Čtenář románů by občas mohl nabýt dojmu, že právě jeho doba příliš nepřeje přímé reflexi každodenního světa jeho zkušenosti, snad protože se zachycení hlubší výpovědi o věčných tématech, jakými jsou láska nebo smrt, vylučuje s tím, co je mu časem i místem nejbližší. Snad za to může sama doba, jež byla na Západě svědkem významných společenských změn, snad jde jen o optický jev, kvůli kterému vidíme rysy současných děl zkresleně a díky němuž se nám přirozená plynulost vývoje vyjeví až z většího odstupu, ale jedno je jisté: již nyní víme, že potřebu vyrovnat se s novým způsobem života neměli pouze filozofové. Diagnóza mal de siècle se za posledních sto let přeci jen mírně změnila: melancholie zůstala, přibyl stihomam a workoholismus.

Philippe Djian je francouzskému čtenáři již dobře znám. Za posledních dvacet let má za sebou kromě dvou knih povídek celých deset románů, z nichž nejslavnějším je zřejmě román 37,2° ráno, jenž posloužil jako předloha Beinexovu stejnojmennému kultovnímu filmu. Jeho poslední román Za rozcestím patří ke knihám, které duchaplně a s humorem provádějí čtenáře světem námezdních intelektuálů bez pevné pracovní doby, světem večírků, módních a finančních magazínů, světem přetvářky, profesních ambic i zklamání, světem všedních problémů s hygienou, daňovým úřadem či syndromem přepracování.

Zneuznaný spisovatel Francis, přivydělávající si prodejem vitamínů, přírodních výtažků a vyřazeného vojenského oblečení, nade vše miluje svou ženu Edith a trápí se dlouhodobým odloučením od dětí, a přesto, nebo možná právě proto se pouští do stále odvážnějších, "nízkých" dobrodružství se ženou úspěšného a obdivovaného kolegy Patricka. Nic na tom nemění fakt, že jeho zálety schvaluje, ba přímo podporuje Edith, konejšící ho slovy "až řeknu přestaň, přestaneš." Pandořina skříňka erotického šílenství je jednou otevřena a pozdě trápit se otázkou proč.

Není to poprvé, co je Djianovým hrdinou spisovatel, avšak román Za rozcestím je karikaturami z nakladatelské a umělecké branže přímo naplněn. Vír světa spisovatelů, ve kterém kolem sebe spolu s Francisem krouží všemocný a přece bezbranný šéfredaktor, pornografka Olga postrádající špetku talentu i nešťastná dvojice Patricka a jeho starší ženy Nicole, se ve Francisových představách začne prolínat s vírem světa nadnárodních společností, geneticky manipulovaných potravin a chemických hnojiv způsobujících rakovinu prostaty. Smyčka, za jejíž konec podle Francise vědomě tahají ti mocnější a zlí, kteří prostřednictvím peněz a násilí vládnou světu, se přes jeho ochromenou vůli vzdorovat stahuje čím dál tím rychleji.

I přesto, že autor zasadil příběh do tragického rámce, čiší z něj veliký životní optimismus, jakási maskovaná síla, která se kupodivu zrcadlí na temné hladině hrdinových obsedantních úvah postupně přecházejících ve stále silnější pocit ohrožení. V knize se několikrát opakuje motiv výlevky, potrubí, spásné a dokonalé kanalizace, ve které vše s tajemným zabubláním zmizí, aby se to objevilo jinde, v bezpečí. Možná že Francisův koníček, totiž čištění domovního odpadu, má původ v obavách, aby se ten metafyzický odtok někde neucpal. Podobným motivem je také hrdinův numinózní pocit nekonečně se prohlubujících stínů za vším, co existuje.

Francisovy pochybnosti o vlastní mravní hodnotě tváří v tvář bezuzdnému pohlavnímu chtíči jako by vypadly z Rothova Portnoyova komplexu. Kajícné a sebepochybovačné úvahy se střídají s rychlými sekvencemi detailních záběrů na groteskně zvětšené erotogenní zóny, scény nekontrolovatelného pohlavního třeštění jsou prošpikovány vtipnými ironickými poznámkami. Ke slovu přichází i Francisův druhý koníček, kterým je svazování po japonském způsobu. Za bravurně zvládnuté hvězdičkové pasáže se ostatně obdivovatel Henryho Millera prostřednictvím svého alter ega a s kapkou zdravé sebeironie chválí již na sedmdesáté straně: "Pornografie je velmi obtížné umění. Velká piplačka. A vyrovnat se s tím dokážou jen ti nejlepší…" Od jednoho francouzského kritika si za knihu zase vysloužil titulek Stylově ztopořeno. Djianova upřímná a přeci vypočítaná zpověď je čtivá, nepostrádá nadsázku, vtip ani styl.

Rychlost, s jakou vyšel český překlad této ve Francii poměrně úspěšné knihy, je jistě potěšující, zřejmě se ale také podepsala na jeho ne zcela vysoké úrovni. Za mnoha podivně stavěnými větami jako bychom viděli syntax originálu. Podobně podezřelé jsou pasáže, v nichž Francis dělá na těle milenky místo pokusů zkušenosti nebo jí zrovna stahuje slipy (patrně spíše kalhotky), o hojném nadbytku nepatřičných přivlastňovacích zájmen nemluvě. Krátký, ale zajímavý doslov budiž českému vydání naopak ke cti.

A tak toužíte-li vědět, co bylo mezi bohémskými měšťáky "in" v roce 2000, a stydíte se požádat svého knihkupce o Halinu Pawlovskou, neváhejte a nechte se osvěžit bestsellerem Philippa Djiana, který nezapře, že se pohybuje ve stejných kruzích stejné společnosti jako ti "nějací Houellebecqové či Echenozové". Tu se spisovatel, jehož naprostá většina literárních odkazů směřuje k mužným typům americké tradice, sám zařazuje mezi současné francouzské spisovatele, které pomyslně spojují klíčová slova próza, úspěšnost, důraz na styl, umístění děje do současnosti, nadhled, humor a sex. Přesto je román Za rozcestím velice přesvědčivou knihou o hledání lidské blízkosti a cestě k přátelství v době, v níž už nic nebude takové jako dřív.