Philippe Djian (*1949) dodnes dobrovolně zůstává outsiderem. Svá díla odmítá komentovat, tvrdí o sobě, že nesnáší snobské večírky stejně jako dnes tak důležité reklamní akce k podpoře prodeje. Takzvaně „seriózní“ spisovatelé a recenzenti se k němu rádi staví hodně kriticky. Vyčítají mu, že je moc americký, vulgární, jednoduchý, že píše hodně o sexu a málo o morálce a podobných hodnotách. Přesto dlouhodobě patří mezi nejprodávanější francouzské autory a nezapře, že se pohybuje ve stejných kruzích jako „nějací ti Houllebecqové či Echenozové“. Publikum si našel hned mezi několika generacemi čtenářů. Na rozdíl od mnoha jiných čítankových autorů je totiž nejen známý, ale také oblíbený. Snad i proto, že má – i přes svůj věk – pověst obyčejného, férového kluka, co píše nejenom pro sebe, ale také kvůli ostatním a pro ostatní. A mladé čtenáře musí jistě přitahovat image rebela a bouřliváka, který ví, co to je probudit se v cizím bytě s cizí ženou a strašlivou kocovinou, a přesto dokáže milovat víc, než by možná někdy bylo zdrávo.

Svou pověst buřiče však Djian bere s humorem. Když byl nedávno v rozhovoru dotázán, co si myslí o tom, že se o něm píše jako o „Casanovovi na okraji společnosti“, o „kovbojovi“ či „neustále flámujícím rockerovi kříženým s beatniky“, odpověděl taťkovským povzdechem: „Mamma mia!“ Což ovšem v žádném případě neznamená, že by měl za sebou nějaký usazený život měšťáka. Naopak, Djian, původem z chudé rodiny přistěhovalých maghrebských Židů, vyrazil jako vášnivý čtenář Henryho Millera a Jacka Kerouaka hned v osmnácti letech přesně ve stylu svých velkých vzorů do Ameriky. Ovšem ne za slávou či květinovou revolucí, ale za nekonečným řetězcem příležitostných zaměstnání, od fachy u benzinové pumpy přes práci námezdního fotografa po sepisování vymyšlených příběhů do černé kroniky – což ještě není tak špatné, uvážíme-li, že americký písničkář Lou Reed se v té době nechával do černé kroniky za peníze dokonce vyfotit. A co se týče revoluce, také Djian trpěl skepsí ke konzerva­tivním hodnotám „paďourské“ společnosti jako většina jeho vrstevníků, avšak konec šedesátých let pro něj spíše než revoluci znamenal spousty hezkých holek v ulicích. Kromě zaměstnání a bydliště proto také dosti často měnil partnerky. Žil mimo jiné ve Švýcarsku, v Belgii, s rodinou strávil nějaký čas na severoamerickém pobřeží, ale nakonec se vrátil do rodné Paříže. Na jak dlouho, to je jiná otázka.

Jak se ale v tom všem živelném rozruchu mohl stát z vášnivého čtenáře spisovatel? Sám Djian s trochou nadsázky říká, že začal psát, aby vyzkoušel nový psací stroj, který dostal darem od přítele. Každopádně debutoval počátkem osmdesátých let souborem jedenácti povídek o lidech, na něž by už společnost nevsadila ani cent. Podle toho se také kniha jmenuje Padesát ku jedné (50 contre 1, 1981). Sám ovšem za svou první „skutečnou“ knihu, které mohl při svém hektickém životním stylu věnovat tolik klidu a péče, jak si představoval, považuje až román Erotogenní zóna (Zone erogene, 1984). Třetí román 37,2° ráno (37.2 le matin, 1985), který brzy následoval, je pravděpodobně nejznámějším dílem Djianovy tvorby vůbec. Zasloužila se o to i velice úspěšná stejnojmenná filmová adaptace, pod níž je podepsán režisér Jean-Jacques Beineix. Snímek 37,2° ráno se dodnes řadí mezi kultovní filmy osmdesátých let. Také díky němu se románu prodalo přes půl milionu výtisků a kniha se hned v době svého vydání mohla stát základem Djianovy literární kariéry. Dobová francouzská literární publicistika psala o zrození nového mýtu. Dnes má Djian za sebou kromě dvou knih povídek celý tucet románů.

Po úspěšné románové trilogii z devadesátých let Vrahové (Assassins, 1994), Zločinci (Criminels, 1997) a Sv. Bob (Sainte-Bob, 1998), v níž se věnoval mimo jiné fyzické i duševní izolaci, se Philippe Djian světu nejvíce otevřel v románu Za rozcestím (Vers chez les blancs, 2000, česky 2001), který také sklidil mnohé pochvaly jak ze strany kritiky, tak od čtenářů. Autor v něm duchaplně a s humorem provádí čtenáře světem námezdních in­telektuálů bez pevné pracovní doby, světem večírků, módních a finančních magazínů, světem přetvářky, profesních ambicí i zklamání, světem všedních problémů s hygienou, daňovým úřadem či syndromem přepracování. Zneuznaný spisovatel, přivydělávající si prodejem vitamínů, přírodních výtažků a vyřazeného vojenského oblečení, nade vše miluje svou ženu a trápí se dlouhodobým odloučením od dětí, a přesto, nebo možná právě proto se pouští do stále odvážnějších dobrodružství se ženou úspěšného a obdivovaného kolegy. Nic na tom nemění fakt, že mu manželka zálety schvaluje, ba ho v nich přímo podporuje: „Až řeknu přestaň, přestaneš.“ Pandořina skříňka erotického šílenství je jednou otevřena a pozdě trápit se otázkou proč.

Nebylo to poprvé, co se Djianovým hrdinou stal člověk ze spisovatelské branže, jako tomu je i v Třenicích, avšak román Za rozcestím byl karikaturami z prostředí nakladatelů a uměleců přímo naplněn. Vír světa spisovatelů, ve kterém kolem sebe kroužili spisovatelé, všemocný a přece bezbranný šéfredaktor i zneuznaná pornografka postrádající špetku talentu, jež jediná hrdinovi alespoň trochu rozuměla (a která se mimochodem jmenovala Olga jako jedna z hlavních postav Třenic), se v hrdinových představách začal prolínat s vírem světa nadnárodních společností, geneticky manipulovaných potravin a chemických hnojiv způsobujících rakovinu prostaty. Smyčka, za jejíž konec podle něj vědomě tahají ti mocnější a zlí, kteří prostřednictvím peněz a násilí vládnou světu, se přes jeho ochromenou vůli vzdorovat začínala stahovat čím dál tím rychleji.

I přesto, že autor zasazuje své příběhy do velice tragických rámců (hrdinova žena Edith z románu Za rozcestím zahynula při pádu letadla, Sonia z Třenic podléhá následkům zranění po výbuchu plynu), čiší z nich veliký životní optimismus, jakási maskovaná síla, která se zrcadlí na temné hladině obsedantních úvah postupně přecházejících ve stále silnější pocit ohrožení. V románu Za rozcestím se několikrát opakuje motiv výlevky, potrubí, spásné a dokonalé kanalizace, ve které vše s tajemným zabubláním zmizí, aby se to objevilo jinde, v bezpečí. Možná že hrdinův koníček, totiž čištění domovního odpadu, měl původ v obavách, aby se ten metafyzický odtok někde neucpal. A jeho pochybnosti o vlastní mravní hodnotě tváří v tvář bezuzdnému pohlavnímu chtíči jako by vypadly z Rothova Portnoyova komplexu. Kajícné a sebepochybovačné úvahy se v knize střídají s rychlými sekvencemi detailních záběrů na groteskně zvětšené erotogenní zóny, scény nekontrolovatelného pohlavního třeštění jsou prošpikovány vtipnými ironickými poznámkami. Za bravurně zvládnuté hvězdičkové pasáže se ostatně obdivovatel Henryho Millera prostřednictvím svého alter ega a s kapkou zdravé sebeironie chválí již na sedmdesáté straně: „Pornografie je velmi obtížné umění. Velká piplačka. A vyrovnat se s tím dokážou jen ti nejlepší…“

Po románu Za rozcestím vydal Djian ještě detektivku Tak tohle je polibek (Ça c’est un baiser, 2002) psanou střídavě mužským a ženským pohledem, chlapským a něžnějším jazykem, která už kritice tolik neučarovala. Vypravěč Nathan se v ní potýká s krizí středního věku – na tuto problematiku je ostatně Djian odborník – a nevěrou své ženy Chris. Marie-Jo, jeho devadesátikilová kolegyně, se neustále snaží držet diety, protože by chtěla být manekýnkou, nakonec to ale vzdá, neboť Nathan stejně spí s ní.

Jak jsme již uvedli, Djian není žádný velký intelektuál nebo literát. Jeho romány nejsou prošpikované slovními hříčkami, metafyzickými úvahami ani rafinovanými odkazy, nejsou vybudovány na bůhvíjak důmyslné či hlubokomyslné struktuře. Sám si ze sebe dělá legraci, když se ve Třenicích prostřednictvím svého hrdiny ptá, proč se musí z románu dělat za každou cenu puzzle. Jazyk pro Djiana není mystickým médiem, nýbrž obyčejným – a rozhodně ne tím nejlepším – prostředkem jak si porozumět. Slova pro něj nejsou to nejdůležitější. Vždyť už Djianův první, rovněž úspěšně zfilmovaný román Hrozný vztek (Bleu comme l’enfer, 1983) byl uvozen citací ze Célina: „Na počátku byla emoce…“ Pro Djiana je důležitý především hrdina a jeho vztah k světu, jeho životní zkušenosti, jeho pohled na lidi kolem, a to především na ty nejbližší. V tom je svým způsobem podobný Milanu Kunderovi. Jako spisovatel i jako člověk patří k těm, pro něž jsou lidé náležející k vlastnímu klanu mnohem důležitější nežli cokoli jiného, i když v takovém vztahu může vládnout silné napětí, či dokonce nepřátelství. Djianovy postavy zápasí samy se sebou, se stárnutím, s konzumním stylem života, pochybují a přehodnocují, propadají depresím, vzdávají se a znovu ožívají. Trpí, protože mají lidské tělo. Něco za něco.

Při práci si prý Philippe Djian nechává otevřené dveře a sedí u okna, aby nezapomněl, že existují i ostatní. Rozhodně se odmítá uzavřít sám do sebe a do krásného vnitřního světa spisovatele-nadčlověka. V tom všem je věrný tradici, na niž vědomě a rád navazuje. Jeho díla jsou plná výslovných odkazů na oblíbené autory především z anglosaského prostředí: od již zmiňovaného Henryho Millera či Raymonda Carvera přes Charlese Bukowskeho, Stephena Dixona a Thomase Pynchona po Martina Amise a Breta Eastona Ellise.

Svým oblíbeným autorům ostatně věnoval celou knížku, patřičně pojmenovanou Dluh (Ardoise, 2002), v níž se vyznává z lásky k autorům, kteří ho nejvíce ovlivnili, a v níž se rozhodl starý čtenářský dluh, který vůči nim cítil, konečně splatit. Inspiroval se při tom právě Henrym Millerem, jehož seznam „knih života“ čítal na tři tisíce titulů. Djianův výběr je nutně střízlivější: kromě francouzských „beatniků“ Blaise Cendrarse a Louise Ferdinanda Célina a čínského taoistického filozofa Lao-c’ jde o samé Američany – vedle Melvilla, Hemingwaye a Faulknera se mezi Djianových dvanáct apoštolů zařadili také Salinger, Brautigan, Carver, Dylan a samozřejmě Miller s Kerouakem.

Pokus čtivého spisovatele dobrat se upřímně přijatelného osobního kánonu by mohl oslovit především tvůrce čítanek a učitele literatury. Djian má totiž pravdu: přirozená cesta mladého čtenáře přece vede od Kerouaka k Proustovi, a ne naopak. Potvrzuje to i skutečnost, že generace kousavých a nevypočitatelných kritiků, která vyrostla před televizí a na rockové muzice a pro niž Djian již léta představuje „náhražku“ americké literatury, přijala knihu jednohlasně nadšeně. Že by byli mladí ve svém vkusu opravdu stálejší nežli jejich předchůdci?

V ruce tedy nyní držíme zatím poslední Djianův román Třenice (Frictions, 2003). Vypravěč v něm po dekádách bilancuje krásné a ošklivé okamžiky svého hořkosladkého života a vrací se k třecím plochám mezi sebou a matkou, otcem, který je opustil, matčinými nápadníky, jimž nemůže a ani nechce porozumět, mezi sebou a dospívající dcerou, která nikdy nepoznala svou matku… Vše se nám odvíjí před očima jako ve filmu: ještě než proběhnou titulky, je nám jasné, že půjde o reflexi napjatého, neřešitelného vztahu mezi dvěma (vlastně třemi) generacemi, pak přicházejí volně střižené, avšak vždy elegantně uzavřené epizody z vypravěčova života plné syrových dialogů na místy až kýčovém pozadí barevné městské či přírodní scenérie. Stejně uzavřeně působí celé dílo. Vychází z intimní blízkosti matky vyjádřené prvními větami a v této intimitě se také s posledními větami uzavírá. To, zda by šlo o oscarový snímek nebo o dílo nevybočující z běžné produkce, závisí kvůli jednoduchosti a přímočarosti Djianova stylu hlavně na tom, jak kvalitní si představíme herecké obsazení. Dvojrole alkoholika Vincenta a vypravěčova otce je jako stvořená pro hereckého mistra formátu Jacka Nicholsona…

Djian sám přiznává, že ve svém díle úmyslně využívá působivých, srozumitelných symbolů, především symbolů spojených s nezdolnou životní silou a sexualitou, ať už jde třeba o stromy jako symboly vertikality nebo o vodu v jejích nejrůznějších proměnách symbolizující neovladatelnou moc nevědomí. Tato živelná symbolika je silně přítomna také v románu Třenice, nejen prostřednictvím klíčového momentu, totiž zemětřesení jako manifestace nadlidské síly osudu a následného ohnivého výbuchu, který spaluje část hrdinova starého života, ale také v silných obrazech moře a jezera, ve všudypřítomném větru a podobně. Souvisí to i s tím, že Djian chápe povolání spisovatele jako naplňování prométheovského poslání přinášet lidem oheň, vlastní obětí přinést světlo i za cenu toho, že nebudu pochopen, či dokonce oceněn. V tomto ohledu snad není bez zajímavosti, že k životu tolik potřebný oheň si lidé odedávna opatřovali třením suchých dřev.