Svou první básnickou sbírku O pohybu a nehybnosti Jámy (Du mouvement et de l´immobilité de Douve) vydal Yves Bonnefoy v roce l953. Její originalita byla okamžitě rozpoznána a náležitě oceněna. Bonnefoy vstoupil na scénu, která se dosud pyšnila velkými jmény - Claudel, Saint-John Perse, Jouve, Supervielle, Reverdy, Cendrars, Breton -, ale zároveň vzbuzovala pochyby, zda se za tímto leskem netají nebezpečí stagnace. Až na výjimky šlo o básníky, jejichž díla se již víceméně uzavřela, a pokud ne, byly v nich zpravidla rozvíjeny - mnohdy s nevychladlou energií - poetiky zformulované před třemi desetiletími, uprostřed velkého třesku dvacátých let.

Ve skutečnosti vyhlídky francouzské poezie nebyly tak pesimistické: tato mimořádně svébytná díla spíše zakrývala výhled na texty, v nichž se připravovala obnova básnické řeči, např. na novátorskou poetiku Michauxovu či Pongeovu (jejichž básnické debuty sahají rovněž do dvacátých let), nebo na pozoruhodnou, individuálně vyhraněnou poezii některých surrealistických odpadlíků (Chara, Préverta, Queneaua). Vědomí krize básnického slova tu však bylo, a málokterý z dobových textů o něm svědčí tak průkazně jako právě básnický debut třicetiletého Yvese Bonnefoye.

Jeho první básnická sbírka byla významnou událostí především pro svůj autentický lyrismus a pro závažnost svého poselství, její význam však znásobovala i skutečnost, že se v ní velice zásadním způsobem účtovalo s dosavadní básnickou tradicí. Kritika přitom byla vedena zevnitř: Bonnefoy se této tradice v nejmenším nezříkal (tak jako surrealisté), ba nezříkal se ani jejích výsostných témat (jako např. Michaux či Prévert, obracející se každý svým způsobem ke každodennosti), ani nepociťoval potřebu nahradit osamělost lyrického hlasu kolektivní intonací (jako v téže době např. Eluard). Pokorně vstupoval na tradiční území francouzské poezie vyznačené jmény Baudelaire, Rimbaud, Mallarmé, Claudel, Valéry, Reverdy, Saint-John Perse, a zkoumal, do jaké míry je tato půda ještě pevná. Přijal za svůj Baudelairův, Rimbaudův či Reverdyho pokyn dát poezii do služby "svraskalé skutečnosti", smyslového bytí, a mít se na pozoru před laciným slovem, které ji falšuje a umrtvuje, přijal Rimbaudovu výzvu být hlasem němé skutečnosti, přesahující naše já, nadšeně přivítal Saint-John Persovu schopnost rozpustit věci a nás samotné v proudu života, odmítl však Mallarmého (a také kubistickou) koncepci poezie jako tvorby nových skutečností, odlišných od skutečnosti světa, Claudelův katolický soupis předmětů, o nichž má poezie hovořit, a především Valéryho naivní předsvědčení, že skrze věci má poezie vyjevovat neměnné ideje, přesvědčení, redukující poezii na svůdnou hru. Toto vše již bylo v Bonnefoyově sbírce implicitně obsaženo; posléze z těchto východisek vybudoval koherentní představu o tom, co je poezie a jaký je její účel, v dlouhé řadě svých esejí. Z těchto esejí nakonec vysvitlo, že Bonnefoyova básnická praxe nebyla jen kritickým přehodnocením francouzské básnické tradice, ale že byla orientována na sám raison d´être poezie, že odpovídala na otázku, čím může být poezie životu a jaké v něm má místo.

Jakkoli poezie v Bonnefoyově životě začala hrát rozhodující roli již od počátku čtyřicátých let, jeho cesta k ní nebyla zcela přímočará. Narodil se 24. července l923 v Tours; jeho otec pracoval jako montér v místní továrně na lokomotivy a matka byla učitelka; prarodiče byli venkované. Poezie ho přitahovala už v dětství, stejně ho však přitahovala matematika. Maturoval z ní na tourském Descartesově lyceu a hodlal v jejím studiu pokračovat: vykonal zkoušku z obecné matematiky na univerzitě v Poitiers a měl v úmyslu věnovat se jí na pařížské univerzitě. Po příchodu do Paříže v roce l943 však poezie vytlačila matematiku na vedlejší kolej, na počátku padesátých let pak Bonnefoy definitivně - byť s pocitem lítosti - matematická studia opustil. Tento dlouhotrvající zájem o matematiku - velmi zvláštní v životopise básníka - nesporně cosi vypovídá o Bonnefoyově intelektuálním ustrojení: i jeho úvahy o básnictví charakterizuje mimořádná myšlenková disciplína a schopnost "matematicky" přesné analýzy i těch nejsubtilnějších problémů.

Pařížská léta byla především roky určujících životních setkání. Sblížil se se surrealisty, jejichž verše jej okouzlily již před příchodem do Paříže, krátce se stýkal s Bretonem a navázal trvalá přátelství s malíři Victorem Braunerem, Raoulem Ubacem a literáty Christianem Dautremontem a Gilbertem Lelym. Tehdy také četl knihy, které mu budou i nadále pomáhat formulovat jeho vlastní názory: Baudelaira, Jouva, Danta, Bataille, Kierkegaarda, Hegela, Plotina a zejména Šestova (v překladu přítele Borise de Schloezera), ruského filozofa radikální vzpoury proti zlu ve světě a odpůrce filozofického stoicismu, který se s ním mlčky smiřuje, filozofa, který podle Bonnefoyova doznání nejvíce napomohl jeho brzkému odvratu od surrealismu.

V době, kdy psal verše sbírky O pohybu a nehybnosti Jámy, byl Bonnefoy (nakrátko zaměstnanec školské správy) silně přitahován právě filozofickým myšlením a věnoval se vážnému studiu filozofických textů pod vedením Gastona Bachelarda a Jeana Wahla. Filozofie ho zajímala především ve vztahu k poezii, neboť byl již tehdy přesvědčen, že oběma těmto duchovním zkušenostem je společné vědomí rizika, jež v sobě nese "systematická řeč", řeč, v níž vyhasíná onen údiv, z něhož se zrodila./1/ U Wahla obhájil diplomní práci - kterou později podle vlastních slov zničil - na téma Baudelaire a Kierkegaard.

Významnými fakty Bonnefoyova životopisu byly jeho první cesty do Itálie, vykonané na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Z ohromení, jímž ho zasáhlo setkání s italským uměním, se vyznal později v autobiografické próze Vnitrozemí: "Chodil jsem po kostelích, po muzeích, a viděl jsem na všech těch bílých zdech vážné, jasné Madony z ruky Giottovy, Masacciovy nebo Piera della Francesca, Madony, které téměř stály přede mnou v té své bezchybné přítomnosti. Ti malíři se rozhodli pro perspektivu stejně jako Paolo Ucello, ne-li více, lépe než on vymanili obraz z jeho středověkého zaklenutí: ale neupírali přitom předmětu jeho podstatnost, jíž přesahoval každou formuli. Ve skutečnosti soustřeďovali jeho rozptýlenou evidenci a směle vnášeli do smyslové zkušenosti světlo a jednotu posvátného... Ach, jaký pocit konce dlouhého čekání, naráz ukojené žízně, když jsem spatřil několik obrazů z první poloviny quattrocenta a také architekturu Brunelleschiho či Albertiho, onoho Albertiho, který učil, že díky nové vědě vše nalézá své místo v sluneční dialektice kruhového půdorysu! Zakoušel jsem od těch prvních setkání vpravdě jeden z největších pocitů štěstí, jaké mi kdy byly dány, štěstí tělesného i duchovního."/2/

Setkání s italským uměním znamenalo pro Bonnefoye zásadní poznání, že umění na svém vrcholu může být místem, v němž se prolne tělesné s duchovním, smrtelné s věčným, jevové s matematicky esenciálním, poznání, že umění není svými prostředky - perspektivou či jazykem - odsouzeno k tomu, být nástrojem zmrtvující konceptualizace smyslového světa, nástrojem jeho odtělesnění (exkarnace), ale že dokáže sevřít, "ztělesnit" (inkarnovat) i konečnost existence, onu "přítomnost", z níž se rozevírá znovu výhled na jednotu bytí.

Bonnefoyovy "italské cesty" přinesly nejen cenné impulsy jeho úvahám o povaze a smyslu umění, ale především v něm posílily zájem o hlubší studium výtvarného umění, probuzený již stykem se surrealistickými malíři. Plodem tohoto nového směřování bude postupně monografie o nástěnném malířství francouzské gotiky (Peintures murales de la France gothique, l954), kniha o římském baroku Řím l630: horizont raného baroka (l970, Rome l630: l´horizon du premier baroque) a dlouhá řada esejů, věnovaných renesančním a barokním Italům a básníkovým současníkům (Balthusovi, Ubacovi, De Chiricovi, Giacomettimu a dalším).

Filozofie a výtvarné umění tak provázely od samých počátků Bonnefoyovu poezii, a co více, nepředstavovaly pouze paralelní zájmové sféry, ale dělily se s touto poezií o svou problematiku. Jako básník Bonnefoy rostl zvolna, ale s každou novou knihou byl jeho hlas zřetelnější a nezaměnitelnější; od sedmdesátých let byl už jednomyslně pokládán za vůdčí osobnost francouzského básnictví. Po první sbírce následoval soubor Včera za vlády pouště (l958, Hier régnant désert) a drobná plaketa Anti-Platon (l962, poprvé časopisecky 1947), jejímž názvem Bonnefoy manifestoval ústřední myšlenku své básnické tvorby: odmítnutí světa idejí ve prospěch smyslové skutečnosti. Svár mezi plodnou časností fenomenálního světa a neplodným bezčasím jeho pojmové projekce zůstal ústředním motivem i ve sbírkách Psaný kámen (l965, Pierre écrite) a V nástraze prahu (l975, Dans le leurre du seuil), projasněných novým citovým vztahem (adresátkou veršů byla Bonnefoyova druhá žena) a důvěrným prožitkem krajiny francouzských Alp. V těchto sbírkách lze nepochybně spatřovat vrchol Bonnefoyova básnického díla, třebaže i následující soubory - Co bylo beze světla (1987, Ce qui fut sans lumière) a Počátek a konec sněhu (l99l, Début et fin de la neige) - vyznačuje naprostá suverenita lyrického výrazu.

Pevně orientovanou tematiku básnických sbírek nezradily ani Bonnefoyovy prózy, soustředěné zejména v knihách Vnitrozemí (l972, L´Arrière-Pays) a Příčná ulice (l977, Rue Traversière); odlišují se od nich především důraznou autobiografičností, zájmem o "ztracený čas". Skutečný pandán ke své poezii však Bonnefoy vytvořil ve svých esejích, do nichž průběžně ukládal své úvahy o výtvarném umění a o básnictví. Z řady jeho esejistických knih - Nepravděpodobné (l959, L´Improbable), Sen v Mantově (l967, Un rêve fait à Mantoue), Rudý oblak (l977, Le Nuage rouge) a Rozhovory o poezii (l982, Entretiens sur la poésie) - lze detailně poznat jeho názory na poezii, a nejen to, konkrétní texty tu lze přiřazovat ke konkrétním básnickým sbírkám. Jsou-li Bonnefoyovy eseje nepominutelné pro každý pokus o výklad jeho básní, neznamená to ovšem, že je v nich podáván návod, jak "rozumět" jednotlivým textům: tak naivní operaci nelze očekávat od básníka hluboce přesvědčeného o polysémantičnosti každé vážné poezie, která nechce být pouhým oknem do nehybného kosmu idejí.

Bonnefoy hodlal ve svých esejích uchopit něco zásadnějšího: sám ontologický status poezie, způsob jejího bytí. A činil to s důkladností a analytickou jemností, která je i ve francouzském kontextu (to znamená po Baudelairovi, po Rimbaudovi, po Mallarméovi, po Reverdym) zcela mimořádným intelektuálním výkonem.

Poznámky:
1 Réponses par Yves Bonnefoy, Sud l5, l985, str. 4l4.
2 Y. Bonnefoy, L´Arrière-Pays (l972), in: Récits en rêve, Paris, Mercure de France l987, str. 32-33.