlastní identity a často se stává dějištěm jeho románů. Mladý autor píše v této době zejména novely (ovlivněn D’Annunziem a Nietzschem), aforismy a první verzi románu Adéla (Adele).

Publikuje několik próz v socialistickém časopise „Nezávislé stránky“ (Pagine libere) a vydává svou první sbírku veršů Zelená fujara (La zampogna verde). Posléze se Tozzi odklání od D’Annunziova vlivu, což doprovází úplné zanechání poezie a definitivní volba prózy.

V roce 1913 spolu s Domenikem Giuliottim zakládá časopis „Věž“ (La Torre), v němž se obracejí k mladým Italům, aby je přesvědčili o podvratné činnosti pravice, podníceni snem o absolutní papežské moci. Tozzi dokončuje román Se zavřenýma očima (přepracovaný ještě později) a z tohoto roku pocházejí také fragmenty sbírky povídek Zvěř (Bestie), vydané roku 1917 u nakladatele Treves díky přímluvě Tozziho přítele, významného kritika Borgeseho.

V roce 1914 se Tozzi stěhuje do Říma a začíná navštěvovat tamní literární kavárny a salóny. Věnuje se žurnalistice, stýká se s Borgesem a Pirandellem, s nímž také spolupracuje v redakci novin „Nedělní kurýr“ (Messaggero della Domenica). Pro jeho tvorbu jsou důležitá setkání s intelektuály jako Marino Moretti, Grazia Delleda nebo Sibilla Aleramo. Léta, která tráví v Římě, naplňují Tozziho uspokojením: spolupracuje s Pirandellem při vytváření prózy na nových základech, ovlivněn Vergovou tvorbou, píše romány Statek a Tři kříže (Tre croci), popisující rodinné konflikty a násilí, které se rozpoutá vždy, jakmile se jedná o majetek nebo o dědictví. Autor věrně vystihuje atmosféru rolnického života a hlavním tématem je lidská zlost, krutost a nenávist.

Roku 1919 přepracovává deník z let 1910-1911 do románové struktury - jedná se o Vzpomínky mladého úředníka (Ricordi di un giovane impiegato) -, píše nový román Egoisté (Gli egoisti) a vydává sbírku novel s názvem Mladí (Giovani). V tomto roce také konečně vychází román Se zavřenýma očima, poté co nakladatel Treves opozdil jeho tisk, aby se pomstil kvůli článku, který Tozzi napsal proti D’Annunziovi, kmenovému autorovi nakladatelství.

V březnu 1920 Federigo dostává zápal plic a 21. března za úsvitu umírá.

Tozziho tvorba má především silný autobiografický podtext. Autor promítá do svých děl jemu vlastní pesimistický postoj k životu a věnuje se zejména psychologickému vylíčení postav venkovského či buržoazního původu. Díla Federiga Tozziho tak podávají mimořádně a do detailů propracované konkrétní obrazy života společenských tříd v Itálii na přelomu 19. a 20. století.

Internetové odkazy:
http://it.wikipedia.org/wiki/Federigo_Tozzi (italsky) - Stránka o životě a díle Federiga Tozziho.
http://www.liberliber.it/biblioteca/t/tozzi (italsky) - Stránka o tvorbě Federiga Tozziho.

Bibliografie:
L. Baldacci, Tozzi moderno, Einaudi, Torino 1993.
G. A. Borgese, Tempo di edificare, Treves, Milano 1923.
P. Cesarini, Tutti gli anni di Tozzi, Editori del Grifo, Montepulciano 1982.
P. Getrevi, Nel prisma di Tozzi, Liguori, Napoli 1983.
R. Luperini, Federigo Tozzi. Le immagini, le idee, le opere, Laterza, Roma-Bari 1995.
R. Luperini, La narrativa nella Toscana del Novecento, in Naturalismo e antinaturalismo, Vallecchi, Firenze 1984, str. 25-34.
G. Luti, Tozzi e la tradizione narrativa toscana, in Antologia Vieusseux, Manzuoli, Firenze 1984, str. 65-76.
L. Melosi, Anima e scrittura. Prospettive culturali per Federigo Tozzi, Le Lettere, Firenze 1991.
G. Tellini, La tela di fumo. Saggio su Tozzi novelliere, Nistri-Lischi, Pisa 1972.
F. Ulivi, Federigo Tozzi, Morcelliana, Brescia 1946.