Terst, město kde se střetávalo a střetává hned několik evropských kultur a národností, se kterým spojila svoji literární a životní pouť řada spisovatelů píšících nejen v italštině, ale i v němčině či slovinštině, se stal také světem knih Itala Sveva, jenž se významně zasloužil o „fenomén“ terstské literatury, která od počátku 20. století začala získávat výborný zvuk. Z autorů píšících italsky je s Terstem spjat z již nežijících autorů kromě Itala Sveva také například Carlo Michelstaedter, Scipio Slataper a hlavně Umberto Saba. Ze současných autorů je pak možné uvést jako následovníka této tradice Claudia Magrise, z jehož díla byl do češtiny přeložen Dunaj, Mikrokosmy a Habsburský mýtus.

Italo Svevo (1861–1928), vlastním jménem Aron Hector Schmitz, se narodil v terstské židovské rodině jako pátý z osmi dětí Francesca Schmitze a Allegry Moraviové. Své dětství strávil v rodném městě, které bylo v tuto dobu ještě součástí habsburské monarchie. Ettore byl ve svých dvanácti letech poslán otcem společně s bratry na kolej do Segnitzu v Bavorsku, aby se naučil německému jazyku, což jeho otec považoval za nezbytné vybavení terstského obchodníka. S bavorským prostředím se sžil a během několika málo měsíců se naučil němčinu tak dobře, že se mohl bez problémů seznamovat s německou literaturou v originále.

Po ukončení studií se roku 1878 vrátil do Terstu a bez velkého nadšení se nechal zapsat na Obchodní institut Giuseppe Revoltella. Choval v sobě touhu po literatuře a po studiích ve Florencii, kde se chtěl naučit spisovnému italskému jazyku a jeho správné výslovnosti, v čemž mu doposud bránila německá výchova a používání terstského dialektu v běžném životě. Skutečností je, že právě jeho literární jazyk se později stane terčem kritiky ze strany jeho italských čtenářů, kteří mu vyčtou přílišnou kostrbatost a sklon k úřednickému jazyku (Svevo pracoval jako úředník v terstské pobočce Unionbanky a posléze v továrně svého tchána).

Roku 1880 začala jeho desetiletá spolupráce s terstskými novinami „L’Indipendente“, na jejichž stránkách vycházely Svevovy divadelní recenze a různé další články publikované pod pseudonymem Ettore Samigli. Volný čas, který mu zbýval po návratu ze zaměstnání, věnoval návštěvám knihovny a studiu literatury (četl italské klasiky, Schillera, Balzaca, Zolu aj.).

Pak přišla obtížná léta, během nichž Svevo ztratil nejprve svého bratra Elia, poté otce a v roce 1895 i matku. V tomto smutném období publikoval svůj první román Život pana Alfonsa (Una Vita, 1892, česky 1974), který však zůstal bez většího zájmu čtenářů i kritiky. Autor zde poprvé použil svůj „hlavní“ pseudonym Italo Svevo, připomínající jeho příslušnost k italské a německé kultuře: Svevo znamená v italštině Šváb.

Po smrti své matky se Svevo po delší době opět setkal se svojí sestřenicí Livií, s níž se i přes protesty příbuzných v roce 1896 oženil. Své city k Livii zachytil v Deníku pro snoubenku (Diario per la fidanzata). Nastalo období intenzivní práce: vedle Itala Sveva, který toužil jako spisovatel po úspěchu, musel Ettore Schmitz pracovat v bance a vyučovat na institutu Revoltella, aby materiálně zajistil svoji novou rodinu. Noční hodiny mu zbývaly na psaní příspěvků do deníku „Il Piccolo“. V roce 1898, nejprve na pokračování v deníku „L’Indipendente“ a poté knižně, vyšel Svevův druhý román Senilita (Senilità, 1898, česky 1971), který se dočkal stejného nezájmu publika a kritiky jako předchozí román. Zneuznaný spisovatel se rozhodl skoncovat napříště s literární tvorbou a hledat útočiště v četbě děl Ibsena, Dostojevského a Tolstého. Opustil rovněž své zaměstnání v Unionbance a vstoupil do tchánovy továrny na podmořské lazury, což s sebou neslo zlepšení finanční situace a časté cesty do Francie a Anglie.
Významným okamžikem Svevova života byl rok 1905, kdy se osobně setkal s Jamesem Joycem, vyučujícím na terstské škole Berlitz School. Při soukromých hodinách angličtiny, které Joyce Svevovi poskytoval, se zrodila vzájemná úcta obou spisovatelů. Ir byl první, kdo se vyjádřil o dvou Svevových románech s nadšením. Jejich přátelství nebylo narušeno ani první světovou válkou, a to i přesto, že Joyce musel opustit Terst a jejich kontakt probíhal korespondenční formou.

První dekády 20. století byly u Sveva ve znamení studia díla a myšlenek Sigmunda Freuda. Svevo přeložil jeho knihu O snu a více tak pronikl do neobvyklého světa rakouského psychoanalytika.

A ještě jednou na sebe Ettore Schmitz vzal plášť Itala Sveva: proto, aby napsal román Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (La coscienza di Zeno, 1923, česky 1975 a 2005). Kniha se, jako obvykle, nesetkala s výraznějším ohlasem veřejnosti, ale Svevovi se dostalo velkého ocenění od přítele Jamese Joyce. Ten se také zapříčinil o to, že alespoň francouzská kritika se o Sveva začala více zajímat a prostřednictvím francouzských kritiků a literátů se jeho dílo posléze dostalo i do rukou mladého Eugenia Montaleho, který vzápětí napsal první ze svých studií o Svevově díle. Tento vzrůst zájmu podnítil Sveva k další tvorbě: vznikají povídky Matka (La madre), Povedený kousek (Una burla riuscita, česky 1962), Ohnivé víno (Vino generoso) a O starém pánu a hezké dívce (La novella del buon vecchio e della bella fanciulla, česky 1962). Svevo se dokonce pustil do svého čtvrtého románu, jenž měl nést název Stařec (Il vecchione). Tuto práci náhle ukončila tragická smrt autora, který 13. září 1928 podlehl následkům dopravní nehody.
Kromě zmíněných próz Svevo zanechal několik dalších, často nedokončených titulů, z nichž jmenujme alespoň Krátkou sentimentální cestu (Corto viaggio sentimentale) a třináct divadelních textů, např. Nové mládí starého pána (La rigenerazione, č. 1979), z nichž pouze jednoaktovka Roztříštěné trio (Terzetto spezzato) se za Svevova života dočkala uvedení. Další hry byly provedeny až v šedesátých létech.

Samotný Terst se stává jedním z hrdinů Svevových příběhů. Nevystupuje pouze jako soubor kulis, v jejichž útrobách se odehrávají osudy postav, ale i on se stává protagonistou. Je nudný, stejně nudný a všední jako je všední život Svevových protagonistů, úředníků a zneuznaných literátů, budižkničemů („inettů“), lidí neschopných nějaké akce, apatických vůči svému okolí. V Itálii, která ve Svevově době z velké části obdivovala patetické hrdiny D’Annunziových románů, vycházejících z kultu nadčlověka převzatého od Nietzscheho, náš autor jako jeden z prvních zobrazil objektivně existující krizi heroismu a patetismu. Jeho nudní hrdinové byli objeveni až na sklonku autorova života, ale od té doby jsou jedním ze stálých referenčních bodů italské kultury.

Internetové odkazy:
www.italosvevo.it (pouze v italštině, o životě a díle, Svevova díla on-line )
www.ilnarratore.com/anthology/svevo/svevo.html (v italštině a angličtině)
www.italialibri.net/autori/svevoi.html (v italštině a francouzštině)
www.atuttascuola.it/relazioni/italo_svevo.htm (v italštině, o knize Vědomí a svědomí Zena Cosiniho)
www.italica.rai.it/argomenti/grandi_narratori_900/speciale_svevo.htm (v italštině, angličtině, španělštině)

Překlady do češtiny:
Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (La coscienza di Zeno), přeložil Jan Vladislav, Odeon, Praha 1975 (v tomto vydání překladatel pokryt jménem Hany Benešové) a Tichá Byzanc, Kutná Hora 2005.
Senilita (Senilità), přeložila Alena Hartmanová, Československý spisovatel, Praha 1971.
Život pana Alfonsa (Una vita), přeložil Vladimír Horáček, Melantrich, Praha 1974.
Povedený kousek (Una burla riuscita a jiné povídky), přeložil Jaromír Fučík, SNKLHU, Praha 1962.
Nové mládí starého pána (La rigenerazione), přeložil Zdeněk Digrin, Dilia, Praha 1979.

Bibliografie:
G. Borghello, La coscienza borghese, Savello, Roma 1977.
M. Lavagetto, L'impiegato Schmitz e altri saggi su Svevo, Einaudi, Torino 1975.
B. Maier, Italo Svevo, Mursia, Milano 1980.
S. Maxia, Svevo e la prosa del Novecento, Laterza, Roma-Bari 1984.
A. Flemrová, Italo Svevo a jeho literární postava, Italský kulturní institut v Praze, Praha 1997.