Bonnefoyův boj za slovo, Pelánova obrana jazyka
V nakladatelství Opus vyšel po loni vydaných Esejích další svazek představující tvorbu Yvese Bonnefoye. Všechny stojí za to mít, ve všech stojí za to číst.
Krásná kniha plná krásné poezie. Stručná, ale hutná poezie, střídmá, ale nápadná kniha. V nakladatelství Opus vyšel po loni vydaných Esejích druhý svazek (s torstovskou sbírkou O pohybu a nehybnosti jámy. Psaný kámen z roku 1996 česky už třetí) představující tvorbu Yvese Bonnefoye. Všechny tři svazky stojí za to mít, ve všech stojí za to číst.
Yves Bonnefoy se řadí k předním osobnostem nejen současného francouzského básnictví, ale i esejistiky. Je významným teoretikem umění, filozofem a rovněž překladatelem. Oblá prkna (v orig. Les Planches courbes, 2001) jsou prozatím poslední publikovanou básnickou sbírkou autora, jenž letos oslaví pětaosmdesátiny. Jako by už tak nádherná poezie ještě dozrála – nikoli do košatosti, ale k esenci výrazových prostředků, prožitku, sdělení. Žádné slovo tu nezazní nazmar, žádné není nadbytečné. I dnes už okoukané, skoro otřepané výrazy („úsvit“, „rozbřesk“) vyznívají nově, vrací se jim někdejší zvuk a smysl.
Básnický svět Yvese Bonnefoye je blízký, takřka obyčejný – život tu plyne mezi věcmi, jež nám jsou důvěrně známé už z dřívějších sbírek, ale nejen z nich. Je to svět intimního přemítání, vzpomínání. S milou posedlostí se tu krouží mezi věcmi-pojmy jako kámen (a lákavý svět pod kamenem), nebe, cesta, stín, větve, oheň a kouř, déšť, pták (a lépe: dudek), moře, vlna, proud, řeka, člun a bárka, dům, probouzení a také umírání a smrt, vzpomínka, druhá strana beze jména, láska...
Stejně i jazyk je prostý, sdělný. Básnická takřka už klišé zní čerstvě („zářivý prach soumraku“; „světlo prýští“; „únava [...] ho vzdaluje už vezdejšímu břehu“). Prostředky z literárních výšin („nechť“; „ó“; „smrti navzdory“) působí zcela sourodě, procházejí texty nenápadně. Doprovází je lexikum nečekané a vzácné, a zde nutno vzdát hold překladateli, jenž je vytahal ze zaprášených, často nedostupných komor („nístěj“; „omeškávat“; „větvím, jež křižují nezřené zlato“; „stříci slyšitelnost naděje“; „skojíkání lapeného zvířete“; „nezbadatelná vůně máty“...). Pelánův převod tak mimoděk získává hodnotu obrozeneckého kalibru, samozřejmě v decentních mezích a zcela v souladu s předlohou.
Prosté, leč kouzelné obrazy dokládají sílu bonnefoyovského básnického vidění a vnímání – nejde tu o laciné rýmování nebo předstírané okouzlení čímkoli pro výrobu básně jako produktu. Cítíme, že každé slovo má své místo, úlohu a sílu. Obraznost je u Bonnefoye upřímná, a zmiňovat, že neotřelá, by snad bylo nedůstojné („stmívalo se, stromy ze všech stran přicházely k našim dveřím“; „větve propletené jako sen“; „v mlze, jež, vlahá, tarasí cestu“; „schoulená k větvi šedá oliva“; „jak záře a voda opouštějí ruku, v níž taje sníh“...).
Slovo, básníkova promluva, jak bylo řečeno, dostává nový šat, novou podstatu a (staro)novou roli. Jak hluboce a zajímavě Bonnefoy o poslání a úloze slov přemýšlí, naznačují jen nahozené připomínky úvah, načrtnuté přesahy konceptů (...„Tu začínáme snít, / že slova proti / proudu té řeky, řeky míru, / nejsou příliš pro tento svět, / že mluvit neznamená / podříznout žílu beránku, / jenž důvěřivě / kráčí za slovem.“ – s. 51). Jindy je v této souvislosti zmíněna jejich marnost, a zároveň neodbytnost („... Stokrát / jsem škrtl ta slova, všude, v próze, ve verších, / ale nemohu zabránit, / aby z mé řeči novu nepovstala.“ – s. 88). Slova mohou být nechtěná, ba nebezpečná („Musíš zapomenout ta slova. Musíš zapomenout slova.“ – s. 98), a přesto pořád fascinují („A jak jsou zvláštní některá slova [...] Jejich plášť obemyká tělo světa, propouští ale světlo.“ – s. 111). Zdrojem poučení v tomto směru může čtenáři posloužit nejen připojený podrobný doslov Jiřího Pelána, ale například i esej „Století, jež obětovalo slovo“ z loni vydaných Esejů Y. Bonnefoye.
Bonnefoy jako zralý básník rozmlouvá i s poezií samotnou („Ó poezie, / vím, že tě hanobí a popírají, / že v tobě vidí divadlo a lež... – s 76). Čtenář je pro něho poutník, k němuž se otevřeně obrací, jako by měl obavu, zda jeho slova svedla shodit nános oné marné prázdnoty („... Poutníče, toto jsou slova. Nečti je ale, / chci spíše, bys jim naslouchal: onomu křehkému hlasu, / jímž mluví písmena, která požírá tráva"... – s. 40).
Bonnefoy se v Oblých prknech poprvé jednoznačně – a především – vrací do dětství, do jedinečného, vlastního příběhu. Jednak hledá ztracenou tvář slov, která jen v dětských myšlenkách a promluvách zní nezkresleně, jednak ohledává bujný svět raných vzpomínek a aluzí („A my jsme stáli uprostřed noci a házeli kameny...“ – s. 117). Hraje se tu též s četnými upomínkami na Bibli a mytologii, opět ale stačí jen slovo („naše hlasy se chytají stébel“; „nechť nepřítomnost, slovo“...; „převozník“...), obraz, jindy vypůjčená analogie s jistou rolí (Ceres, Marsyas). Vrací se postava, či spíše role božská, ačkoli nejde o Boha „teologů“ z „oné jiné země“ – bonnefoyovský Bůh je jiný (...„Ne, Bůh nežádá / úctu, skolněné čelo, ducha, / který ho vzývá, jenž se ho ptá, ba ani / křik vzpoury. Chce pouze vidět, / jak vidí dítě, strom, / kámen, plod, / loubí pod střechou, / ptáka, jenž usedl na zralý hrozen“... – s. 101–102) a je na každému dosah (...„On, / jejž slyšíme / navečer v skřípání závory“... – s. 103), je pojednán z mnoha úhlů, Bůh a dítě, Bůh umělec, „Bůh trhá [...] stránky, jež píše“...
Marno klopotně rozebírat, co Pelánův doslov rozkrývá dokonale – a poslouží čtenáři buď jako předkrm, to když chceme zkusit vytěžit ze sbírky pokud možno vše, co skrývá, anebo jako zákusek, spokojíme-li se až dodatečně s potvrzením svého tušení či vlastních objevů nastřádaných během četby.
Krátké veršované básně nesou v sobě tak silné sdělení, je za nimi tolik prožitku a přemýšlení, až nutí k posečkání před další stránkou, jako když po maličkém, dobrém moučníku při nedělním obědě nezbude, než u stolu zasněně posedět. Jejich různorodost je překvapivá, a milá – jednou máme co do činění s útvarem vpravdě filozofickým (14), jindy je v pár verších přeříkán spletitý příběh (35), forma té další nabídne přijmout ji jako veselou říkanku (41), anebo zazní báseň vskutku tanečně (63). Sbírka však obsahuje i nedlouhé texty prozaické.
Bonnefoyovy básně jsou jistě trstí vrcholného básnictví dnešní doby, a v Pelánově podání navíc i skromnou oslavou českého jazyka.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.